"...zda chceme žít spíše ve společnosti, kde rozhoduje racionalita vycházející z trhu, nebo spíše ve společnosti, kde je důležitější snaha snižovat nerovnosti" - základní vada této věty vězí v tom, že sugeruje jako by se jednalo výhradně o záležitost naší volby. Tedy že se můžeme - naprosto svobodně - rozhodnout pro jedno nebo pro druhé.

Jako obvykle se zde zcela opomíjí celkový, objektivní, a fakticky určující rámec tohoto rozhodování. Tímto rámcem pak není nic jiného nežli "starý dobrý" kapitalismus. Skrývající se pravidelně pod eufemismem "tržní ekonomika".

Stále se znovu a znovu zcela ignoruje (respektive je zcela zapomenutý) klíčový Marxův nález, že tržní ekonomika svou vlastní dynamikou naprosto nevyhnutelně vede ke kapitalismu. A kapitalismus - ten přímo ze své podstaty plodí sociální nerovnost.

Totiž: svým způsobem autorka onoho výroku má pravdu, principiální volba stojí mezi tržní ekonomikou na straně jedné, a sociální homogenitou na straně druhé. Jenže tato údajná možnost volby znovu a znovu naráží na tu samou skálu: my k této tržní ekonomice (a tedy ke kapitalismu) nemáme k dispozici žádnou funkční alternativu. Všechny "alternativy" přicházející z tábora radikální levice jsou daleko spíše zbožná přání, nežli reálné modely.

Je to opravdu fatální dilema, ve kterém se nacházíme. Jakýkoli společenský (sociální, ale i kulturní) progres je podmíněn tím, zda se podaří nějakou (alespoň relativně funkční) alternativu vytvořit.

Reformní ekonom Ota Šik přišel (už v emigraci) s modelem tzv. "nulového kapitálu", který měl být takovouto střední cestou mezi požadavky trhu na straně jedné, a mezi požadavky sociálně spravedlivé a humánní společnosti na straně druhé.

Snad by bylo možno časem tento jeho projekt znovu oprášit; ale v každém případě je nutno si být vědom, že jakýkoli kombinovaný model (tedy model který "přiškrtí" volné počínání kapitálu) bude spojen s utlumením společenské produkce. A tedy s přinejmenším určitým poklesem životní úrovně. Něco takového by bylo možné jenom za podmínek, když by k takovému kroku existoval široký společenský konsens. Který se ale za podmínek stále přetrvávající (hyper)konzumní společnosti jeví být značně málo pravděpodobný.

Ale ano, ono se jedná o naší volbu.

a) Starobní důchody jsou vždycky narušením dominantní regulační funkce trhu. Kdyby je dokázal řešit trh, nebylo by, proč je zavádět.

b) Z pohledu ekonomické konkurenceschopnosti země a efektivity tržní regulace je přinejmenším v širokém středním pásmu úplně jedno, jestli se nadhodnota rozděluje více ve prospěch zisku nebo sociálního smíru -- obavy z útěku nebohých superbohatých ze země, která je příliš zdaňuje, jsou v zemi jako je Česká republika komické.

c) Ve společnosti, ve které mizí produktivní práce ve prospěch robotizace a automatizace je vynucování práce u lidí se stářím přeci jen oslabeným výkonem kontraproduktivní.

d) Nikdo nás nenutí volit si opakovaně do vlády idioty, kteří nechápou, že zásluhový princip je jen jeden z možných přístupů.

Jinými slovy, ono současná úprava důchodů umožňuje řadě skupin lidí na ní paraziticky vydělávat, počínaje těmi, kteří bohatnou ze státem provozovaného soukromého připojištění, ale tuto chamtivost opravdu není nutné podporovat z obav před porušením funkce systému.

