Princeznu, a půlku bytu k tomu aneb Podmanivý svět literatury Romů

Karolína Ryvolová

V komentáři, který vydáváme u příležitosti Mezinárodního dne Romů, autorka přesvědčivě dospívá k jasnému závěru: „Literatura Romů nás učí vnímavosti, trpělivosti a otevřenosti. Čtěme Romy. Víc než kdy jindy nám mají co říct.“

Romové jsou nedílnou součástí evropské i české kultury i společnosti. Dnes slaví svůj Mezinárodní den. Foto Rommuz, WmC

Osvícená učitelka mých dětí se letos rozhodla se svými druháčky oslavit Mezinárodní den Romů. V online výuce si z Youtube pouštěli romskou hudbu, ukazovali si fantastické výjevy na obrazech Rudolfa Dzurka a vymýšleli pro ně vlastní názvy, a taky si četli pohádku „O sestře dvanácti bratrů“.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Romistka Milena Hübschmannová vypravěče Imricha Halušku-Patkaně, migranta ze Svidníku, natočila kousek od Jičína v roce 1970. „A nemám já nějakou předělanou verzi?“ ujišťovala se třídní v telefonu v předvečer četby. „Jezdí se v ní v sanitce a princezna nosí bikiny.“

Ubezpečila jsem ji, že právě naopak: to, co považuje za parodii, je důkazem schopnosti tehdy ještě živých folklorních forem vstřebávat do sebe každodenní realitu a zcela přirozeně ji integrovat do světa pohádek, které zdaleka nebyly určeny jen dětem, ale sloužily jako model světa a zdroj poučení hlavně dospělým. Na rozdíl od nabalzamovaných mrtvolek českých pohádek se romští vypravěči ještě nenechávali spoutat zákony kauzality, natožpak dobrého vychování.

Hübschmannová tuto tresť romství zachytila za pět minut dvanáct, když už bylo zřejmé, že ústní slovesnost Romů nemá šanci přežít přesazení ze slovenského venkova do industriálních českých zemí a s ním spojenou dezintegraci původně soudržných romských společenství. Ve stejné době, tedy na přelomu 60. a 70. let, se zanikající romský folklor začal organicky přeměňovat v písemnictví.

První pravidla romského pravopisu sepsaná pod patronátem Svazu Cikánů-Romů, přelomové společenské organizace na našem území, umožnila vznik prvních literárních děl v romštině otiskovaných ve svazovém periodiku Románo ľil. Dílem šlo o tvorbu ohlasovou — záznamy tradovaného folkloru — ale dílem to byly texty překvapivě moderní, až buřičské.

Tera Fabiánová ve svých fejetonech tvrdě kritizovala šovinismus romských mužů, ale i marnost snahy některých Romů splynout s gádži za každou cenu. Andrej Pešta popisoval, jak coby tankista za války na Ukrajině místo v kasárnách pobýval u Romů. Josef Bánom psal sportovní reportáže čpící potem šaten a zvířeným prachem hřišť.

A zase to byla slovesnost neotřelá, s jinou obrazotvorností a jinými akcenty než ta česká. V romské lyrice se například veškerá erotika odehrává u vody. Kdo ví proč?!

Po období odmlky vynucené násilným rozpuštěním Svazu Cikánů-Romů se romští intelektuálové znovu dostali ke slovu po roce 1989. Ilona Ferková popsala zdánlivě banálním jazykem traumata strukturální diskriminace: odebírání romských dětí z rodin, institucionální tlak na sterilizaci romských žen, ústrky ve světě práce, sociální dno a závislosti. O něco později Erika Olahová vyvedla českou literární scénu z míry svými prozaickými variacemi na víru v mule, duchy mrtvých, kteří se vracejí živým pomáhat, ale také je nekompromisně trestat.

Objevil se fanfarón podsvětí Zdeněk Perský, vystavivší si svými texty pomník arci-kriminálníka. Gejza Horváth zase vystihl život v slovenské romské osadě v žánru grotesky. Roman Erös se vydal cestou mysticismu a esoteriky, Irena Eliášová zazářila v žánru dětské literatury.

A v roce 2012 přišlo nakladatelství romské literatury Kher, které autorům pomáhá překonat psychologické i faktické překážky na cestě k publikaci a umetá chodníček mezi nimi a jejich čtenáři. Jeho autorské portfolio se neustále rozšiřuje a nově vznikající díla nabírají na hloubce i závažnosti.

Ve chvíli, kdy je republika uzavřená a obvyklé jistoty vzaly za své, čteme romské autory s novou pozorností. Mluví totiž o světě, který jsme si mysleli, že známe, ale jejich podání je jaksi posunuté, jako když pootočíme krasohledem.

Jak bychom bez těchto textů věděli, že období normalizace se dnes mezi Romy vnímá jako čas blahobytu a stability? Kdo by nám prozradil, co dělaly romské děti v Rokycanech, aby si vydělaly na vstupenky na Vinnetoua? Napadlo by nás, že celá řada Romů v devadesátých letech podnikala jako stánkaři či restauratéři? A že když Českou republikou hýbal odsun sovětských vojsk, privatizace nebo chybějící svazky StB, Romové doslova bojovali o život v každodenních bitkách se skinheady? Kdo ví, že romská inteligence vnímá rok 1989 s hořkostí, jako začátek konce jedné slibné éry?

Literatura Romů nás učí vnímavosti, trpělivosti a otevřenosti. Místo rafinované formy nacházíme upřímnost, místo velkoleposti radost z maličkostí; oslavuje vzájemnost jako ústřední hodnotu, každodenní odvahu tváří v tvář ústrkům, a navíc srší humorem. Čtěme Romy. Víc než kdy jindy nám mají co říct.

Diskuse