Rada pro rozhlasové a televizní vysílání vede správní řízení s TV Prima kvůli manipulativní reportáži o Autonomním sociálním centru Klinika, která podle Rady divákovi podsouvala již konkrétní předem daný názor na uvedenou problematiku. Rada si také zadala vypracování obsahové analýzy, na základě které konstatuje, zda Prima porušila zákon při informování o uprchlících. Jaké sankce televizi hrozí? Může Rada Primě odebrat licenci nebo rozhodnout o jejím neprodloužení?

Rada může ve správním řízení provozovateli uložit různé sankce. Zpravidla se jedná o upozornění na porušení zákona s nějakou lhůtou k nápravě. Samozřejmě lhůta k nápravě u jednotlivé, originální a neopakované reportáže je dost hypotetická a spíše formální. Sankcí může také být finanční postih v různé výši podle toho, které porušení Rada ve vysílání shledá.

Pokud jde o případné neprodloužení licence, to v případě Primy nepřipadá v úvahu. Její licence už prodloužená byla. Co se týče odebrání licence, zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání proti tomu provozovatele poměrně silně chrání.

Licenci je možné odejmout pouze v případě, a teď vybírám pouze to, co se týká daného případu, pokud provozovatel zvlášť závažným způsobem porušil povinnosti stanovené v ustanovení, které se týká obsahu, a to opakovaně, a pokud mu za to porušení povinností byla opakovaně uložena pokuta. V běžném režimu se v podstatě ani nedá dosáhnout toho, aby sankce za zvlášť závažné porušení zákonných podmínek byla opakovaně uložena.

Je třeba si uvědomit, že přezkumným místem rozhodnutí Rady je Městský soud v Praze, nad ním je ještě kasační soud, tedy Nejvyšší správní soud v Brně, takže je to poměrně obtížné. Soudy onu opakovanost nejednou vyložily tak, že zákonné podmínky musí být závažným způsobem porušeny ve dvou po sobě následujících letech.

Dá se říct, že v praxi je odebrání licence naprosto hypotetické či spíše nemožné. Podle mne to ale nemusí tak vadit, protože je rovněž třeba mít na mysli různé možné případy, které by mohly nastat a ohrozit kohokoli jiného. Kdo vysílá, musí mít také právní jistotu.

Jaké případy máte na mysli?

Představme si, že stejně jako v jakékoli jiné zemi i u nás mohou jednou vládnout síly, které budou chtít licence odebírat z politických důvodů, a zákon o vysílání má proti tomu chránit. Samozřejmě můžeme si říct, že kdyby vládla diktatura, zákon si změní. Ano jistě, ale přeci jen současný právní stav určitou ochranu pro provozovatele znamená a ochrana licence je v podstatě ochranou svobody slova, jakkoli se to tak v jednotlivých případech nemusí úplně jevit.

Je to vždycky věc trochu sporná a je obtížné říct, kde je veřejný zájem větší, jestli na tom, aby svoboda slova byla široká, nebo na tom, aby sdělení byla pravdivá. I samotný zákon o vysílání v tomhle ohledu požaduje po zpravodajských pořadech objektivitu a vyváženost, ale na druhé straně dává poměrně široký rámec svobodě slova. Nedá se říct, že by možnost snadného odebrání licence mediálnímu prostředí prospívala, to asi určitě ne, i když chápu, že se leckdo může takovým porušením zákona cítit dotčen.

Kromě odebrání licence jste zmínil další sankce, které Rada pro rozhlasové a televizní vysílání může udělit. Jaký podle vás mají efekt?

Současný vysílací zákon má sankce poměrně málo účinné. To je dávný problém. Také způsob, jak se k udílení sankcí dopracovat, není pro regulační orgán úplně snadný.

Je ale otázka, jak by to celé mělo fungovat. V době, kdy jsem působil jako předseda Rady, velmi se mi líbil způsob, který tehdy fungoval v Maďarsku, nevím, jestli je tomu tak i dnes.

