„Cikáni jsou jediný, čeho tu je dostatek,“ shrnuje život ve Frýdlantském výběžku zhruba dvacetiletý muž, který mi zastavil na stopu, zatímco z předního sedadla uklízí rozutíkané hranolky z McDonaldu. Schyluje se k deváté hodině večerní. Listy stromů zelenavých vrcholků Jizerských hor odrážejí ochabující sílu slunce a řidič vysvětluje, že je mu tu vlastně dobře. Jezdí s traktorem a všude dojde pěšky. „I s těma cikánama se tu žije v pohodě! Čtyři cikáni jsou mí dobrý kamarádi,“ dodává honem.

Centrum Nového Města pod Smrkem ležícího těsně u hranic s Polskem tvoří parčík uprostřed čtvercového náměstí lemovaný omezeným výběrem služeb. Cukrárna, čínské bistro, restaurace Dělňák. Ta má mít sice do deseti, ale hladová a po pivu roztoužená se deru do jeho dveří marně.

Naštěstí si vzpomínám, že veškerý sociální život města se soustředí do baru a herny Jizeran za rohem. „Hele, holka, a hezká!“ pouští se mezitím do mého pronásledování nalitý gadžo v maskáčích. I za kliku Jizeranu beru marně, neboť má oficiálně zavřeno. Neoficiálně si však jeho výčepu dosud užívá mladá partička, která si všímá mého pronásledovatele a apeluje na hostinského, aby mě spasil a výjimečně otevřel.

„Jestli se chceš něco dozvědět, pojď s námi na brčko!“ vyzývá mne týpek s bradkou. „Aby bylo jasno, ti cikánský starousedlíci nám nevaděj. Makaj a maj dobrý názory, odmítaj třeba, aby se jim říkalo Romové, páč to byli vždycky cikáni. Ale ti noví ze Slovenska, ti sem snad jezdí jenom proto, že tu není práce, aby se mohli flákat. Anebo prodávaj perník a trávu,“ vysvětluje žena s jointem v ústech.

„Myslela jsem, že tady to vaše soužití funguje bez problémů,“ namítám, neboť jsem si tento dojem odvezla ze své první návštěvy. „Ale jo, vždyť funguje bez problémů!“

Kromě Romů zde žije i početná vietnamská komunita. Za barem Jizeranu plní půllitry den co den od devíti do devíti Vietnamec Robert. „Já už musím za ženou, chci si alespoň hodinu pohrát s dětma,“ snaží se vyhnat rumu chtivá hrdla z hospody dvě hodiny po zavíračce.

Vietnamci zde provozují i pět z šesti prodejen potravin. „Makaj nejvíc. Čech zavírá v sobotu už v poledne, oni jedou celej den,“ chválí si je tmavovlasý metalista, který tráví v Jizeranu svojí nemocenskou.

Černý — bílý, to my tady nerozlišujem

Podle deset let staré analýzy tu tvoří Romové asi čtvrtinu obyvatel. Díky bytové politice jsou rovnoměrně rozmístění po celém městě. Cikáni a gadžové si tu jsou sousedy, kolegy, přáteli i partnery.

„Jestli je tu napětí? Jo jako myslíte kvůli Romům?“ divila se mému dotazu skupina učitelek mířících ze základky do cukrárny, „prosím vás, černý — bílý, to my tady nerozlišujeme. Vždyť s nimi sedíme i v kabinetu.“

„My vás asi nebudeme zajímat, my jsme oba přizpůsobiví,“ smála se dvojice třicátníků na baru. Jelikož byl jeden z nich bílý a druhý Rom, hovořili o sobě jako o „kámoších black and white“.

„Jasně, že jsou lidi, co nemakaj. Jak mezi bílýma, tak mezi černýma,“ uzavřela téma „white“ polovička dua, zatímco jeho romský kamarád hrdě ukazoval nápis na triku: Nové Město pod Smrkem — Best ever.

„Tady už je to po těch letech zkrátka soužití,“ zhodnotil vztah tří různých etnik v obci s třemi a půl tisíci obyvateli upravený mladík, který se stejně jako mnozí další přihlásil k podpoře hnutí STAN.