„Společnost jako celek stále bohatne, pro francouzské hospodářství od 2. světové války je typický takřka nepřetržitý růst.“

---------------------------

Pane Jedličko, jestli se nemýlím, tak ve vedlejším článku na DR se píše, že ekonomický růst je vlastně ideologie, která je prý výrazem „hegemonie“ kapitálu (jak o ní psal italský teoretik Antonio Gramsci) a nepomáhá tedy řešit chudobu ani prohlubující se schodek důchodového účtu. Místo toho naopak prohlubuje sociální nerovnosti.

Takže ekonomickým růstem prosím neargumentovat, to je bohužel sice tradiční, ale nyní už naštěstí překonaný pohled. K růstu důchodů (a rovněž k žádoucímu snižování věku odchodu do důchodu) by podle vědců měl nově vést ekonomický nerůst.

Propad ekonomiky tedy brzy vytvoří na důchodovém účtu masivní přebytky, takže důchodová reforma je tím vyřešena.

Ale jistě, pane Profante, že důchodový systém (i všechny jiné systémy přerozdělování) je vždy možno p o n ě k u d více upravovat tím nebo oním směrem.

Ale v úvodním článku byla otázka postavena tak, jako by bylo možno se "svobodně" rozhodnout pro "racionalitu vycházející z trhu", anebo proti ní. Ale právě tato volba - za podmínek přetrvávajícího kapitalismu - zcela zásadně nestojí k dispozici, a bylo by pouze ideologickou clonou možnost takto svobodné volby předstírat.

k řešení sociálních problémů vede rovnoměrnější (rovnější) distribuce bohatství.

Ano, samozřejmě že se kapitalistická racionalita pokouší kolonizovat i solidární mezilidské vztahy -- ale to neznamená, že by se tomu nešlo postavit.

Myslím, že jedním z důvodů, proč jsou vyšší důchodové výdaje politicky nepopulární, je skutečnost, že v jejich případě nedochází k tzv. "porcování medvěda". Z většiny jiných určení rozpočtových prostředků plynou politikům (a stranám) výhody. Podpora regionálním a místním projektům je podstatná zvláště ve většinovém volebním systému, ale nakonec každý poslanec má nějaké domovské město. Nehledě na (nejednou obcházenou) povinnost vypisovat soutěže, způsobů, jak se mohou lobbisté "revanžovat", od legálních až po kriminální, je dost. Nakonec politici tráví (mimo volební kampaň) určitě více času se zástupci byznysu (a bohatými obecně) než s důchodci a také s nimi zajisté hovoří poněkud jinak.

Kromě uvedeného hraje roli také, že zvýšení důchodů bývá z větší části eliminováno tržní reakcí na zvýšení poptávky: růstem cen. Nakonec i v té Francii důchodci protestují hlavně proto, aby si aspoň udrželi svou pozici vůči těm, jimž platí za jejich zboží. Stály by třeba na Korsice potraviny, co stojí, kdyby tamější důchodci i další obyvatelé neměli francouzské příjmy?

Za uvedených a dalších daností současného systému je cesta k sympatičtějšímu a udržitelnějšímu způsobu života opravdu dost zarubaná.

Naši salonní levičáci jsou opět ve formě. Jejich hlavní starostí je žehlení americké vlajky a házení drobečků chudým. Naštěstí jejich názory skoro nikoho nezajímají.

„K řešení sociálních problémů vede rovnoměrnější (rovnější) distribuce bohatství“, kterého (jestli Vám, pane Plevo, dobře rozumím) dosáhneme nerůstovou ekonomikou – nejlépe tedy propadem ekonomiky.

A protože se na tom propadu dost usilovně pracuje (je to koneckonců naše záchrana), tak na důchody prostě bude – bohatství tak bude moci být rovnoměrněji rozděleno. Všechno to klapne ale pouze v případě, že růst důchodů nebude ohrožen růstem ekonomiky. (To by pak nebylo ani na zdravotní péči a nejhůře by to patrně odnesla psychiatrie.)

a snad i dobře rozumím. Dle vás vlastně není možná reálná volba směrem k systému založeného na solidaritě, pokud tu bude kapitalistický systém, kde trh vždy získá převahu. Vždy to bude jen bernsteinovská revize a nikdy se nedostaneme k systému založeném na solidaritě (od Kautského, Bucharina po Šika), není-liž pravda?

