O víkendu jsem navštívil rodinu v Pardubicích. Když jsme jeli s bratrem na kolech ze zahrádky, upoutal naši pozornost volební mítink Úsvitu národní koalice přímo na nejmrtvějším a nejfádnějším místě, které může existovat: na náměstíčku uprostřed sídliště, které je tichým předělem mezi základní školou a řádkami dvanáctipatrových paneláků, a jehož „dominantami“ jsou lékárna, posilovna, krytá tržnice a okno s točenou zmrzlinou.

Horké ticho rutinní sídlištní každodennosti bylo v sobotu narušeno plakáty, zpěvákem s aparaturou a čtveřicí kandidátů Okamurova posthumánního projektu, rozdávající buřty a pivo. Improvizované stoly s lavičkami, naražené sudy a vůně uzeniny vyrostly příhodně na místě, kde sotva před pár týdny bez varování zrušili rozlehlou hospodu Pernštejnku, která byla útočištěm všech představitelných identit tavícího kotle jednoho z největších pardubických sídlišť.

Pitoreskní scenérie vůbec nekorespondovala s grafikou pofidérního uskupení: válečný veterán, symbol lva a patkové titulky mezi fotkami ukazujícími ohrožení takřka válečné tiskoviny s názvem Národní listy.

Středem dění byl výstřední manipulátor a jeho s kadencí letáčkových kampaní rozdělovaná mantra: „Spiknutí havloidních levičáckých elit dokázalo obsadit zkorumpovanou Českou televizi a za pomocí fašistického diktátu koncesionářských poplatků vysílá úchylnou multikulti propagandu v zájmu jednoho procenta české populace, které nenávidí národ, rodinu a maso.“

Podobný mlýnek na nesmysly jsou ochotní poslouchat jenom další spoluzoufalci, jejichž reakcí na složitosti světa je úporná snaha vymyslet si nový jazyk a s jeho pomocí postavit svět vlastní, průzračně jednoduchý. Mítink Úsvitu nebyl výjimkou. Z přítomných postarších návštěvníků nereagoval na vlezlost obřího šarlatána se zájmem nebo obdivem nikdo — všichni jen odvraceli pohledy k zemi před dalším kašparem, který se snaží jen o to, nepustit nikoho ke slovu.

K mítniku, jehož tělo tvořilo v chvílích kulminace za zvuku Krylova Bratříčku, zavírej vrátka asi dvacet lidí včetně nás dvou, se připojil i místní sídlištní blázen — asi padesátiletý zanedbaný fešák, který je kombinací Jean-Paula Belmonda a Louise de Funése. Mezi polabinskými paneláky koluje pověra, která vysvětluje jeho značkové oblečení tím, že jde o zcestovalého milionáře, který jednoho dne prostě zešílel.