Státní rozpočet na rok 2016 se skládá z domácích, daňových a dalších příjmů v objemu 1085 miliard korun. K tomuto číslu připočtěme ještě dotace z fondů EU a z finančních fondů švýcarských a norských v souhrnné výši 95 miliard korun. Přidejme pak ještě finanční zdroje, jež kryjí schodek státního rozpočtu ve výši 70 miliard korun. Zdroje na výdaje státu se tedy budou pohybovat v příštím roce okolo objemu 1,25 bilionu korun.

Domácí přírůstek výdajů činí 25 miliard korun, zvenčí přiteče cca 6 miliard korun navíc. Na rok 2015 byl rozpočtován schodek 100 miliard korun, takže oproti letošku je rozpočtován o 30 miliard korun nižší schodek státního rozpočtu.

Velké snížení nákladů na obsluhu státního dluhu

V obsluze státního dluhu se počítá s 10,5 miliard korun úspor. Fakticky tak ovšem ministerstvo financí oproti předchozím letům jen „zreálnilo“ rozpočtovaná čísla na obsluhu státního dluhu, ve kterých mělo rezervu pro nečekané výdaje. Rozpočtovaná částka 54 miliard korun na rok 2016 se příliš neliší od toho, co se skutečně v letech 2012—2014 vynakládalo, protože poměry na finančním trhu se příliš nezměnily.

Státní obligace se záporným výnosem, které se ministerstvu financí podařilo prodat v poslední aukci, jsou spíše důsledkem záplavy peněz, o které se devizovými intervencemi na oslabení koruny postaralo vedení Česká národní banka… Nezávidím budoucímu vedení ČNB (a ministerstva financí) situaci, až ČNB opustí tuto intervenční politiku a investoři budou požadovat běžný výnos peněz i kompenzaci ztrát, které jim způsobí posilování koruny.

Stát tedy bude platit víc a v tvrdší měně (a Singer a spol. se už budou někde mimo ČNB v klidu plácat do stehen, jak to skvěle s námi se všemi skouleli).

Slavnostní vyjádření Miloše Zemana, že zákon o státním rozpočtu podepíše, neboť mimo jiné dostatečně pamatuje na investice, příliš neodpovídá reálným číslům. Kapitálové výdaje představují jen necelých 6 % plánovaných výdajů rozpočtu.

Jsou zde však značné rozpočtové prostředky na kofinancování evropských projektů v rámci nové finanční perspektivy let 2014—2020. A lze předpokládat, že nemalá část z těchto peněz půjde právě na investiční projekty. Už dnes by ale měla každého prozíravého politika a ekonoma bolet hlava z toho, co bude s dynamikou investic ve veřejném sektoru poté, až evropské fondy nebudou.

Doprava dostane v rozpočtu o 11,6 miliard více než v tomto roce, což je důsledek snahy o lepší čerpání evropských peněz. Školství dostane navíc 7,4 miliardy, obrana o (zbytečných) 3,9 miliard korun více (čímž zaznamená nárůst o 11 %). Naopak zdravotnictví naroste pouze o jedinou miliardu, což jistě není příliš příznivá informace. V oblasti sociální představují tradičně nejvyšší položky důchody a sociální výdaje. Bude to souhrnně téměř 520 miliard korun, tedy o 8,4 miliard více než v letošním rozpočtu.

Vracíme se tak k poměru 41,6 % sociálních výdajů na celkových rozpočtových výdajích, což je úroveň z let 2012 a 2013. Pokud by se ovšem měl nahradit propad z roku 2014, kdy byla valorizace důchodů redukována jen na inflaci, a podíl sociálního zabezpečení na celkových výdajích státního rozpočtu klesl na 40,6 %, museli bychom na důchodech ještě výrazně přitlačit — třeba vyplácením třináctého důchodu. Pozitivní je alespoň návrat k původní valorizaci z devadesátých let, na úrovni inflace plus třetiny přírůstku mezd.

