Metoda cukr a bič Jany Maláčové dopadne jako vždycky

Petr Kupka

Jana Maláčová měla dvě možnosti: buďto otevřít téma žalostného stavu vzdělávání nejchudších částí obyvatel, anebo vyrazit s bičem na rodiče, kteří na tenhle systém kašlou. Zvolila druhou možnost. Nedopadne to dobře pro nikoho. Jako vždy.

Záškoláctví pochopitelně úzce souvisí se sociálním vyloučením. Právě na ně se nyní zaměřila ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Podobně jako v případě řešení obchodu s chudobou však směřují její plány k represi. Maláčová tedy na boj se systémovými problémy znovu vyráží s bičem na jeho oběti.

Vynucování docházky do školy pod hrozbou odebrání dávek bydlení se možná nabízí jako prosté řešení. Jak už to u jednoduchých představ bývá, docela se míjí se složitostí žité reality v sociálně vyloučených lokalitách…

Před časem jsem měl možnost nahlédnout do srovnání školní docházky mezi školami v jednom velkém českém městě. Rozdíly byly obrovské. Děti, které chodí do škol ve spádové oblasti zahrnující sociálně vyloučené lokality, chyběly v průměru 45 dní v roce. Vyvstala však otázka, proč se taková docházka týká jen tří škol. A na tu je odpověď jednoduchá: segregace. V daných spadových oblastech totiž existovaly i jiné školy, které takovou absencí netrpí. Tyto školy totiž nenavštěvovaly děti z vyloučených lokalit. „Prostě se rozkřikne, že tam Romy neberou a rodiče tam své děti pak už nehlásí“, objasnila mi jednou nepsanou dohodu místní sociální pracovnice.

Častým důsledkem segregace je i šikana. Nevládní organizace In IUSTITIA upozornila na několik případů, kdy se studenti jiné barvy pleti stali obětí rasistických útoků jak ze strany spolužáků, tak učitelů. „Romský student víceletého gymnázia byl dlouhodobě šikanován některými svými spolužáky i učiteli. Chlapec například slýchal, že je ‚kofola‘ nebo ‚černé vyžrané prase‘. Chlapec i jeho rodiče se pokoušeli situaci řešit s třídním učitelem i ředitelem školy. Ti však trvali na tom, že k šikaně nedochází. Poté co rodiče našli chlapcův deník, kam si zapisoval různé rasistické urážky, se chlapec psychicky zhroutil. V důsledku popsaných událostí se rodina rozhodla odstěhovat do jiného města a vyjednat synovi na zbytek školního roku individuální studijní plán.“

Nelze se proto divit, že rodiče mnoha dětí ze znevýhodněných sousedství je rovnou přihlásí do školy, o níž se ví, že „Romy bere“. Koncentrace většího počtu dětí ze znevýhodněných sousedství na jednom místě se však promítá do organizace celé školy, včetně výuky nebo personálního obsazení. Časté absence žáků, vysoká fluktuace vyučujících, nezájem zřizovatele s nastavenými podmínkami něco dělat. V takové situaci je třeba klást si otázku, jaké vzdělání v takových školách děti dostanou. No, ve většině případů v podstatě žádné. To se projeví zejména při přechodu na střední školy, kde studenti ze znevýhodněných sousedství končí v prváku nebo druháku.

Samozřejmě existují i školy, které studenti zvládnou takříkajíc „dodělat“. Některé z nich však fungují na způsob „barterového“ obchodu s chudobou: my vám dáme nulové vzdělání, ale vy nám zaplatíte doklad o vyučení nebo absolvování maturity. To samozřejmě nic moc neřeší. Studie, která nedávno vyšla v odborném časopisu Demografie ukazuje, že vzdělání obyvatel znevýhodněných sousedství mezigeneračně klesá. Tato situace tedy nenastala ze dne na den. A unáhlený postih rodičů záškoláků z dílny Jany Maláčové situaci rozhodně nijak neprospěje.

