Záškoláctví pochopitelně úzce souvisí se sociálním vyloučením. Právě na ně se nyní zaměřila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Podobně jako v případě řešení obchodu s chudobou však směřují její plány k represi. Maláčová tedy na boj se systémovými problémy znovu vyráží s bičem na jeho oběti.

Vynucování docházky do školy pod hrozbou odebrání dávek bydlení se možná nabízí jako prosté řešení. Jak už to u jednoduchých představ bývá, docela se míjí se složitostí žité reality v sociálně vyloučených lokalitách…

Před časem jsem měl možnost nahlédnout do srovnání školní docházky mezi školami v jednom velkém českém městě. Rozdíly byly obrovské. Děti, které chodí do škol ve spádové oblasti zahrnující sociálně vyloučené lokality, chyběly v průměru 45 dní v roce. Vyvstala však otázka, proč se taková docházka týká jen tří škol. A na tu je odpověď jednoduchá: segregace. V daných spadových oblastech totiž existovaly i jiné školy, které takovou absencí netrpí. Tyto školy totiž nenavštěvovaly děti z vyloučených lokalit. „Prostě se rozkřikne, že tam Romy neberou a rodiče tam své děti pak už nehlásí“, objasnila mi jednou nepsanou dohodu místní sociální pracovnice.

Častým důsledkem segregace je i šikana. Nevládní organizace In IUSTITIA upozornila na několik případů, kdy se studenti jiné barvy pleti stali obětí rasistických útoků jak ze strany spolužáků, tak učitelů. „Romský student víceletého gymnázia byl dlouhodobě šikanován některými svými spolužáky i učiteli. Chlapec například slýchal, že je ‚kofola‘ nebo ‚černé vyžrané prase‘. Chlapec i jeho rodiče se pokoušeli situaci řešit s třídním učitelem i ředitelem školy. Ti však trvali na tom, že k šikaně nedochází. Poté co rodiče našli chlapcův deník, kam si zapisoval různé rasistické urážky, se chlapec psychicky zhroutil. V důsledku popsaných událostí se rodina rozhodla odstěhovat do jiného města a vyjednat synovi na zbytek školního roku individuální studijní plán.“