Pan Unger: ano, naprosto přesně.

Totiž: ono je samo o sobě ovšem v pořádku a potřebné, že existují i lidé kteří jako pan Profant věří tomu, že změny (reformy) směrem k vyšší míře solidarity, vyšší míře přerozdělování je možno prosazovat víceméně donekonečna. Neboť jenom tato víra jim dává energii pro onen každodenní politický zápas o - relativně - vyšší míru sociální solidarity, který je také potřebný a legitimní.

Jde ale o to že je zapotřebí si alespoň čas od času uvědomit, že je tu na straně druhé onen tlak (kapitalistického) systému, který růst míry přerozdělování a vzájemné solidarity nepřipustí nad určitou hranici. Jinak řečeno: samotný fakt že můžeme jenom s turistickou tornistrou a bez dýchacích přístrojů vystoupat na horu Říp ještě neznamená, že za stejných okolností můžeme pokořit vrcholky Mount Everestu.

Problém je v tom, že ty limity kladené "systémem" jsou napohled neznatelné, neviditelné, a není vůbec snadné si jejich působnost uvědomit. Ale jako dobrou názornou ilustraci těchto limitů sociálního státu za podmínek kapitalismu může sloužit osud takzvaného "švédského socialismu". Respektive obecně skandinávského. Jmenovitě ten švédský byl velice populární především v šedesátých a sedmdesátých létech minulého století, mnozí v něm dokonce spatřovali předobraz legendární "třetí cesty" mezi kapitalismem a socialismem: na jedné straně výkonná tržní ekonomika a demokratické politické uspořádání, na straně druhé velmi štědrý sociální stát. V poslední době ovšem o tomto "skandinávském socialismu" není už nějak moc slyšet. Ukázalo se totiž, že onen štědrý sociální stát je za daných podmínek neufinancovatelný, komerční faktor si žádal své. Levicové strany byly u vládních vesel vystřídány pravicovými, nebo byly samy nuceny osekat státní výdaje. - Právě teď ostatně prohrála sociální demokracie ve Finsku, právě z těch samých důvodů: státní deficit strmě narůstal, navíc se píše o špatném stavu veřejného zdravotnictví, a dokonce i školství; ačkoliv právě to bylo dlouhá léta chloubou Finska.

Ale nejedná se jenom o čistě finanční limity sociálního státu; to je jen jedna stránka věci. Jde ale i o to, že kapitalistický produkční systém nevyhnutelně plodí i zcela specifický společenský typus, totiž společnost buržoazní. Která se vyznačuje ovšem i odpovídající mentalitou - mentalitou soukromého vlastníka. A soukromý vlastník bude vždy daleko spíše preferovat svůj vlastní prospěch, nežli aby na první místo svých životních priorit postavil princip solidarity s méně majetnými.

To samozřejmě neznamená že by za podmínek kapitalismu respektive buržoazní společnosti nebyla vůbec přítomná nějaká forma či mentalita vzájemné solidarity. Je nutno si uvědomit: současné ekonomicko-společenské uspořádání je do značné míry hybridní, vnitřně protikladné. Marx měl v zásadě velkou část pravdy se svou tézí, že už v samotném kapitalismu se - jeho vlastní dynamikou - rodí síly které ho přerůstají, které směřují do budoucnosti, k novému, kvalitativně vyššímu typu společenského uspořádání. Ale - dokud kapitalismus trvá, potud jsou jeho principy vedoucí, dominantní, určující jak ve společenském bytí (tedy v ekonomicko-finanční sféře), tak i ve sféře vědomí - tedy v oné "buržoazní mentalitě".

