Nad vinicemi se rozestírá zdrženlivé ranní světlo, ptáci zvesela klábosí, vzduch voní zeminou. Na venkově v Champagne začíná další překrásný den. Zlenivěle se drolíme z auta k řádkům vinic. Naší prací je zvedat a secvakávat drátky, které okolo bujícího vína vytvoří mřížoví, jež zaručí rovný růst rostlin. Jak dlouho asi potrvá, než bude tato práce zautomatizovaná? Mně to trápit nemusí, některé z mých spolupracovníků to trápit může.

„To je hrozné, co se stalo,“ prohodí náš šéf Olivier, bachratý dobrák v slamáku. „Já Syřany nesnáším,“ prohlásí rozhodně Latifa, dívka s dokonale vymodelovanými rysy a vlasy skrytými pod černým šátkem, která každé ráno tráví hodinu líčením a péčí o vlasy, pročež vypadá jako panenka. „Za jejich zločiny pak platíte vy: Maročani, Alžířané,“ přidá se rádoby soucitně Olivier.

Nemohu si u toho nevzpomenout na obyvatele sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách, kteří během mých reportážních výjezdů Romy dělili na „starousedlíky“ — tedy dobré, „jejich“; a na nově přistěhovalé — tedy špatné, cizí. Evidentně lze podobným způsobem dělit i imigranty.

Kofi, který zvláště před mladými dívkami hraje s oblibou roli „experta na život“, se následně velikášsky rozpovídá o všech zločinech, o nichž v posledním roce viděl reportáž nebo slyšel od známých: o zlodějích, vrazích a samozřejmě pedofilech. Načež navrhne řešení ve stylu práva šaría: „Kradeš? Tak ať ti useknou ruku!“ Dívky se podiví a váhavě přitakají.

Moc neposlouchám. Nemám chuť a vůli se se zdejším selektivním rasismem — s výjimkou Oliviera v našem pětičlenném týmu koneckonců nikdo není „bílý Francouz“ — přít, zvlášť ne ve francouzštině. Jezdím sem pracovat pátým rokem a moje předešlé pokusy tišit těžce rozšířený anticiganismus mnoho nezměnily.

Svačíme a už to zase začíná. „Ať zvednou prdel a jdou pracovat, místo aby dělaly děti,“ rozčiluje se Latifa, jejímž snem je stát se milionářkou a která pro svou touhu po penězích nedávno sekla se střední školou. Kofi se rozvypráví o možných velkých světech peněz v té hrstce světových zemí, kde je minimální mzda vyšší než ve Francii: Austrálie, Švýcarsko!

„Milionářkou můžeš být za dva týdny i tady, jen pak asi skončíš ve vězení!“ žertuje. „Co myslíš, je haram prodávat drogy?“ táže se Latifa své sestry, načež se všichni rozchechtají.

Jsou to hodní lidé. Latifa mi říká Petruško a v úterý mi připravila sendvič, protože si v pondělí všimla, že jsem ke svačině kvůli svému pozdnímu nedělnímu příjezdu neměla nic. Kofiho znám od svého prvního sběru vína a přes jeho těžké sklony k mansplainingu ho mám ráda: umí se rozdělit, bavit, párkrát jsme se s ním a s dalšími sběrači dost dobře opili.

Žijí však odlišné životy. Bojí se. Kofi spí s rozsvíceným světlem a opakovaně mě nabádá, ať zamykám dveře domu i branku zahrady, jelikož sem za sezónními pracemi jezdí Rumuni, což v jeho chápání znamená Romové. Nevím, čím přesně si v mládí prošel, ale tuším, že mnohým. Leccos zkonzumoval, lecčemu odvykal.

Pobodaná batolata

Teprve odpoledne po návratu z vinic si ve zprávách čtu, co hrozného se včera vlastně stalo. V Annecy, čarokrásném historickém městě protkaném vodními kanály, ve městě tak elegantním, jak snad může být jen Francie, vběhl ráno 8. června na dětské hřiště na břehu jezera muž s nožem. Pobodal čtyři děti v předškolním věku a dva dospělé.

V útoku se mu pokusil zabránit mladý křesťanský poutník Henri, který použil jako štít svou krosnu a kterého nyní Francie oslavuje jako „hrdinu-batůžkáře“. Na místo brzy přijela policie, která útočníka zatkla. Vážně pobodaná batolata jsou v nemocnici ve stabilizovaném stavu.

Útočil muž syrské národnosti a křesťanské víry, který před deseti lety dostal azyl ve Švédsku, kde žil se svou bývalou manželkou a dcerkou. Ve Švédsku se mu však nepodařilo dosáhnout na občanství a nechtěl tam žít, pročež vloni legálně přijel do Francie, aby požádal o azyl tady. V Annecy žil na ulici a v osamění. Pár dní před útokem zamítli jeho žádost o azyl ve Francii, a to s odkazem na jeho azyl ve Švédsku.

Podle hrdiny-batůžkáře muž během útoku kromě provolání „Ve jménu Ježíše Krista!“ drmolil nesrozumitelné věty v rozličných jazycích a působil poněkud nepříčetně. Policie jej kvůli jeho „rozrušenému stavu“ dosud nedokázala vyslechnout. Psychiatrické vyšetření nicméně zatím žádnou závažnou poruchu neprokázalo.