Ne každý cikán je náš

Právě v tolerantně působícím Novém Městě pod Smrkem přišla dva roky zpět Jednota bratrská s nápadem ubytovat dočasně irácké křesťanské uprchlíky v dětském táboře. Vznikla petice, proběhlo bouřlivé zastupitelstvo, občané protestovali, že se prý budou bát chodit ven, že jim budou uprchlíci znásilňovat děti. „To víte, uprchlíci, to je něco jiného než ti ‚naši cikáni‘,který už známe a máme je vychovaný,“ vysvětlila sarkasticky postoj autorů petice vedoucí sociálního odboru Jitka Koutníková.

Ani každý novoměstský Rom si však nevysluhuje přízvisko „náš cikán“. „Ti starousedlíci nikomu nevadí, ale ti noví, ti slovenští, ti nemakají, ti noví, ti se jenom flákají,“ opakuje o překot starší muž před Jizeranem, rozhněvaný pohled upřený za mě na zeď. „No jo, a že ty sis půjčil milion a nesplácíš ho, to je v pohodě, viď?“ bere mu pocit převahy jeho spolukuřák.

Slovenští Romové se do Libereckého kraje stěhovali od šedesátých let, kdy se místní textilky potýkaly s nedostatkem zaměstnanců. Romové tu tehdy dostali práci i byt — ve čtvrtích, kde žila majoritní společnost — a sžili se. Dnes zde bydlí jejich čtvrtá generace.

V devadesátých letech ale textilní průmysl zkrachoval. Cihly dávno vysvlečené z omítky a vysypaná okna polozřícených exfabrik hyzdí krajinu dodnes. Stejně tak se v devadesátých letech neuváženě rozprodával obecní bytový fond a mnoho domů padlo do rukou soukromníků.

V nultých letech se začali do kraje stěhovat „noví Romové“, často ze Slovenska, na něž se nabalovali další a další příbuzní. Ti už však byt mnohdy nedostali a už vůbec ne ve čtvrtích, kde žije většinová společnost. Soukromníci s běžnými byty je odmítli.

Toho využili soukromníci jiní a za nadprůměrné nájmy je vlákali do tehdy ještě udržovaných domů zpravidla na okraji obcí. A od té doby jen kasírovali, aniž by budovy udržovali. Dnes se v nich množí plíseň, švábi a rezignace. Pro takové domy už máme i termín. Sociálně vyloučená lokalita. Zkratka SVL. Bílí o nich ale beztak mluví jako o ghettech.

Kdyby do České republiky v druhé polovině dvacátého století bývali byli emigrovali Maročané či Turci, tak jako tomu bylo v západní Evropě, dnes by zřejmě byli „našimi muslimy“, kteří si s námi možná nepochutnají na vepřu-knedlu-zelu a pivu v hospodě, ale makají. A hlavně bychom je na rozdíl od anonymizované masy nešťastných lidí prchajících z Blízkého východu či Afriky, jež ještě dehumanizovala média používáním výrazů jako „vlna“, osobně znali jako člověka se jménem a příběhem.

Jak však vidno na příkladu nepopulárních nově přistěhovaných Romů, neznamenalo by to bohužel nutně, že by pak lidé nenadávali na nově přicházející migranty. Lidé, zvlášť ti, kteří se cítí zranitelní, se bojí toho, co neznají.

Tady jsou zkrátka chudý všichni

Malým vítězstvím Nového Města je nezvykle objemný obecní bytový fond — tři sta bytů na tří a půl tisícové město. I díky tomu je typickým sociálně vyloučeným domem pouze soukromě vlastněný objekt zvaný Statek, který obývá jedna romská velkorodina.

Problematicky vnímaná městská ubytovna v Myslbekově, kde bydlí neplatiči nájmů, se nyní rekonstruuje. V areálu někdejších ubytoven pro dělníky mají vzniknout startovací byty. S městem spolupracuje i firma CPI, soukromý vlastník většiny ostatních nájemních bytů, a snaží se bránit sestěhovávání sociálně vyloučených lidí. Na ulici nepřežívá nikdo.

Trápením obce je však pracovní trh. Kdo své prsty nezaměstnává mravenčí prací se součástkami v jediné fabrice CiS, musí zpravidla za prací dojíždět do Frýdlantu či Liberce. Naštěstí Nové Město, na rozdíl od některých okolních obcí, leží na železnici.

Naděje obce, čerstvě zrozený areál pro terénní cyklistiku singletrek, sice pomáhá kapsám penzionu či hospody, ale poptávku po pracovnících nepřinesl. „Tady jsou zkrátka chudý všichni,“ vypadlo mimoděk při mé první procházce městem ze Zuzany Palečkové, koordinátorky z Agentury pro sociální začleňování, která ve městě začala působit před pěti lety.