Je tedy - zopakujme si ještě jednou - na jedné straně legitimní a záslužné vést onen každodenní boj za vyšší míru solidarity; neboť už tento boj sám poukazuje na potřebnost nějakého humánnějšího společenského uspořádání nežli je to kapitalistické. Na straně druhé ale nelze propadat iluzi, že jenom tímto sociálním reformismem by bylo možno nějakým zásadním způsobem překonat ony limity, které jeho další expanzi klade systém samotného kapitalismu.

„Jakýkoli společenský (sociální, ale i kulturní) progres je podmíněn tím, zda se podaří nějakou (alespoň relativně funkční) alternativu [alternativu ke kapitalismu] vytvořit.“

??

„Základní vada této věty vězí v tom, že sugeruje jako by se jednalo výhradně o záležitost naší volby.“

-----------------------

Vytvořit funkční alternativu tedy znamená počkat, až „řídící procesor“ světadějin zapne modul s novým Systémem (a vypne nefunkční kapitalismus), nebo to znamená zasáhnout přímo do programu nutnosti dějin a kapitalismus z něho vymazat, aby žádná jeho vyšší forma již nešla zapnout?

Nebo je marxistický supralapsarismus (předurčení kapitalismu k zatracení – již od samotného počátku dějin) od počátku dějin chybný a pravdu mají spíše arminiáni a Lenin?

Zajímavé ovšem je, že kapitalismus je (podle Marxe) od počátku dějin určen k věčnému zatracení, zatímco úspěch v podnikání (respektive „v práci“) zase (podle M. Webera) chápali někteří protestanté jako známku toho, že k věčnému zatracení od počátku dějin určeni nejsou.

Chcete tedy vložit vložit svoji důvěru v bezmeznou moudrost „dějinné nutnosti“ – chcete se poslušně podřídit „poznané nutnosti“ a potichu si s křesťany notovat „buď vůle tvá“?

„Otázka, zda si země může dovolit systém, který umožňuje chodit do penze dříve a důchodcům žít slušný život, není primárně ekonomická, ale politická. Je to otázka debaty, co si chceme dovolit, v jak nastavené společnosti chceme žít, zda bude více rozhodovat racionalita trhu, nebo snaha snižovat nerovnosti.“

----------------------

Představme si, že si takovou otázku položí Andrej Babiš. Bude to populismus, nebo snaha snižovat nerovnosti?

Pokud by to řekl Babiš, pak bych uvažoval o zázraku nebo objevu, jak implementovat umělou inteligenci.

I když, abych to nepřeháněl, možná bych si řekl s Havlíčkem:

vždycky si vzpomínám,

že Bileámův osel mluvil také.

[Všimněte si, že ten chlap udělal z oslice osla, skrytá podpora transsexualismu -- a taky nečetl ekumenický překlad, jinak nenapsal Bileám -- ještě, že ho předvídavě z té humanitně zaměřené školy vyhodili a Marek Benda se nemusí rozčilovat.]

Pane Nusharte, toto téma zahrnuje celý komplex dílčích otázek, obávám se že tady není prostor na to abychom celou tuto šíři problému mohli dostatečně kompetentně vyřešit. (Co se zásadní alternativy ke kapitalismu týče, něco o tom jsem napsal v mé recenzi na Bělohradského "Pléthokracii", kterou jsem na HD zveřejnil včera.)

Zkusím tady ale celou věc zjednodušit. Když se oslí povoz nahradí automobilem - je to výsledkem "dějinné nutnosti", anebo volního (respektive svévolného) aktu člověka?

Asi nebude příliš velkého sporu o tom, že ve hře jsou tu oba faktory. Na jedné straně se samozřejmě napřed musel najít někdo, kdo tento automobil vymyslel a zkonstruoval; ale na straně druhé asi stejně tak sotva budou pochybnosti o tom, že kdyby s tímto nápadem usadit parní stroj na kočár bez koní svého času nepřišel jistý Carl Benz, pak by to docela určitě o něco později udělal někdo druhý.