Motiv nepochopitelné brutality tak zatím zůstává neznámý. Jak však uvedla prokurátorka Line Bonnetová-Mathisová, nic nenapovídá tomu, že šlo o teroristický čin.

Krajní pravice se již v reakci na tragédii předhání ve ždímání nenávisti, strachu a politických bodů. Člen konzervativních Republikánů Olivier Marleix tweetuje, že „masová nekontrolovaná imigrace zabíjí“, Marine Le Penová volá po tom, aby si Francie „vzala zpět svou suverenitu“, co se imigrace týče.

Zase se budou citovat zavádějící studie, dle nichž může 7,5 % cizinců ve Francii za 15 % všech zločinů — aniž by se dodalo, že většinu těchto „zločinů“ tvoří přestupky či drobná kriminalita spjatá s jejich migrantským statusem: třeba práce načerno lidí bez papírů. Zase se bude dávat kriminalita do souvislosti s imigrací, nikoliv se sociálním vyloučením. Zase se bude volat po zvýšení policejní přítomnosti v ulicích a veřejnou diskusi bude zase ovládat s hřímáním vyslovovaný pojem „bezpečnost“.

Dva metry smutku a laskavosti

Odpoledne jedu do nedalekého města navštívit Alana, dva metry smutku, laskavosti a smůly — respektive sociálního znevýhodnění. Alana znám taky už pět let. Lidé se mu smějí, i já jsem se mu dřív trochu smála…

Není nejbystřejší. Když jsme kdysi obědvali bramborovou kaši, Alan se zeptal, co to je, načež mu někdo odpověděl, „že to roste na poli“ a Alan to pochopil tak, že kaše vskutku roste na poli, zřejmě v tobolkách či bůhvíjak.

Je ohromný a hrozny na vinici stříhá rychle a zuřivě, pročež při práci připomíná probuzeného nezastavitelného Golema. Na svém sýrově bílém předloktí má vytetovaný obrovský ošklivý kříž, s nímž se probudil poté, co se ve dvanácti ožral. Pokud mu to finance dovolují, žije bez ustání v hašišovém oparu.

Brka nicméně vždycky sdílí a je strašlivě hodný a bezelstný. Nevím, čím přesně si v mládí prošel, ale vím, že je opuštěn a že si neví rady. S rodinou si napíše párkrát do roka: šťastné narozeniny, veselé Vánoce.

„V zimě jsem byl dva měsíce na ulici. Teď už to snad bude lepší, našel jsem práci v McDonaldu,“ odpovídá Alan na otázku, jak se má, zatímco mi vaří instantní kafe. Spal na zastávkách a ve vchodech, občas celé dny nejedl, občas kradl v supermarketech, za což se moc stydí. Zase zhubl.

Teď ho u sebe nechává bydlet kamarád. Zšeřelý byt s věčně zataženými žaluziemi sdílí s ním, dvěma psy a kočkou, jejíž záchod lze cítit ve vzduchu. V McDonaldu si za sto hodin práce měsíčně vydělá něco málo pod tisíc eur čistého. Půlku z toho bude zřejmě dávat na nájem, který teď hledá.

Donucen mým hladem provází mne do pekařství, kde nám ke svačině kupuji quiche. „Tam jsem dřív pracoval. Načerno. Za padesát eur týdně,“ vypadne z něj, zatímco se se sáčky s koláčky, jež stály téměř Alanovu někdejší denní mzdu, vracíme do tmy domova.

Sama se mezitím chvěju nedočkavostí na nadcházející dva měsíce stopování, tance, moře, které si dopřeju po práci na vinicích. Dva měsíce, během nichž nebudu ani pracovat ani bydlet, protože můžu, vím, jak na to, nebojím se. Koneckonců jsem pořád mladá bílá holka, které mnoho cizích lidí bez váhání pomůže, ač někteří s paternalistickým či sexistickým podtónem. Alan je sice taky bílý a mladý, má dobrý pas, ba dokonce pochází ze země s minimální mzdou 11,5 eur na hodinu, ale na rozdíl ode mě nemá pražádný sociální a kulturní kapitál.

Když si potřebuji vybrat, za bílého dne trvá na tom, že mě k bankomatu z bezpečnostních důvodů doprovodí. Když odcházím, abych dostopovala před setměním zpět na venkov, s nelibostí ve tváři mě nabádá: „Ale opravdu si dávej pozor, Francie je nebezpečná.“

Pusa na tvář pod bezpečnostními kontrolami

Den zakončuji v jediném baru na vesnici nad pivem s citrónovým sirupem (Češi, odpusťte mi) ve společnosti šedesátileté Sonii. Hodně čte, ráda mluví o sexu, soucítí se všemi znevýhodněnými a je vždycky zatraceně šik: má natočené krátké vlasy v odstínu lískových oříšků, dlouhé náušnice, černé šifónové kalhoty.

„V Paříži nebo v Toulouse je dnes tolik policistů v ulicích! Dřív ses mohla s miláčkem líbat na rozloučenou na nástupišti, dnes si dáte tak pusu na tvář pod bezpečnostními kontrolami,“ lamentuje nad zvýšenými bezpečnostními opatřeními na některých nádražích. Sama přemítám nad tím, jak moc velké privilegium to je, zkrátka se nebát.