To jsou ty hladový lístečky

Přes nástěnku před kanceláří sociálního odboru se pne Dluhové desatero. Přikázání, respektive spíše doporučení první: „Nepůjčuj si.“ V Novém Městě pod Smrkem má exekuci třetina obyvatel.

„Ale mluvit o tom nechtějí. Už jsou na to zvyklí. Děti vyrůstají v bytě žlutě oblepených skříní jako ve standardu. Tuhle šesťáci říkali: jo, to znám, to jsou ty hladový lístečky!“ říká nám už mezi dveřmi se smířeným úsměvem vedoucí sociálního odboru Koutníková.

„Na druhou stranu, dřív za mnou s podobnými problémy vůbec nechodili. Úřad byl strašák. A tuhle mi volala i paní z Bílýho potoka,“ dodává upravená blondýna, jak se jí daří získat důvěru i v místech, kde to dřív nebylo myslitelné.

Po loňském zveřejnění mapy exekucí město omezilo čas hernám a zakázalo podomní prodej. „Stejně vídám šmejdy, jak jezdí po městě autem a zastavují u důchodců na ulici,“ prozradila mi ale jedna z unavených místních žen v hospodě. Starosta zvažoval i dluhovou amnestii na dluhy vůči městu, ale to by se mohlo tlouct se zásadami řádného hospodáře.

Teď jsi je udělal ještě černější, než jsou

„Myšlení lidí i zastupitelů se mění. Když jsme před lety chtěli zřídit a zafinancovat centrum pro romské děti, lidé nadávali, že zase dáváme peníze na Romy. Postupně si ale uvědomují, že je lepší, když se jim někdo věnuje,“ popisuje starosta Pavel Smutný.

„A mění se i přístup lidí k veřejně prospěšným pracím. Dřív to znamenalo potupu, vzít si na sebe oranžovou vestičku a jít zametat na náměstí. Dnes si můžeme vybírat. I ženy jdou klidně vyhazovat sníh,“ pokračuje.

Skrz veřejně prospěšné práce zaměstnává město dvacet lidí, kteří se ob rok či dva střídají. Ty, na něž se dostane, dokonce město platí nepatrně lépe než fabrika CiS.

„Myslíš, že ta značka stojí správně?“ směje se rozverně blonďatá Romka na bílou kolegyni v neonové vestě. „Jo, vy jste novinářka?“ rozesměje se ještě hravěji a schovává tvář za značku. „Jsem hrozně ráda, že nemusím za prací dojíždět, vždyť tu mám děti!“

O kus dál potkávám další trojici pracovníků veřejně prospěšných prací. „Já jsem měl od osmdesátýho vždycky práci!“ kasá se hubený Rom se zdviženým ukazovákem. Na šedesátníka nevypadá ani náhodou. „Však proto jsem tak fit, protože jsem vždycky pracoval!“

Přesto jsem se v hospodě od muže v maskáčích, co s pivem konverzoval už od ranní hodiny deváté, dozvěděla, že veřejně prospěšné prace jsou vyhazování peněz. Že by za ně město mělo radši koupit nákladní vlak a vyvézt všechny Romy za město. „Nelze všechny házet do jednoho pytle. Teď jsi je udělal ještě černější, než jsou,“ mírnila ho manželka s obřími zlatými prsteny.

Tady je zkrátka klid

Pocit osobního bezpečí ve městě pomáhá zvyšovat přítomnost asistentů prevence kriminality, dvoučlenný tandem jeden Rom a jedna žena. Martin Karala ráno a večer chodí po městě a tiší ruch, odpoledne pracuje jako zedník a dochází i do romských rodin za dětmi.

„Víte, já to dělení na starousedlíky a nový Romy vnímám jako pouhý alibismus. I s náma měli zprvu lidé problém, ale přetvařovali se, a pak si zvykli,“ popisuje Karala, který se těší respektu jak u majoritní společnosti, tak u Romů. „Jasně, že někteří žijí jinak, ze dne na den, když maj zrovna prachy. Ale u cikánů je to vidět. U bílých se to ztratí v davu,“ vysvětluje během cigaretové pauzy a vydává se na pochůzku po městě.

Z jediného sociálně vyloučeného objektu Na Statku se plíží tóny romské hudby. Ráda bych zastihla někoho na dvoře, ale nenacházím tu nic kromě slepic, cisterny na pitnou vodu a opravovaného torza auta.

