V celé řadě svých předchozích textů jsem vždy volal po jediné věci. I když musíme dělat nepopulární opatření, přestaňme si navzájem lhát o tom, jaké budou jejich výsledky a proč je vlastně děláme. A hlavně přestaňme o tom lhát lidem. To první totiž zavádí politiku do spirály vynucených špatných rozhodnutí, to druhé přivádí veřejnost na sestupnou trajektorii pochybností a nedůvěry v politiky a nakonec i politiku jako takovou.

Klasickým případem mohou být domácí české hrátky s měnou. Mluvím o intervenci ČNB v listopadu 2013, kdy oslabila korunu vůči euru zhruba o sedm procent. Dnes mimo jiné odhady ukazují, že nás připravila až o 11,7 miliard korun, které jedním škrtnutím pera zmizely z alokovaných financí ze strukturálních fondů pro Českou republiku, kde se prostředky z eur na koruny při proplácení dotací převádí.

Tehdy šlo o brutální zásah proti vlastní měně a znehodnocení české koruny až na současných 27,47 korun za euro (k 9. říjnu 2014). Na tomto finančnickém mejdanu někdo báječně vydělal, ale kdo ho zatáhne?

Zatáhnou ho všichni ti, kterým stejným škrtem pera ČNB znehodnotila úspory v českých korunách. Ti všichni, kteří zaplatí více peněz za importní elektroniku, ale také dětské pleny.

↗

Odhady ukazují, že nás ČNB svou intervencí připravila až o 11,7 miliard korun, které jedním škrtnutím pera zmizely z alokovaných financí ze strukturálních fondů pro ČR, kde se prostředky z eur na koruny při proplácení dotací převádí. Foto Michal Kalášek, Mediafax

Až téměř neuvěřitelná se zdá být také časová shoda skokové devalvace koruny s nákupem O2 Telefonica jedním velkým českým investičním fondem. Světe, div se, zcela netypicky byl sjednán v korunách, přestože měna prodejce jsou eura. V tomto případě někdo vydělal opravdu pěkný balík.

Další, mnohem důležitější, rozměr přináší odliv mozků do zahraničí. Až by se mi chtělo vzpomenout na film „Tahle země není pro mladý“. A rozhodně nejde jen o vysokoškoláky. Šikovný kvalifikovaný svářeč si v ČR může vydělat okolo 23 000 až 28 000 korun hrubého. To je ovšem na západ od nás plat třeba paní na úklid bez kvalifikace. Pokud odhlédneme od nájmu, další životní náklady se zase tolik neliší.

Pokud jogurt stojí patnáct korun u nás, bude kousek za hranicemi okolo půl eura. Jinak by se jogurty vozily přes hranice jedním, nebo druhým směrem. Následkem intervence může být i to, že k nám bude proudit ještě větší odpad místo jídla, protože půleurový jogurt najednou bude ne za dvanáct, ale za šestnáct korun. Kvalitní věci naopak poputují ven - proč za něco dostat dvacet korun, když to můžu za hranicemi prodat za euro?

Můj Karlovarský kraj tím trpí už dnes, nejnižší průměrná mzda, nejméně pracujících vysokoškoláků. Pokud se nám nepodaří tento trend zlomit, nemůže se stejný demografický vývoj stát celé České republice? Asi by nebylo tak těžké hledat další příklady. Jedná se o roztočenou spirálu, která nekončí.

Troufám si tvrdit, že téměř vždy po těchto mejdanech bolí hlava běžné daňové poplatníky. Základní otázka je ovšem ta z úvodu článku. Proč to nikdo není ochoten jasně a otevřeně říct? Že se této otevřenosti bojí většina politiků, není divu. Že po ní netouží ti, kteří vydělávají, tedy spekulanti a byznysmeni, je jasné. Ale že o realitě odmítají informovat i mainstreamová media, to už je na pováženou. Nebo že by už bylo koupené úplně všechno?