Vypadalo to zhruba tak, že provozovatel vysílání, který porušil zákon nebo se mu dostalo upozornění na jeho porušení, musel na několik minut namísto plánovaného programu vystavit oznámení o tom, že mu byla udělena sankce nebo že byl upozorněn na porušení zákona. Tím, že to bylo poměrně brzy poté, co byl zákon porušen, mělo to významně ozdravnou funkci, protože divák to viděl.

Provozovatel si pak dával velký pozor, aby už zákon neporušil. Nic se nezdržovalo nějakou komplikovanou právní pří, která trvá několik let, ale bylo to poměrně rychlé, byť to nemělo finanční následky, s výjimkou toho, že nemohl v daném čase prodat reklamu. Myslím, že to je velice účinný způsob, jak se zároveň nedotknout svobody slova a přitom poukázat na pochybení a provozovatele donutit, aby si na ně dal propříště pozor, protože to pro něj je docela citelné.

Říkal jste, že problémem současného vysílací zákona jsou poměrně málo účinné sankce. Není problém i v tom, že je Rada přehnaně opatrná a sankce nechce dávat? Že se bojí jít do konfliktů?

Především je nutné zopakovat, že zákon Radě nedává příliš velký prostor. Možných porušení zákona vyjmenovává celou řadu, ale prostor pro uložení sankce není tak velký. Jednak proto, že je třeba to umět velmi dobře odůvodnit, jednak proto, že je to právě potom předmětem často několikaleté právní pře, kdy se provozovatel odvolává k Městskému soudu v Praze a následně k Nejvyššímu správnímu soudu.

To má své důvody. Jedná se také o garanci právní jistoty, kterou potřebuje mít i provozovatel. Na druhou stranu zrovna ve vysílání, které je trochu atypickým podnikáním, představuje nepřetržitý tok informací k uživateli, je poměrně neúčinné, jestliže sankce reálně nastane až po velmi dlouhé době, třeba po dvou, po třech letech, což se zpravidla stává.

Navíc na odůvodnění sankce, které musí být precizní a musí být opravdu opřené o zákon, právě proto, že ho přezkoumávají soudy, se musí shodnout nadpoloviční většina členů Rady. To ale žádný velký problém být nemusí, lidé tam jsou rozumní a chovají se předvídatelně.

Soudy také nutí Radu k tomu, aby se tak chovala, ale ten systém je velmi pomalý a neumožňuje rychlý regulační zásah například způsobem, jaký jsem popisoval na maďarském příkladu. To určitě ale není věc nedostatku vůle nebo nějaké dohody na mrknutí oka s provozovatelem ve stylu „my vám nebudeme škodit“.

Rada také disponuje odborným zázemím, čili má úřad, kde jsou lidé, kteří umí vysílání monitorovat, porovnávat analýzy pořadů s dříve provedenými analýzami a rozumějí tomu, co to znamená porušení zákona o vysílání. O nějakém domlouvání, smlouvání nebo tak vůbec nemůže být řeč. Spíš je obtížné porušení zákona prokazovat.

Soudy také většinou nepřipustí sankci pro příliš malé, nepatrné či odborné narušení objektivity nebo vyváženosti. Musí to být cosi viditelného či zřejmého z pohledu průměrného diváka nebo posluchače, proto není tak jednoduché k sankci dospět.

Je to tedy problém soudů, že nejsou dostatečně citlivé na méně zřetelné, ale o to nebezpečnější případy manipulace v televizním vysílání?

Osobně velice dobře rozumím potřebě určité stability a právní jistoty. Na druhou stranu společnost se nesmí stát rukojmím excesivního přístupu provozovatele, který bude zneužívat pomalosti správního řízení a soudního přezkumu a bude radikálním způsobem měnit nálady společnosti a ovlivňovat občany.

Pravda je, že český zákon o vysílání takovou pojistku fakticky nemá, respektive jestliže ji má, není v praxi využitelná. Je potřeba o tom diskutovat, aby se oblast vysílání a sankcí za porušení zákona o vysílání stala součástí veřejné debaty, a aby také lidé byli schopni ukázat, co je pro ně ještě únosné a co ne.