Pokračuji podél silnice. Mezi stárnoucími jabloněmi a vzdor letošním suchům zelené trávě, na níž si s flegmatickým pohledem pochutnávají dobře živené krávy, ubíhá vlaková trať. Je tu teď tak šíleně krásně, že se mi vůbec nechce stopovat a zalézt tak před sluncem a zelení do auta.

„No jistě, chybí tu práce a obyvatelé stárnou, zatímco mladí se stěhují pryč. Ale zase je to tu levnější než v Polsku,“ zastavuje se u mě senior s maltézským psíkem na vodítku. „Tady, tady je zkrátka klid,“ vysype ze sebe šťastně.

Utopit už děti

„Já to Tanvaldsko nemám rád. Cikánov,“ komentuje bodrý zrzavý bachař, který mi zastavil na stopu za Libercem a který si jede pro skútr do Jablonce nad Nisou. Chce však vykonat dobrý skutek, a tak mne veze až do Velkých Hamrů na Tanvaldsku. Na první pohled to tu působí až malebně, i zde tvoří náměstíčko park, dokonce i s jezírkem, nad nímž se do výše pne stavba kostela.

„Tady to vypadá jak v Africe v létě,“ chechtá se dobrácky asistent prevence kriminality, když vstupujeme do budovy městského úřadu. „Spíše jak v Africe v zimě, hezky jsou opálení,“ přidává se k vtipkování terénní pracovnice Markéta Horneková. Skupinka Romů na chodbě nečeká na dávky, jak by asi leckterého Čecha napadlo. Všichni jsou zaměstnanci veřejně prospěšných prací, skrz něž město zaměstnává třináct lidí.

I ve Velkých Hamrech žije jak čtvrtá generace romských „starousedlíků“, tak Romové noví, slovenští. „Každá další generace si přiveze partnera ze slovenské osady, protože je to zvykem. Zvláště z Lipan. Před kýmkoliv zasvěceným řeknete Lipany, bude vědět, že to je malér,“ uvádí starosta Jaroslav Najman.

Na Slovensku jsou totiž v klidu. Tam Romy neřeší. „Chodí nám sem lidi okolo dvaceti let, co neumí číst ani psát. Nebo si vyčistit zuby. Holky, které rodí od čtrnácti. Ve dvaceti mají čtyři, pět dětí. Žádný příjmy, žádný bydlení, žádný zkušenosti, jen spoustu dětí, na který fyzicky ani psychicky nemaj a jsou totálně zdeptaný. V rodinách navíc mluví romsky,“ popisuje Horneková specifickou situaci Hamrů.

Děti, které měly nastoupit do školy, tak češtinu nikde neslyšely. Mateřské školy nenavštěvovaly a v šesti letech téměř automaticky narukovaly do speciální školy v Tanvaldu. Bez znalosti jazyka u verbálních testů posuzujících míru jejich vzdělavatelnosti neměly šanci uspět.

Tak tomu bylo do roku 2013, kdy se město rozhodlo problémy systematicky řešit. Zahájilo spolupráci s Agenturou pro sociální začleňování, najalo si terénní a sociální pracovnici.

Ráno v den zastupitelstva, kde se mělo o nových opatřeních jednat, Horneková zjistila, že jí někdo propíchal kola u auta. „Nikdy jsem neviděla a neslyšela nic tak strašného. Občané na zastupitelstvu na plnou hubu prohlásili, že by se Romové měli postřílet. Že by se měly topit už jejich děti,“ popisuje terénní pracovnice.

Když mi děcka píšou na Facebooku, má to hlavu a patu

Dnes zde nežije jediná rodina, v níž by muž nepracoval. Vesty technických služeb si ráno co ráno oblékají často právě lidé žijící v sociálně vyloučeném objektu naproti hasičárně nebo v Panském domě.

„Začali si díky tomu sebe víc vážit. Vystoupili z anonymity, už nejsou nějakým cikánem, ale Petrem, který městu něco vrací. Přitom jsou všichni zadlužení, takže by se jim víc vyplatilo sedět doma, pobírat dávky a pracovat načerno,“ vysvětluje Najman.

Rekvalifikační kurzy zase učinily z několika Romů zedníky: „Když jsem jednoho upozornil, že to v Kulturním domě špatně vyštukoval, šel to opravit v sobotu odpoledne. Ve svém volnu,“ vypráví starosta.

