„Cikáni jsou jediný, čeho tu je dostatek,“ shrnuje život ve Frýdlantském výběžku zhruba dvacetiletý muž, který mi zastavil na stopu, zatímco z předního sedadla uklízí rozutíkané hranolky z McDonaldu. Schyluje se k deváté hodině večerní. Listy stromů zelenavých vrcholků Jizerských hor odrážejí ochabující sílu slunce a řidič vysvětluje, že je mu tu vlastně dobře. Jezdí s traktorem a všude dojde pěšky. „I s těma cikánama se tu žije v pohodě! Čtyři cikáni jsou mí dobrý kamarádi,“ dodává honem.

Centrum Nového Města pod Smrkem ležícího těsně u hranic s Polskem tvoří parčík uprostřed čtvercového náměstí lemovaný omezeným výběrem služeb. Cukrárna, čínské bistro, restaurace Dělňák. Ta má mít sice do deseti, ale hladová a po pivu roztoužená se deru do jeho dveří marně.

Naštěstí si vzpomínám, že veškerý sociální život města se soustředí do baru a herny Jizeran za rohem. „Hele, holka, a hezká!“ pouští se mezitím do mého pronásledování nalitý gadžo v maskáčích. I za kliku Jizeranu beru marně, neboť má oficiálně zavřeno. Neoficiálně si však jeho výčepu dosud užívá mladá partička, která si všímá mého pronásledovatele a apeluje na hostinského, aby mě spasil a výjimečně otevřel.

„Jestli se chceš něco dozvědět, pojď s námi na brčko!“ vyzývá mne týpek s bradkou. „Aby bylo jasno, ti cikánský starousedlíci nám nevaděj. Makaj a maj dobrý názory, odmítaj třeba, aby se jim říkalo Romové, páč to byli vždycky cikáni. Ale ti noví ze Slovenska, ti sem snad jezdí jenom proto, že tu není práce, aby se mohli flákat. Anebo prodávaj perník a trávu,“ vysvětluje žena s jointem v ústech.

„Myslela jsem, že tady to vaše soužití funguje bez problémů,“ namítám, neboť jsem si tento dojem odvezla ze své první návštěvy. „Ale jo, vždyť funguje bez problémů!“

Kromě Romů zde žije i početná vietnamská komunita. Za barem Jizeranu plní půllitry den co den od devíti do devíti Vietnamec Robert. „Já už musím za ženou, chci si alespoň hodinu pohrát s dětma,“ snaží se vyhnat rumu chtivá hrdla z hospody dvě hodiny po zavíračce.

Vietnamci zde provozují i pět z šesti prodejen potravin. „Makaj nejvíc. Čech zavírá v sobotu už v poledne, oni jedou celej den,“ chválí si je tmavovlasý metalista, který tráví v Jizeranu svojí nemocenskou.

Černý — bílý, to my tady nerozlišujem

Podle deset let staré analýzy tu tvoří Romové asi čtvrtinu obyvatel. Díky bytové politice jsou rovnoměrně rozmístění po celém městě. Cikáni a gadžové si tu jsou sousedy, kolegy, přáteli i partnery.

„Jestli je tu napětí? Jo jako myslíte kvůli Romům?“ divila se mému dotazu skupina učitelek mířících ze základky do cukrárny, „prosím vás, černý — bílý, to my tady nerozlišujeme. Vždyť s nimi sedíme i v kabinetu.“

„My vás asi nebudeme zajímat, my jsme oba přizpůsobiví,“ smála se dvojice třicátníků na baru. Jelikož byl jeden z nich bílý a druhý Rom, hovořili o sobě jako o „kámoších black and white“.

„Jasně, že jsou lidi, co nemakaj. Jak mezi bílýma, tak mezi černýma,“ uzavřela téma „white“ polovička dua, zatímco jeho romský kamarád hrdě ukazoval nápis na triku: Nové Město pod Smrkem — Best ever.

„Tady už je to po těch letech zkrátka soužití,“ zhodnotil vztah tří různých etnik v obci s třemi a půl tisíci obyvateli upravený mladík, který se stejně jako mnozí další přihlásil k podpoře hnutí STAN.

Ne každý cikán je náš

Právě v tolerantně působícím Novém Městě pod Smrkem přišla dva roky zpět Jednota bratrská s nápadem ubytovat dočasně irácké křesťanské uprchlíky v dětském táboře. Vznikla petice, proběhlo bouřlivé zastupitelstvo, občané protestovali, že se prý budou bát chodit ven, že jim budou uprchlíci znásilňovat děti. „To víte, uprchlíci, to je něco jiného než ti ‚naši cikáni‘,který už známe a máme je vychovaný,“ vysvětlila sarkasticky postoj autorů petice vedoucí sociálního odboru Jitka Koutníková.

Ani každý novoměstský Rom si však nevysluhuje přízvisko „náš cikán“. „Ti starousedlíci nikomu nevadí, ale ti noví, ti slovenští, ti nemakají, ti noví, ti se jenom flákají,“ opakuje o překot starší muž před Jizeranem, rozhněvaný pohled upřený za mě na zeď. „No jo, a že ty sis půjčil milion a nesplácíš ho, to je v pohodě, viď?“ bere mu pocit převahy jeho spolukuřák.

Slovenští Romové se do Libereckého kraje stěhovali od šedesátých let, kdy se místní textilky potýkaly s nedostatkem zaměstnanců. Romové tu tehdy dostali práci i byt — ve čtvrtích, kde žila majoritní společnost — a sžili se. Dnes zde bydlí jejich čtvrtá generace.

V devadesátých letech ale textilní průmysl zkrachoval. Cihly dávno vysvlečené z omítky a vysypaná okna polozřícených exfabrik hyzdí krajinu dodnes. Stejně tak se v devadesátých letech neuváženě rozprodával obecní bytový fond a mnoho domů padlo do rukou soukromníků.

V nultých letech se začali do kraje stěhovat „noví Romové“, často ze Slovenska, na něž se nabalovali další a další příbuzní. Ti už však byt mnohdy nedostali a už vůbec ne ve čtvrtích, kde žije většinová společnost. Soukromníci s běžnými byty je odmítli.

Toho využili soukromníci jiní a za nadprůměrné nájmy je vlákali do tehdy ještě udržovaných domů zpravidla na okraji obcí. A od té doby jen kasírovali, aniž by budovy udržovali. Dnes se v nich množí plíseň, švábi a rezignace. Pro takové domy už máme i termín. Sociálně vyloučená lokalita. Zkratka SVL. Bílí o nich ale beztak mluví jako o ghettech.

Kdyby do České republiky v druhé polovině dvacátého století bývali byli emigrovali Maročané či Turci, tak jako tomu bylo v západní Evropě, dnes by zřejmě byli „našimi muslimy“, kteří si s námi možná nepochutnají na vepřu-knedlu-zelu a pivu v hospodě, ale makají. A hlavně bychom je na rozdíl od anonymizované masy nešťastných lidí prchajících z Blízkého východu či Afriky, jež ještě dehumanizovala média používáním výrazů jako „vlna“, osobně znali jako člověka se jménem a příběhem.

Jak však vidno na příkladu nepopulárních nově přistěhovaných Romů, neznamenalo by to bohužel nutně, že by pak lidé nenadávali na nově přicházející migranty. Lidé, zvlášť ti, kteří se cítí zranitelní, se bojí toho, co neznají.

Tady jsou zkrátka chudý všichni