Zkrátka: průmyslově-vědecký vývoj má svou vlastní dynamiku; a když dospěje do určité fáze, pak zcela logicky následuje fáze další. A tento vývoj v průmyslově-produkční oblasti ovšem nemůže zůstat bez vlivu na vývoj sociální, respektive sociokulturní: společnost rozvinutého kapitalismu má zcela evidentně podstatně jiný charakter, nežli společnost feudální.

Jestliže tedy pane Nusharte bádáte nad tím jestli je přechod od kapitalismu k nějaké vyšší, humánně vyspělejší ekonomicko-společenské formaci dějinnou nutností či nikoli, položte si napřed otázku, jestli byl přechod od feudalismu ke kapitalismu logickým a v zásadě nevyhnutelným vyústěním dynamického rozvoje v průmyslově-ekonomické sféře, anebo jenom dílem hrstky nezodpovědných revolucionářů, kteří neměli nic lepšího na práci nežli zaútočit na Bastillu.

Samozřejmě: vždy je principiálně možná i ta alternativa, že se onen průmyslově-ekonomický vývoj někde "zasekne", dojde ke stagnaci, a spolu s ním stagnuje i samotný společenský vývoj. Došlo k tomu například v Číně, poté co se izolovala od vnějšího světa a jeho impulsů, a k tomu samému efektu došlo i v Japonsku.

Nicméně, onen průmyslově (a společensky) vyspělejší svět se proti tomuto stagnujícímu světu nakonec prosadil, byť i třeba za pomoci "politiky kanónových lodí".

Ještě jednou tedy, pane Nusharte: přelomové dějinné (i jiné) změny jsou na jedné straně samozřejmě vždy dílem jednotlivců; ale tito jednotlivci nejsou činní někde ve vzduchoprázdnu, nýbrž své projekty vymýšlejí a uskutečňují vždy na zcela konkrétním fundamentu, to jest na zcela určitém stupni dějinného (technologického, společenského, ale třeba i uměleckého) vývoje.

Marx sám v podstatě neučinil nic jiného, nežli že konstatoval že tento vývojový progres není možno zastavit; a že konkrétně interní protiklady kapitalistického společenského zřízení jsou natolik příkré, že ony samy společnost nakonec donutí hledat jejich pozitivní vyřešení a překonání.

Každá snaha dostat se k moci je zoufalá. Pak jsou ale země jako třeba Rusko, kde se k moci nikdo asi moc dostat nesnaží, protože taková snaha by byla zoufalá. Bez zoufalé snahy dostat se k moci totiž demokracie nefunguje.

Stejně tak, je to z dějinami. Asi by nic nevyřešilo, kdyby mladého Hitlera přijali na Akademii výtvarných umění. Podmínky v Německu ve 20. a 30. letech za pomocí nezpracované porážky ve válce, hospodářské krize, reakce na bolševismus a to vše v kontextu vynálezu rádia by patrně vygenerovaly někoho jiného, kdo by se postavil do čela fašistického hnutí.

Mohl byste odkázat nebo blíže popsat Šikovu koncepci "nulového kapitálu"? Nebo kde bych se o tom mohl dočíst více?

Pan Unger: jestli by v Německu vznikl (respektive dostal se k moci) fašismus respektive nacismus i bez Hitlera, zůstane už provždy nezodpověděnou otázkou. Tady se nacházíme ve vztahu vzájemné podmíněnosti objektivních podmínek a role osobnosti, samozřejmě v Německu (po vypuknutí hospodářské krize) vše směřovalo k nějakému radikálnímu řešení, ale na straně druhé bez - bezpochyby - silné osobnosti Hitlera, s jeho bezpodmínečnou touhou po moci, i s jeho ideovým fanatismem, by se vše možná odbylo pouze nějakým typem konzervativně-autoritativní vlády.

