Posouvání věku odchodu do důchodu dává lidsky přijatelný smysl pouze v situaci plné zaměstnanosti a nedostatku pracovních sil. V době vysoké nezaměstnanosti, úbytku dobrých pracovních míst, rozmachu prekérní práce a růstu pracující chudoby je smysl oddalování důchodu nelidský — zbavit co nejvíc lidí nároku na důstojný život a umožnit, aby si co největší část celospolečenské produkce mohla přivlastňovat úzká majetná elita.

Představa, že jak se prodlužuje doba dožití, prodlužuje se i produktivní věk, navíc odporuje problémům, jaké mají s hledáním zaměstnání lidé po padesátce: zaměstnavatelé zjevně nevěří, že by staří lidé byli schopni podávat takový pracovní výkon jako mladí.

Nemá li společnost vyčlenit část lidí určených k likvidaci, skupinu „neschopných a líných‟, kteří prohráli a nezaslouží si nic jiného než smrt, musí přerozdělovat výsledky práce všech tak, aby z nich mohli všichni žít. Přimět k práci dostatečný počet lidí, aby dohromady odvedli dostatečné množství práce, zjevně není problém dnešní doby, dnešní společnost má v celkovém součtu problém spíše s nadprodukcí a veškerá nouze vyplývá z nerovnoměrného rozdělení produkce. Obhájci kapitalismu říkají tomu, že někdo má víc, než dokáže spotřebovat, a někdo nemá nic, spravedlnost, ale co je spravedlivého na tom, že umírají lidé?

Musíme si rozdělit práci tak, abychom ji provedli co možná nejlépe, s co možná nejmenší námahou a utrpením, a výsledky práce si musíme rozdělit tak, abychom si je všichni co možná nejlépe užili.

Náš život se dělí na dětství, dospělost a stáří, a celou společnost si musíme zorganizovat jako velkou rodinu — tak, aby dospělí svou prací uživili starce a děti. Jak se naše civilizace rozvíjí, mohou se samozřejmě posouvat hranice mezi dětstvím, dospělostí a stářím, vždy se ale musí odpovídajícím způsobem měnit způsob rozdělení práce ve společnosti. Věk odchodu do důchodu se může posouvat, pokud se zároveň posouvá věk přechodu od studia k práci, takže počet dospělých kandidátů na práci neroste, nebo se zkracuje pracovní doba, aby se malé množství společensky nutné práce rozdělilo mezi rostoucí počet dospělých kandidátů na práci rovnoměrně.

Rozdělovat práci i její výsledky nerovnoměrně není spravedlivé, ale nelidské. Dokud budeme pod záminkou spravedlnosti upírat některým lidem byť i jen základní prostředky k životu a odmítat zdanit kapitál, vysoké příjmy a velké majetky, budou někteří lidé umírat. Alternativa k socialismu existuje, ale je to smrt.