Vzdělání obyvatel znevýhodněných sousedství mezigeneračně klesá. Tato situace tedy nenastala ze dne na den. A unáhlený postih rodičů záškoláků z dílny Jany Maláčové situaci rozhodně nijak neprospěje. Foto Petr Kupka

Odborníci na vzdělávání by dokázali identifikovat celou řadu faktorů, které ovlivňují školní docházku a prospěch. Mezi ty nejčastěji skloňované patří bezesporu stabilita bydlení. Pětina lidí ze znevýhodněných sousedství se v průběhu roku alespoň jednou stěhuje, mnozí z nich i víckrát do roka. S nimi se pochopitelně stěhují i děti, pro které stěhování často znamená minimálně přerušení školní docházky, a pro některé třeba taky její konec — nové bydliště je často daleko od původní školy, v přilehlé škole zrovna nepřijímají a na jízdné pořádně nejsou peníze. Nutno dodat, že tyto statistiky zosobňují především lidé v soukromém nájemním bydlení nebo na ubytovnách. Tedy ti, kteří veškeré své peníze zpravidla sypou obchodníkům s chudobou.

Druhý faktor, který významně ovlivňuje školní docházku a prospěch u dětí, v diskusích naopak takřka nezaznívá. Do absencí dítěte totiž (nepřímo, ale významně) promlouvá i jiná disciplinační instituce: věznice. Třetina mužů z českých znevýhodněných sousedství má zkušenost s odnětím svobody. Taková zkušenost bývá bohužel velmi často i opakovaná. Nejde přitom nutně o tresty za závažné zločiny. Jak ukázala nedávná zjištění výzkumníku z Univerzity Karlovy, do basy se chodí i za drobné prohřešky. Není výjimkou, že ve třiceti letech má člověk ze znevýhodněného sousedství za sebou i pět ročních trestů.

Tito muži pak ve výchově logicky prostě chybí. A rodinám to pochopitelně přináší psychickou i finanční zátěž. Není asi třeba zdůrazňovat, že vyrůstat v takové rodině není žádný med. V neúplných rodinách se pak o děti stará ten, kdo zrovna může — babička, teta, dcera nebo prostě kdokoliv, kdo se namane, protože sama žena na to nemůže stačit. Záškoláctví se v takových podmínkách kontroluje těžce. Vězení takto vstupuje do života mladých jako další instituce, která nejprve pohltí jejich otce, aby s velkou pravděpodobností čekala v budoucnu i na ně.

Přibude na podobných tabulích v sociálně znevýhodněných sousedstvích i značka „zákaz záškoláctví pod hrozbou postihu“? Foto Petr Kupka

Situaci následně komplikuje i fakt, že mnoho rodičů ze znevýhodněných sousedství nepřikládá vzdělání velký význam. Z vlastních zkušeností důvodně očekávají, že jejich děti nejspíš čeká jenom nízkokvalifikovaná práce. Už jenom samotná představa, že by jejich dítě mohlo dosáhnout na něco lepšího, je pro řadu z nich vzdálená.

Nedávno jsem se jedné své známé z takového sousedství ptal, kam půjde její syn na střední školu. Vždycky na mě dělal dojem hodně bystrého kluka, a tak jsem hádal, že by to mohl zkusit na gymplu. Vysmála se mi: „Co s gymplem prosím tě? Půjde na zedníka.“ 

Mnoho mladých volí pod vlivem takových pracovních vyhlídek místo vzdělávání cestu obživy v neformální ekonomice. Na pouliční směnu, nízkokvalifikovanou práci za kasou, na stavbě nebo ve fabrice, která odrbává zákoník práce, toho vzdělání beztak moc neupotřebí. Jakou ale mají alternativu? Segregované školy nabízející mizerné vzdělání. Rodiče si pak lepší vzdělání ani nedokážou představit. I tato neschopnost uvažovat o vyšším vzdělání je přitom důsledkem takzvaného symbolického násilí, tedy mechanismu, při němž oběti sociálního útlaku potvrzují své podřízené místo ve společnosti tím, že jej vědomě či nevědomě uznávají. Zde se kruh uzavírá.

Jana Maláčová měla dvě možnosti. Mohla tematizovat mizerný systém vzdělávání nejchudších skupin obyvatel, na který dlouhodobě upozorňuje Odbor sociálního začleňovánínevládní organizace. Anebo mohla vyrazit s bičem na rodiče, kteří na tenhle systém kašlou. Zvolila druhou možnost. Nedopadne to dobře pro nikoho. Jako vždy.