Je nutno si uvědomit: jestliže nástup kapitalismu byl víceméně objektivní systémově-dějinnou nutností, pak fašismus respektive nacismus byly záležitosti primárně pouze politické. Jejich nástup tedy nevyplývá nutně ze samotné podstaty (kapitalistického) systému. - Na tomto faktu nic nemění to, že v minulosti komunistická ideologie tvrdila právě toto: že prý kapitalismus ze samotné své podstaty směřuje k fašismu. To bylo tvrzení skutečně pouze ideologické, veškerá historická zkušenost (ale i samotná vnitřní logika kapitalismu) hovoří pro to, že pro kapitalismus (s jeho požadavkem volného trhu) je daleko příznivější liberální politické prostředí, nežli tuhá reglementace.

Co se knih Oty Šika týče, on tuto svou teorii "nulového kapitálu" rozvíjel až v emigraci ve Švýcarsku, takže knihy s tímto zaměřením zřejmě vycházely především v němčině. Já sám jsem si nedávno z antikvariátu opatřil (bohužel jsem se ještě nedostal k tomu si ji přečíst) jeho publikaci "Ein Wirtschaftssystem der Zukunft"; což je popularizovaná verze jeho knihy "Humane Wirtschaftsdemokratie".

V češtině jsou v současné době k mání zřejmě tyto jeho knihy: https://www.databazeknih.cz/autori/ota-sik-24641 ; ale nevím jestli v některých z nich (tedy v těch které vyšly po r. 1989) je toto téma "nulového kapitálu" projednáváno. Po restauraci kapitalismu u nás nebyl ovšem o nějakou "třetí cestu" zájem, na pořadu dne byl Klausův "trh bez přívlastků".

Možná trochu podobným směrem směřují úvahy v knize Tejkla a Švihlíkové v knize "Kapitalismus, socialismus a budoucnost": https://www.databazeknih.cz/knihy/kapitalismus-socialismus-a-budoucnost-aneb-mikes-uz-prisel-363785. Tuto knihu jsem také nečetl, ale názory M. Tejkla znám z dřívějších diskusí na DR, kdy zde byl ještě přítomen.

V každém případě obě tyto publikace hledají alternativy k současnému kapitalismu; ale stejně tak jejich společným deficitem je, že ke kapitalismu nenabízejí zřejmě žádnou ekonomicky přesvědčivou alternativu. Musím přiznat, že jsem nikdy nebyl schopen pochopit, na základě čeho se M. Tejkl domnívá že jeho model přesunutí motivace ekonomických (produkčních) subjektů do státního rozpočtu (a státního přerozdělování) by mohl reálně fungovat; a co se Šikova modelu "nulového kapitálu" týče, i tady je nutno se obávat, že ten by také neobstál v přímém souboji s "čistým", tedy mnohem dravějším kapitalismem. Protože společným cílem těchto alternativních modelů je právě toto, přinejmenším utlumit inherentní dravost (a tedy asociálnost) kapitálu; jenže to pak jde nevyhnutelně na úkor ekonomické výkonnosti.

Absolutním předpokladem pro to, aby bylo vůbec možno uvažovat o zavedení takovýchto alternativních ekonomických modelů by tedy musel být všeobecný společenský (či spíše: celoplanetární!) konsens o tom, že celková (humánní) životní kvalita stojí v žebříčku hodnot výše, nežli neustálá honba za stále vyšším konzumem. Ale přinejmenším v tuto chvíli v takovouto převratnou změnu ve společenském vědomí bohužel není možno doufat.

Posedlost zlým duchem agenta Bureše je, pane Kolaříku, v současnosti stále ještě jednou z těch nejvíce obtěžujících forem posedlosti. Většina exorcistů je tu bohužel zcela bezradná. Kdykoliv Vás napadne Bureš, opakujte si: „Každá snaha dostat se k moci je zoufalá. Vyjdi ven, Bureši, demokratický boj o moc probíhá v politice – ne v hlavě.“ Třeba to pomůže. Když ne, budete se muset s Burešem naučit prostě žít.

