V tomto týdnu jsem si v přehledu Potravinářské komory přečetl, jaké jsou průměrné obchodní marže vybraných druhů potravinářského zboží v šesti českých supermarketech. Pro mě už to žádné velké překvapení nebylo, ale pro toho, kdo se problematikou struktury cen potravin dlouhodobě nezabývá, to musí být šok.

Posuďte sami přiměřenost výše obchodních marží (tedy obchodní přirážky maloobchodu k nákupní ceně): u rohlíků 36 %, litrového polotučného mléka 41 %, másla 50 %, loveckého salámu 51 %, eidamu 76 %, tvarohu 100 % a ochucených sýrů dokonce 107 %.

Myslím, že západoevropští manažeři supermarketů by nad těmito maržemi upřímně užasli. Tam konkurence v maloobchodní síti vede ke snižování cen. V podstatě oligopolní uspořádání potravinářského maloobchodu u nás naopak vede k udržování oligopolně vysokých cen potravin. Jen z části k tomu přispívá sazba DPH.

U nás je sazba DPH u potravin (15 %) téměř dvojnásobná v porovnání se sousedním Německem (8 %). To však zdaleka nevysvětluje, proč např. ceny potravin v německých supermarketech v základním spotřebním koši jsou až o třetinu nižší, nežli jsou ceny v českých supermarketech. A to se již nezabývám vyšší kvalitou německých potravin.

Samozřejmě, že čeští zákazníci žijící blízko hranic s Německem mohou týdenní nákupy potravin provádět v Německu. A ušetří. No, ale babička Petráčková z Horní Dolní (a statisíce dalších českých důchodců) kteří nemají dopravní prostředky a kuráž potřebné k víkendovému nákupnímu výletu, zůstanou ke své škodě na předražených českých potravinách.

Oligopoly, a tedy i v podstatě monopolně vysoké ceny se nám vytvořily, kromě již zmíněného obchodu s potravinami, také u elektrické energie (letos díky mezinárodním vlivům její cena klesá, poprvé po delší době), vody, hovorného, léků, bankovních služeb či nájemného.

Za pravicových vlád se příslušná ministerstva ani vláda jako celek tímto problémem nezabývaly. U Sobotkovy vlády jsem si zatím nevšimnul, že by chtěla zaběhnuté „pořádky“ změnit. A rozumnou vládu by mělo znepokojovat, že existují v řadě oborů (tam, kde kvetou oligopoly a kartelové dohody) ceny na stejné cenové úrovni, nebo dokonce nad cenovou úrovní našich německých sousedů (nejmarkantnější je to právě u potravin). U nás ovšem lidé pracují za mnohem nižší platy a žijí z mnohem menších důchodů, nežli je tomu v Německu.

Před dvěma lety Lidové noviny zveřejnily propočty průměrných obchodních marží velkých českých obchodních sítí. V Tesco Store činila marže skoro 35 %, i „levná“ Ikea ji měla na úrovni 44 %, DM drogerie dokonce 55 %, v oděvech a obuvi od 50 % nahoru.

Tady vidím obrovský prostor pro organizace spotřebitelů, které by mohly pravidelně zveřejňovat výši marží v obchodních sítích. Byla by to aspoň nějaká snaha morálně působit na obchodníky, aby marže už dále nenavyšovali. Aby je přibližovali úrovni obvyklé v západní Evropě.

V zájmu běžného spotřebitele je nepochybně to, aby obce umožňovaly obnovit místní malou prodejnu, podpořit místní zemědělce a místní výrobu potravin. To je koneckonců nástrojem nejen k levnějším a čerstvým potravinám, ale také k vytváření nových pracovních míst. Cestou ke zlevňování elektrické energie je podpora její výroby přímo v obci.

Jednotlivá ministerstva by podle své kompetence měla věnovat pozornost výši cen alespoň tam, kde jsem naznačil, že zavánějí drahotou. Je třeba vytvořit na řetězce a oligopoly účinný tlak, aby se podařilo využít výhod tržní ekonomiky. Zdá se, že u nás, na rozdíl od Německa či Rakouska, je trh do značné míry deformován, a nemůže tak plnit svou funkci ve prospěch zákazníka.