Obvyklá slovní pyrotechnika české pravice kolem vysokého podílu mandatorních výdajů z HDP není myšlena příliš vážně. Plánovaný podíl 57 % z HDP je zhruba stejný jako za Kalouska.

(Mimochodem, v posledním státním rozpočtu připraveným vládou pod mým vedením na rok 2007 dosáhl podíl mandatorních výdajů z dnešního pohledu senzačních 50,8 % HDP. Od té doby, navzdory krásným proklamacím české pravice, jen stoupal a stoupal.)

Příjmy státního rozpočtu

V rozpočtu je založeno očekávání, že se zlepší jak výkon ekonomiky, tak platební morálka. Rozpočtové inkaso DPH má oproti letošnímu rozpočtu vzrůst o 17,5 miliard (tedy o 7,6 %). To jsou již od pohledu poněkud odvážná čísla. Přírůstek výdajů domácností a vládních institucí má z tohoto čísla přinést téměř polovinu — 8,4 miliardy korun. Nárůstu inkasa DPH má napomoci z části ještě neprosazená legislativa ohledně kontrolních hlášení a elektronické evidence tržeb.

Od kontrolních hlášení, která mají omezit karuselové podvody, se očekává přínos šest miliard korun, od elektronické evidence tržeb přinejmenším miliardy dvě. Daně z příjmu OSVČ by se tak (alespoň podle autorů rozpočtu) mohly fakticky dostat až někam přes tři miliardy.

(Jen tak mimochodem, v roce 2005, kdy jsem stál v čele vlády, bylo u této daně inkaso téměř 26 miliard korun, a o rok později, po zavedení daňových paušálů a společného zdanění manželů to bylo 17 miliard korun.)

Nepochybuji proto o tom, že se v případě zavedení elektronické evidence tržeb, jedná o správné opatření. Daně mají být férové. Je ovšem nutné poznamenat, že Sobotkova a Babišova vláda naprosto nezměnila jejich strukturu. Systém pracuje s převahou nepřímých daní, bez racionální progrese daní z příjmu. A tak je největší daňová zátěž stále uvalena, díky změnám provedeným ještě Topolánkovou vládou, na domácnosti se středními a nižšími příjmy.

Andrej Babiš naprosto postrádá ochotu (a sociální demokracie odvahu) hovořit o rozumné daňové progresi u korporátní daně i o progresivním zdanění nejvyšších individuálních příjmů. Složená česká daňová kvóta proto zaostává nejen za čísly vykazovanými v nejvyspělejších zemích, ale i v porovnání s posledními lety sociálně demokratických vlád. Byla-li by na úrovni Německa, byl by rozpočet ve vysokém přebytku. A veřejné služby by byly v jiné kvalitě, nežli jsou.

Rizika rozpočtu

Vláda si rizika rozpočtu příliš nepřipouští a žije v optimistickém očekávání. Stejně jako velká část veřejnosti. Neklid na světových finančních trzích a očekávané zvolnění tempa růstu čínské ekonomiky však může přinést nepříznivé dopady v odbytu například německých automobilů či obecně německého zboží na čínský trh. Případné exportní problémy Německa se pak okamžitě přelijí do české ekonomiky. A to se do českého rozpočtu pochopitelně promítne, ať už zmírněním tempa růstu ekonomiky nebo snížením dynamiky rozpočtových příjmů.

Vývoj na východě Evropy může rovněž přinést jisté komplikace, a to při vojenské eskalaci konfliktu v Podněstří. A je otázkou, co udělá s evropskou (a tedy i českou) ekonomikou očekávané navýšení amerických úrokových sazeb, jež se očekává v nejbližší době. Jaký bude odliv investorů z Evropy a jak se to promítne do kurzu eura k dolaru a k dalším světovým měnám?

Růst HDP, a tedy ani růst příjmů českého státního rozpočtu, nemusí být ve skutečnosti tak optimistický, jak to vidí ministerstvo financí a vláda. Ale přejme si, aby takový alespoň v hlavních obrysech byl.