Pane Profante, Havlíček tím mluvícím „oslem“ má patrně na mysli všechny mluvící osly i oslice. Používá tak generické maskulinum a za tento jazykový hřích Havlíčka také patrně pak vyhodili i z toho kněžského semináře. Ta Bileámova oslice byla totiž evidentně moudřejší než osel Bileám, takže Havlíček se zde prostě dopustil hanobení ženských práv a byl z kněžského semináře vyhozen zcela po právu.

„V celém článku se jméno toho člověka nikde nevyskytuje, nemá s článkem vůbec žádnou souvislost. A jak říkám, je to hodně nápadné.“

------------------------------------

Pane Kolaříku, v celém článku se nikde nevyskytují některá jména, která se pak vyskytují v diskusi (například jméno „Šik“, nebo jméno „Bucharin“). Pan Unger je totiž chce nějak „nenásilně“ dostat do hry. Je to hodně nápadné [právě vyprskuji smíchy].

Zmínka o Babišovi se, pane Kolaříku, v diskusi také objevila zcela přirozeně a v souvislosti s tématem článku, neboť přesně to, za co byl Babiš dříve kritizován jako populista (přidání peněz důchodcům), je nyní v článku prezentováno jako „snaha snižovat nerovnosti“.

Buď je tedy přidání peněz důchodcům populismem, nebo je přidání peněz důchodcům snahou snižovat nerovnosti, případně by ještě snaha snižovat nerovnosti mohla být také i populismem, ale žádá si to prostě nějaké vysvětlení.

Nebo je prostě možné, že DR píše jednou tak a podruhé zas jinak – podle toho, jak se to zrovna hodí k plnění těch aktuálních politických cílů.

Před Kolaříkem nesmíte zmínit myšlenky, které vás po přečtení článku zcela logicky napadnou, pokud by se v nich vyskytovalo slovo „Babiš“.

Pan Kolařík se zřejmě přepnul do pozice paranoidního blázna. Je to hodně nápadné.

„Když se oslí povoz nahradí automobilem - je to výsledkem "dějinné nutnosti", anebo volního (respektive svévolného) aktu člověka?“

Já nevím, pane Poláčku. Obtížnější otázka ale bude, když se ten automobil nahradí oslím povozem, což se za pár let pravděpodobně skutečně stane. Bude to výsledkem "dějinné nutnosti", nebo svévolného aktu člověka?“

Že by byl v dohledné době automobil nahrazen oslím povozem je krajně nepravděpodobné, pane Nusharte. Už proto, že masové nasazení oslích povozů by také bylo krajně problematické, za prvé jeho důsledkem by bylo zamoření měst hromadami hnoje, a za druhé tyto masy oslů by spotřebovaly obrovské množství píce, kterou by bylo nutno (dodatečně) vypěstovat, a průmyslově prováděné zemědělství (které jediné by - snad - bylo schopno tuto dodatečnou produkci pokrýt) je ze samotné své podstaty neekologické.

Automobily tedy zůstanou, jenom místo spalovacích motorů dostanou motory elektrické či na vodík.

---------------------------

Vaše otázka by měla spíše smysl, kdyby zněla takto: je současné směřování lidstva ke klimatické katastrofě, či dokonce k vlastnímu sebezničení "dějinnou nutností" (či spíše: nevyhnutelností), anebo se jedná o ryze subjektivní vinu současného lidstva? Jinak řečeno: mohlo lidstvo - svým vlastním volním rozhodnutím - této situaci předejít? Vůbec se do této situace nedostat?

Nutno přiznat: tady je hledání jasných a jednoznačných odpovědí krajně problematické. Na straně jedné - samozřejmě, kdyby lidé byli schopni a ochotni jednat jenom o trochu odpovědněji, pak by naprosto bylo možné současné krizové situaci předejít. První závažné varování v tomto ohledu vydal Club of Rome už v roce 1968! Ale lidstvo naprosto nedotčeně produkovalo a konzumovalo (přesněji řečeno: hýřilo) dál.

V daném smyslu je tedy současný stav čistě vinou jednání lidí; a čistě teoreticky tedy bylo možné, že by se lidé/lidstvo v daném okamžiku (tedy po onom prvním závažném varování) začalo chovat jinak. Tedy že by omezilo svůj konzum, a především by už tehdy intenzivně začalo hledat alternativní, bezemisní zdroje energie.