Například nedávná debata o celkovém přístupu televize Prima k uprchlické krizi, byla velmi důležitá a po dlouhé době se ukázalo, že ve společnosti, jakkoli jsou jistě lidé, kterým konvenuje, že se jim stále opakuje jakýsi necelistvý obraz světa, je také celá řada těch, kteří chtějí, aby skutečnost byla popisována plně, barvitě, ve vší složitosti. To znamená objektivně.

A společnost si tyhle hodnoty ve vysílání musí prosadit, to je přece rovněž jistý korektiv. Myslím, že by zákon o vysílání unesl celou řadu změn a posun k větší rychlosti udělování sankcí, aniž by to narušovalo právní jistotu.

Nakolik byly v minulosti vážně míněné snahy zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání změnit, aby například bylo možné rychleji udělovat sankce, jak říkáte?

Vážná snaha tam bohužel nebyla. Nikdy nebyla příliš silná také proto, že o tom rozhoduje Parlament, tedy především Poslanecká sněmovna a ta je rovněž předmětem zpravodajského vysílání televizních stanic. Možná i z toho důvodu tam hraje roli podvědomá obava sankce zvyšovat, těžko soudit.

Proč je rychlost sankcí tak důležitá?

Uvedu příklad. Televize bude vysílat reklamní spot na doplněk stravy, který bude inzerovat léčivé účinky, které nemá a nemůže mít, protože doplněk stravy je doplněk stravy nikoli léčivo. To je mimochodem častý případ.

Pokud se to děje ve věcech banálních a neovlivňujících zásadně zdraví člověka, dobře. Rozumějme tomu tak, že to řízení může být dlouhé a že to ničemu neškodí, byť si myslím, že to snižuje citlivost společnosti třeba právě k rozdílu mezi léčivem a neléčivem, tedy doplňkem stravy.

Teď si představme, že reklama na doplněk stravy bude říkat, že daný preparát představuje prevenci infarktu. To samozřejmě z principu není možné, doplněk stravy nemůže mít žádný léčivý účinek, natož aby mohl představovat prevenci proti infarktu.

Jestliže Rada nebude mít možnost zasáhnout a zastavit vysílání spotu, jistě se mezitím najdou tisíce lidí, kteří místo toho, aby šli k lékaři se všemi složitostmi, které to sebou nese, nejprve k obvodnímu, potom na různá vyšetření a tak dále, tak si řeknou, vždyť je to snadné, stačí si koupit doplněk stravy a jestli mám problémy se srdcem, vyřeším to takovýmto jednouchým způsobem. Fakticky to může řadu lidí stát život. Zmiňuji tento příklad proto, že v době, kdy jsem působil v Radě, se skutečně vyskytl.

Dávali jsme velmi vysokou sankci za takový spot, který představoval doplněk stravy jako prevenci proti infarktu, ale kdyby byla možnost například se svolením soudu předběžným opatřením Rady zakázat vysílání toho spotu s tím, že by se provozovatel mohl obrátit na soud, který by to předběžné opatření přezkoumal, znamenalo by to dostatečný filtr, pokud jde o právní jistotu, a na druhou stranu by to v některých velmi excesivních případech vedlo k tomu, že by lidé nebyli vystaveni zdravotnímu riziku.

Takových případů si můžeme vymyslet mnoho a celá řada se jich také v minulosti udála. Čili zájem společnosti na tom, aby sankce byla rychlá, tady nepochybně je.

Další příklad, který je velmi drsný a historicky se také stal, je Rwanda roku 1994. Chápu, že to je trochu extrémní pohled na věc, ale genocida ve Rwandě začínala tím, že rozhlasové stanice, které vůbec nebyly regulovány, vybízely k usmrcování druhé etnické skupiny.

Pojmenovávaly je jako šváby, jako obtížný hmyz, který je třeba pozabíjet, říkaly to velmi otevřeně, ani ne skrytou formou, a podněcovaly to násilí způsobem, který je dnes pro nás nepředstavitelný. Vím, že v našich podmínkách si něco takového neumíme představit, přesto si myslím, že pro velmi excesivní případy má mít zákon filtr, který provozovateli ve výjimečných případech znemožní dané věci vysílat, přitom nemá být nijak dotčena obecná právní jistota vysílání provozovat a společensky přijatelným způsobem dosahovat zisku.

JAROSLAV BICAN