Nad vinicemi se rozestírá zdrženlivé ranní světlo, ptáci zvesela klábosí, vzduch voní zeminou. Na venkově v Champagne začíná další překrásný den. Zlenivěle se drolíme z auta k řádkům vinic. Naší prací je zvedat a secvakávat drátky, které okolo bujícího vína vytvoří mřížoví, jež zaručí rovný růst rostlin. Jak dlouho asi potrvá, než bude tato práce zautomatizovaná? Mně to trápit nemusí, některé z mých spolupracovníků to trápit může.

„To je hrozné, co se stalo,“ prohodí náš šéf Olivier, bachratý dobrák v slamáku. „Já Syřany nesnáším,“ prohlásí rozhodně Latifa, dívka s dokonale vymodelovanými rysy a vlasy skrytými pod černým šátkem, která každé ráno tráví hodinu líčením a péčí o vlasy, pročež vypadá jako panenka. „Za jejich zločiny pak platíte vy: Maročani, Alžířané,“ přidá se rádoby soucitně Olivier.

Nemohu si u toho nevzpomenout na obyvatele sociálně vyloučených lokalit v severních Čechách, kteří během mých reportážních výjezdů Romy dělili na „starousedlíky“ — tedy dobré, „jejich“; a na nově přistěhovalé — tedy špatné, cizí. Evidentně lze podobným způsobem dělit i imigranty.

Kofi, který zvláště před mladými dívkami hraje s oblibou roli „experta na život“, se následně velikášsky rozpovídá o všech zločinech, o nichž v posledním roce viděl reportáž nebo slyšel od známých: o zlodějích, vrazích a samozřejmě pedofilech. Načež navrhne řešení ve stylu práva šaría: „Kradeš? Tak ať ti useknou ruku!“ Dívky se podiví a váhavě přitakají.

Moc neposlouchám. Nemám chuť a vůli se se zdejším selektivním rasismem — s výjimkou Oliviera v našem pětičlenném týmu koneckonců nikdo není „bílý Francouz“ — přít, zvlášť ne ve francouzštině. Jezdím sem pracovat pátým rokem a moje předešlé pokusy tišit těžce rozšířený anticiganismus mnoho nezměnily.

Svačíme a už to zase začíná. „Ať zvednou prdel a jdou pracovat, místo aby dělaly děti,“ rozčiluje se Latifa, jejímž snem je stát se milionářkou a která pro svou touhu po penězích nedávno sekla se střední školou. Kofi se rozvypráví o možných velkých světech peněz v té hrstce světových zemí, kde je minimální mzda vyšší než ve Francii: Austrálie, Švýcarsko!

„Milionářkou můžeš být za dva týdny i tady, jen pak asi skončíš ve vězení!“ žertuje. „Co myslíš, je haram prodávat drogy?“ táže se Latifa své sestry, načež se všichni rozchechtají.

Jsou to hodní lidé. Latifa mi říká Petruško a v úterý mi připravila sendvič, protože si v pondělí všimla, že jsem ke svačině kvůli svému pozdnímu nedělnímu příjezdu neměla nic. Kofiho znám od svého prvního sběru vína a přes jeho těžké sklony k mansplainingu ho mám ráda: umí se rozdělit, bavit, párkrát jsme se s ním a s dalšími sběrači dost dobře opili.