Nelze si nevšimnout, jak upozaděno je v posledních měsících téma sociálního státu. Vláda chrlí erární optimismus z naší jízdy na vlně hospodářské konjunktury. Z Hradu zaznívá, že blbá nálada skončila, ale drobečková politika středové vlády nic nemění a sociální rozdíly tak narůstají. Takové práskání bičem nad lenochy, jaké předvedl prezident při svatoštěpánském projevu, když protestoval proti navyšování sociálních dávek, sluší spíše pravici. Přestože byl Zeman volen mnoha levicovými voliči, začíná se v lecčems podobat svému předchůdci Klausovi.

Blbá nálada myslím vůbec neskončila a je vidět všude kolem nás. Možná otrávenost lidí zatím nemá jasný opoziční azimut, protože opozice je nyní rozdělená na levou a pravou a odbory jsou ve svých aktivitách zatím velmi vlažné. Tah na užitečné řešení sociálních starostí by mohlo nespokojené lidi spojit. V médiích však místo domácích sociálních problémů stále kraluje psychóza kolem evropské migrační krize. Vlastenectví ale neznamená mít plné gatě z cizinců, šířit indolenci vůči obětem systému a nechat si přitom v panice nenápadně vnutit omezování osobních svobod a posilování autoritářství a oligarchie. Vlastenectví je o reálním zvyšování blahobytu populace — což z pohledu autentické levice znamená především omezení vykořisťování obyčejných lidí.

V současné době byly rozmrazeny platy ve veřejné sféře (ve zdravotnictví vzrostou až o procent) a začaly mírně růst i mzdy v soukromém sektoru. Politika mzdového dumpingu ovšem pokračuje. Ve srovnání se zahraničím je cena naší práce stále nízká. Zvýšení minimální mzdy na 9900 korun má daleko do cíle dosáhnout padesáti procent průměrné mzdy. V letošním roce byly valorizovány důchody o pouhých 40 korun, jednorázový příspěvek 1200 korun je vítaná, ale nesystémová náplast. Příjmová chudoba významné části populace tedy trvá a valorizace životního minima byla odmítnuta, stejně jako stanovení důstojného minimálního důchodu.