Do školky už chodí i sociálně vyloučené děti. Horneková přesvědčila poradnu, aby přistoupila i na neverbální předškolní testy. Dětem i jejich rodičům, romským i bílým, se den co den věnují i o prázdninách v družině nebo v komunitním centru Klubovna. Ani jedno jediné dítě z Velkých Hamrů dnes neabsolvuje první stupeň základního vzdělávání ve speciální škole.

„Když mi děcka ze třetí třídy píšou na Facebooku, má to hlavu a patu. Když jim řeknu: přijď ve dvě, tak přijdou ve dvě, jejich mámy přitom občas ani nevědí, co je to pondělí,“ usmívá se Horneková.

„Podchytit už děti v předškolním věku, to je ta cesta. Jenže to se mělo začít řešit před dvaceti lety. Doufáme, že děti, které teď nastoupily do první třídy, se dostanou do podobné pozice, v níž byli jejich prarodiče,“ dodává starosta.

„Lidé konečně uznávají, že zaměstnat Romy přes veřejně prospěšné práce je v pořádku, ale v žádným případě nechtějí slyšet o tom, že by dostali byt. Zneužívá toho veškerá opozice. Teď jsme přidělili jedné romské rodině byt, to zas bude něco. A koupili jsme vilu, abychom ubytovali samoživitele. Obcí už se samozřejmě nese, že to bude pro cikány,“ ulevuje si starosta. „Přitom tu nikoho nenapadají, neurážejí, nekradou, nic neničí...“ vypočítává.

A pak už budu plně začleněná

V Hamrech nežije jediný Rom, který by Markétu Hornekovou neoslovoval „Teto“. Když spolu jedeme autem, není jediná romská ruka, která by nám nezamávala na pozdrav, jediné romské rty, které by se na terénní pracovnici neusmály. V Klubovně se jí kolem pasu věší tři děcka najednou. „Teto! Teto!“ ozývá se tu z jednoho, tu z druhého kouta, zatímco její obličej vlídně taje za obroučkami brýlí.

„Mně baví ve škole matematika. Vím, kolik je milion plus milion. Dva miliony. A sto milionů plus sto milionů je dvě stě milionů,“ chlubí se romský chlapec, který vyrábí zámek pro „hodného černokněžníka“. A který bydlí právě naproti hasičárně. Další holčička ze stejného „bydliště“ říká, že by chtěla dělat v krámě. Nebo to, co Helenka.

Helenka je romská komunitní pracovnice Klubovny. Sice se vyučila prodavačkou, ale podstoupila rekvalifikační kurz a v září si chce udělat další, na sociální pracovnici. „A pak už budu plně začleněná,“ směje se v nadsázce jednadvacetiletá matka dvouleté holčičky.

Za okny bijí do asfaltu provazce hustého deště. Chci si ještě promluvit s někým z většinové společnosti, ale v obci není jediná hospoda a chlouba Hamrů, cukrárna, už zavírá. „I kdyby svítilo slunce, nepotkala byste na ulici nikoho,“ smějí se mé naivitě ženy v Klubovně.

„Je pravda, že co tak poslouchám na autobusové zastávce, lidé mají pocit, že starosta sem tahá nové Romy a dostává na ně dotace. Dřív jich tu tolik nebylo. Nebo možná jen nebyli vidět. Žili za městem. Teď pracují v centru a jsou na očích,“ uvažuje opatrně knihovnice, která sídlí hned vedle Klubovny a pravidelně si stěžuje na křik dětí.

„Nikde jsem nezažil větší rasismus než tady,“ tvrdí nekompromisně padesátiletý Rom v Klubovně, který zde žije teprve třetím rokem. „Nám se tady žije v pohodě, nikdy jsme neměli nejmenší problém,“ vrtí chlácholivě hlavou Helena, jejíž rodina se sem přistěhovala už v šedesátých letech.

I zde lze zdánlivě protikladné reakce pochopit za pomoci novoměstské „teorie o starousedlictví“. „Staré začleněné Romy lidé vůbec nevnímají jako Romy. O starým Lavičkovi by nikdy nikdo nemluvil jako o starým cikánovi,“ upozorňuje Horneková. V Hamrech má prý víc práce se sociálně vyloučenými bílými než s Romy. Jednu bílou holčičku máma zavřela do skříně, když chtěla najíst: „To cikánský děti jsou najedený vždycky.“