Nelze si nevšimnout, jak upozaděno je v posledních měsících téma sociálního státu. Vláda chrlí erární optimismus z naší jízdy na vlně hospodářské konjunktury. Z Hradu zaznívá, že blbá nálada skončila, ale drobečková politika středové vlády nic nemění a sociální rozdíly tak narůstají. Takové práskání bičem nad lenochy, jaké předvedl prezident při svatoštěpánském projevu, když protestoval proti navyšování sociálních dávek, sluší spíše pravici. Přestože byl Zeman volen mnoha levicovými voliči, začíná se v lecčems podobat svému předchůdci Klausovi.

Blbá nálada myslím vůbec neskončila a je vidět všude kolem nás. Možná otrávenost lidí zatím nemá jasný opoziční azimut, protože opozice je nyní rozdělená na levou a pravou a odbory jsou ve svých aktivitách zatím velmi vlažné. Tah na užitečné řešení sociálních starostí by mohlo nespokojené lidi spojit. V médiích však místo domácích sociálních problémů stále kraluje psychóza kolem evropské migrační krize. Vlastenectví ale neznamená mít plné gatě z cizinců, šířit indolenci vůči obětem systému a nechat si přitom v panice nenápadně vnutit omezování osobních svobod a posilování autoritářství a oligarchie. Vlastenectví je o reálním zvyšování blahobytu populace — což z pohledu autentické levice znamená především omezení vykořisťování obyčejných lidí.

V současné době byly rozmrazeny platy ve veřejné sféře (ve zdravotnictví vzrostou až o procent) a začaly mírně růst i mzdy v soukromém sektoru. Politika mzdového dumpingu ovšem pokračuje. Ve srovnání se zahraničím je cena naší práce stále nízká. Zvýšení minimální mzdy na 9900 korun má daleko do cíle dosáhnout padesáti procent průměrné mzdy. V letošním roce byly valorizovány důchody o pouhých 40 korun, jednorázový příspěvek 1200 korun je vítaná, ale nesystémová náplast. Příjmová chudoba významné části populace tedy trvá a valorizace životního minima byla odmítnuta, stejně jako stanovení důstojného minimálního důchodu.

Sociální agenda si i dnes zaslouží naši maximální pozornost. A neobstojí argument, že v časech konjunktury je třeba snižovat veřejné dluhy a ne zvyšovat blahobyt občanů. Vždyť v čem se zásadně liší politika současné vlády od té Topolánkovy nebo Nečasovy? Snad tím, že zapojuje více zdrojů. Ty však souvisí s mezinárodní konjunkturou a větším přílivem evropských zdrojů. Pokračuje politika daňového dumpingu (máme podprůměrné zdanění kapitálu a korporací). Ministr financí se soustřeďuje na kampaň k výběru daní, ta ale cílí zejména na malé plátce. A její efekt je omezený. Vyšší daňovou progresi usilovně odmítá, stejně jako zvýšení daní pro velké korporace alespoň na úroveň běžnou v Evropské unii.

Česká republika je zhruba na čtyřech pětinách průměrné ekonomické úrovně EU. O trendu konvergence k vyspělejším zemím lze však i po krizi stále mluvit jen těžko. Růst průmyslu je postaven na přílivu zahraničních investic a oživlém exportu. Ale podstatná číst zisku z obytu na vnějších trzích patří zahraničnímu kapitálu a odchází z transferem zisku ven. Česká republika vykrvácí každoročně jen na dividendách cca 200 miliard korun. Trvá také vysoká energetická náročnost naší ekonomiky a růst cen energií tedy bude blahobyt spíš snižovat. Pozemní stavitelství je stále v mínusu a zahajování výstavby nových bytů je nižší dokonce o desítky procent.

↗

Ve srovnání se zahraničím je cena naší práce stále nízká. Zvýšení

minimální mzdy na 9900 korun má daleko do cíle dosáhnout padesáti procent průměrné mzdy. Foto bloomberg.com

Čeká nás také odchod z politiky měnové intervence České národní banky, která trvá již od listopadu 2013. Opětné zdražení koruny o deset procent pro exportéry nebude snadné. A to v makroekonomické studii ČMKOS můžeme najít úvahu o zpevnění koruny o celou pětinu. Na takovou změnu se už také může vyplatit spekulovat. To může vyvolat nečekaně velké pohyby kapitálu a nestabilitu. Ani se nedivím, že se uvažovaný nový guvernér ČNB Jiří Rusnok brání tlaku prezidenta a chce exit raději odložit na další rok. Makroekonomický měnový i rozpočtový rámec pro budoucnost je tedy velmi sporný.

Vraťme se k neprávem přehlížené sociální agendě. V České republice jsou a stále budou lidé, kteří jsou závislí na sociálním systému. Nejsou to ve své většině žádní parazité. A ani lidé živící se prací to u nás nemají jednoduché. Lepší motivace k práci se nedosáhne strachem z nízkých sociálních dávek, ale tím, že se poctivá práce lépe zaplatí. Firmy v České republice sice zvažují zvyšovat mzdy na úroveň inflace, ale cílí jen na vybrané zaměstnance. Objem vyplacených a v českých zemích také utracených mezd se tedy zatím tolik měnit nebude. Poměr mezi prací a kapitálem zůstane, jaký je. A motor agregátní poptávky se stále zadrhává.

Vyjednávání odborů nepřinesla zatím výraznější efekt. O situaci zaměstnanců v takových obchodních řetězcích také hanba mluvit. I po zvýšení je česká zákonná minimální mzda jednou z nejnižších v EU (dosahuje například pouhé čtvrtiny nedávno uzákoněné německé minimální mzdy). A má snad být příznakem nové politiky, že u nás roste spíš počet policistů než počet vědců a inženýrů?

Abychom měli skutečně silnější sociální stát, musíme napřít mnohem více pozornosti k sociální otázce a uzpůsobit ji i hospodářskou strategii vlády.