To je tedy čistě subjektivní stránka věci. Ale na straně druhé - člověk jako takový, tedy jako reálná dějinná (a evoluční) bytost nesestává jenom a pouze ze své subjektivity. Tedy ze své svobodné vůle. Právě toto je naprosto klasický omyl, který se stále znovu opakuje při pohledu na společenské dění: že se toto subjektivizuje, tedy že se vykládá jenom jako tvořené v zásadě svobodnými akty nepodmíněných lidských individuí.

Ve skutečnosti je člověk z převážné části své bytostné existence stále ještě ryze přírodní tvor - a to znamená, že je determinován celou řadou klíčových faktorů, evolučních, biologických, existenčních. V daném smyslu je tedy člověk nikoli svobodně jednající, nýbrž evolučně podmíněnou entitou. A jednou z centrálních evolučních determinant je hluboko v jeho rozhodovacím aparátu ukotvený pud: Kdykoli k tomu máš možnost, nashromáždi maximální množství životních zdrojů! Bez ohledu na všechno ostatní.

Tento pud byl pro člověka (stejně jako pro kteroukoli jinou živou bytost) evolučně a existenčně naprosto zásadní - neboť ten byl základní podmínkou pro jeho přežití. Nedostatek zdrojů znamenal smrt.

Jenže - tohoto primárního, evolučního pudu není možné se jen tak zbavit; on působí i za podmínek (relativního) dostatku. A tak člověk konzumuje a hýří, a nehledí napravo nalevo. Evoluce mu v tomto smyslu nevtiskla žádnou schopnost sebekontroly. Což v dřívějších fázích evoluce také nijak nebylo nutné; naopak jak řečeno čím více nashromážděných zdrojů, tím vyšší schopnost přežití.

Ještě jednou: je hlubokým omylem člověka pokládat za naprosto svobodnou bytost. Člověk je krajně ambivalentní tvor, vždy se v něm budou prolínat a navzájem srážet dvě naprosto protikladné složky: jeho evoluční podmíněnost na straně jedné, a jeho schopnost svobodné volby na straně druhé. (A bohužel: ona schopnost skutečně svobodného jednání je evolučně mnohem mladší, a tedy také slabší, nežli ona složka evoluční podmíněnosti, tedy ryze pudového jednání.)

Můžeme se na celou věc podívat i takto: dnes se už jeví velice pravděpodobným, že i jinde ve vesmíru je celá řada dalších civilizací. Položme si otázku: prošly i ony touto fází bezmezného (a nerozmyslného) konzumu? Fází nadprodukce? Prošly i ony svou ekologickou krizí? - Všechno hovoří pro to, že skutečně každá civilizace - pokud se nachází na cestě neustálého rozvoje - vždy napřed projde fází maximalizované produkce (a konzumu), a teprve poté co narazí na (ekologické) hranice růstu, teprve poté je nucena hledat alternativy k tomuto doposud nijak neregulovanému proudu produkce a konzumu.

Na danou otázku, zda současná ekologická krize je tedy způsobena výlučně subjektivní vinou člověka, anebo je "dějinnou nutností", je sotva možné dát jinou odpověď nežli tuto:

Čistě teoreticky bylo ovšem možné i to, že lidstvo se vzpamatuje včas, a vědomě a odpovědně nastoupí alternativní (ekologicky odpovědnou) cestu své existence; ale fakticky se jednalo o objektivně (evolučně) podmíněný dějinný trend, který se jako takový zřejmě opakuje na každém místě tohoto vesmíru, s obdobným evolučním procesem.

Jednou větou tedy: ano, subjektivní vina lidstva je přítomna; ale na straně druhé se jednalo z nějakých minimálně 90 procent o "dějinnou nutnost", o víceméně nevyhnutelný dějinně-evoluční vývoj.