„Co tady fotíte?“ ptá se mě trochu nerudně prodavačka z malého obchůdku v Šumbarku v Havířově. Vyšla ven před krám a podezíravě si mě měří. Rukou ukazuji na ohromný vývěsní štít vedlejší zastavárny a odpovídám: „Fotím tady tu zastavárnu.“

Paní je zjevně zklamaná: „Škoda, myslela jsem si, že jste přišla nafotit ty chodníky, aby s tím RPG konečně něco udělalo,“ očima obě sklouzneme k podélné díře, která je mezi domem a chodníkem. Tu musí překročit každý návštěvník jejího obchodu.

Z obchodu vychází za prodavačkou starší muž a dáváme se do řeči. Narodil se tady a řadu let tu bydlel. „Byla to jedna z nejlepších čtvrtí v Havířově,“ vzpomíná. „Teď je z toho ghetto,“ říká s hořkostí a doprovází mě o kus dál, aby mi ukázal místo, které je podle něj nebezpečné pro děti.

↗

Havířovská čtvrť upadá na první pohled. Foto Saša Uhlová, DR

Mluví o tom, jak firma RPG stěhovala chudé Romy na jedno místo, a tak proměnila čtvrť jeho dětství z žádané oblasti v místo, kde naopak nikdo bydlet nechce. Při svém výkladu ale nezůstává jen u zdůrazňování etnicity současných obyvatel, vysvětluje také, jak malé investice do veřejného prostranství přispívají k tomu, že čtvrť společensky upadá. Ukazuje mi rozbité zábradlí, ostré hrany a celkově zanedbané domy a prostor před nimi. Po chvíli se loučíme, pán odchází na autobus, protože dnes už bydlí v jiné čtvrti.

Dávám se do řeči se skupinou romských matek, které stojí s kočárky na zeleném prostranství mezi domy. Na první pohled je vidět, že kdyby domy byly opravené, mohlo by to být opravdu krásné místo k životu. Mladá žena s dítětem mi vypráví, jak se sem před několika měsíci nastěhovala: „Snažila jsem se získat byt u RPG, jako Romka nemám jinak šanci, zkoušeli jsme to s manželem všude možně, ale vždycky nás nakonec odmítli,“ popisuje hořce svou zkušenost. Příjmení sice nemají typicky romské, manžel po svatbě přijal to její, které nevzbuzuje podezření, ale na obou je to vidět.

„Dluhy jsme neměli, ale bydleli jsme na ubytovně a já čekala malýho,“ usměje se na dítě v kočárku. Neměli jsme dost peněz na kauci, takže nás odkázali na spolek Porta vita, tam nám pomohli. Kauci jsme mohli zaplatit ve splátkách.“ V hlase je cítit vděčnost, i když ne všechno se na současné situaci mladé ženě líbí.

Nemá klasickou nájemní smlouvu, ale jen jakousi podnájemní smlouvu, kterou ji v současné době prodlužují jednou za tři měsíce. „Ze začátku se to prodlužovalo každý měsíc, to byly strašný nervy,“ přiznává. Teď už je klidnější, věří, že pokud se s nájmem nezpozdí, dovolí ji v bytě zůstat.

Celkově je ráda, že má možnost bydlet v bytě. Má strach, že by se jinak musela vrátit na ubytovnu. Své jméno zveřejnit nechce, slyšela totiž o tom, že jiná mladá žena podepsala v Ostravě Kunčičkách petici proti plísním v bytech RPG a o bydlení pak přišla.

„To bych nepřežila, mohli by mi vzít malýho,“ obává se takového scénáře a bere dítě z kočárku instinktivně do náruče. Její manžel pracuje a na rozdíl od mnohých jiných nikoli jen brigádně, ale má stálé zaměstnání a smlouvu. Mzda však není dostatečně vysoká a rodina tak přesto pobírá příspěvek na bydlení.

Občanská sdružení, která pomáhají udržovat současný stav

Několik měsíců před tím jsem ve zcela jiné záležitosti jednala s ostravským místním podnikatelem, který si na schůzku přizval novináře, také ostravského rodáka. „Někdo by se měl podívat na ty neziskovky, které pracují pro RPG,“ upozorňoval mě onen novinář.