Dlouho diskutovaný zákon o sociálním bydlení nevzbuzuje sice velkou mediální pozornost, přesto je mimořádně důležitý. Kdyby ho současná vláda dokázala prosadit, mělo by to do budoucna přímý vliv na situaci statisíců lidí. Tomu, proč je jeho přijetí tak důležité, jsme se v Deníku Referendum soustavně věnovali.

V České republice žije podle údajů Ministerstva práce a sociálních věcí z loňského roku 187 000 lidí v bytové nouzi. Jejich počet navíc povážlivě narůstá, za posledních pět let se ztrojnásobil. Současný systém, při kterém stát poskytuje příspěvek a doplatek na bydlení, nevede k trvalému bydlení, ani ke snižování počtu lidí, kteří pomoc potřebují.

Systém, který nefunguje

V praxi to funguje tak, že rodiny i jednotlivci bydlí v nevyhovujících podmínkách na drahých ubytovnách, v holobytech, anebo v azylových domech. Systém je pro stát nákladný a navíc je neefektivní. Problémy jedinců i rodin v nouzi se kumulují.

Rodina, která bydlí na ubytovně, nebo v bytě v havarijním stavu, má také radikálně ztížené podmínky pro to, aby svým dětem poskytovala zázemí pro přípravu do školy. Děti i dospělí se navíc často potýkají s tím, že bydlí na „špatné adrese“, což jim přináší komplikace ve škole, anebo při hledání zaměstnání.

Kvůli současné roztříštěnosti systému a absenci jasných pravidel se do sociální nouze dostávají i lidé, kterým by stačila krátkodobá pomoc. O pomoc nezažádají, protože nevědí, že na ni mají nárok, a když o bydlení přijdou, je často už pozdě a jen s největšími obtížemi se z ubytovny, nebo špatného bytu dostávají zpět do normálního bydlení. Sociální propad přichází totiž s nekvalitním bydlením ruku v ruce.

Jednotný systém sociálního bydlení má většina evropských států právě proto, že v konečném důsledku se společnosti vyplatí lidi v nouzi podporovat. I v České republice se o vzniku potřebného zákona dlouze hovoří a v současném volební období byla naděje, že by mohl vzniknout.

Slib, že prosadí zákon, který by konečně přinesl systém do sociálního bydlení, použilo hnutí ANO v předvolební kampani. Příslib zákona je zároveň v koaliční smlouvě současné vlády. A podle legislativního plánu mělo ministerstvo předložit zákon vládě v dubnu 2015.

Ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová-Tominová se dokonce v květnu 2014 vyjádřila, že do vlády půjde dřív. Je prosinec 2016 a ministerstvo zákon vládě stále nepředložilo. Již nyní je tedy zřejmé, že do konce letošního roku zákon připravený nebude.

Zkušenosti s legislativním procesem dávají tušit, že téma sociálního bydlení tak znova poslouží nanejvýš v další předvolební kampani. Šanci na přijetí by měl totiž pouze za předpokladu, že by na něm byla široká shoda, a to není ani v rámci stávající koalice.

V polovině října 2016 skončilo vnější připomínkové řízení. Ministerstvo práce a sociálních věcí se ale s připomínkami do dnešního dne dosud veřejně nevyrovnalo. Z poloveřejných vystoupení ministryně Michaely Marksové Tominové nicméně vyplývá, že vypořádání značně protichůdných připomínek bude vstřícné zejména ke Svazu měst a obcí.

Co zákon obsahuje

Současná verze zákona, která však není konečná, definuje člověka, který je v sociální nouzi a má nárok na sociální byt. V praxi by to mělo probíhat tak, že potřebný člověk přijde na Úřad práce, který provede šetření jeho situace a ve správním řízení rozhodne, zda má na sociální bydlení nárok či nikoli. Každé dva roky pak bude rozhodovat o prodloužení nebo zrušení nároku.

Povinnost poskytovat sociální bydlení by pak měla obec, která by také rozhodovala o konkrétní podobě podpory, například ve formě nájemní smlouvy. Pouze pokud by obec nemohla bydlení zajistit, musela by se o ně postarat Úřad práce.

Nárok by měl mít každý, kdo je bez bydlení, popřípadě déle než šest měsíců užívá k zajištění svého bydlení zařízení sociálních služeb, například azylový dům, ubytovací zařízení nebo ústavní zařízení. Dalším kritériem je výše finančních prostředků, které osoba, anebo domácnost, na bydlení vynakládá. Nárok vzniká, je-li to více než čtyřicet procent příjmů, a těchto čtyřicet procent současně nepřevyšuje takzvané normativní náklady na bydlení — oč se jedná, vysvětluje následující tabulka.

Podpory by se měl dočkat i člověk, který žije v sociálním bytě a vynakládá na bydlení více než dvacet procent svých příjmů a zároveň jeho příjem nepřesahuje 1,6násobek životního minima a jeho majetkové poměry vykazují znaky bytové nouze. Obě kritéria musí splňovat alespoň půl roku.

Zákon rozlišuje mezi dvěma typy přidělovaných bytů. Vedle bytů sociálních obsahuje kategorii bytů „dostupných“. Ty se od sociálních liší tím, že jejich nájemníci nebudou mít povinnost spolupracovat se sociálními pracovníky.

Měl by tedy být pro ty potřebné, kteří nemají žádné dluhy, ani jiné problémy, pouze vydělávají tak málo, že si nemohou dovolit platit běžný nájem. Ten, kdo bude bydlet v sociálním bytě, bude mít naopak povinnost spolupracovat na zlepšení své situace.

Současná verze nového zákona počítá nadále s příspěvkem na bydlení. Měla by to být finanční kompenzace, pokud bude nájem nadále příliš vysoký. Pokud obce nebudou mít dostatečně velký bytový fond, mohou se obrátit na jiné poskytovale bydlení. Právě zde by příspěvek na bydlení zřejmě pokrýval rozdíl mezi tržním nájemným a částkou, kterou sociálně potřebný může platit, aby nevydával na bydlení víc než čtyřicet procent svých příjmů.

Nedostatky zákona

Konkrétní podoba zákona obsahuje řadu nevyjasněných míst, protože k jeho aktuální podobě zatím neexistují podzákonné normy, například vyhlášky, které by specifikovaly některé detaily. Zákon v současné podobě počítá také s krizovým bydlením, které představují azylové domy.

Ty mohou krátkodobě pomoci lidem či rodinám v nouzi, nemohou ale nahrazovat normální bydlení, které je potřeba k tomu, aby se jednotlivci i rodiny dostali ze svých potíží. Pasáž o krizovém bydlení tak může nahrávat těm obcím, které by problémy nechtěly skutečně řešit.

Kromě toho není ze zákona úplně jasné, zda bude na rozběhnutí systému dostatek jasně definovaných finančních zdrojů. Komunikace mezi ministerstvy práce a sociálních věcí, pro místní rozvoj a financí v tomto ohledu vázne.

Sporným momentem je také podmínka, která stanovuje, že posuzovaná osoba nesmí vlastnit movitý majetek. Lze si představit situace, kdy člověk v bytové nouzi vlastní například něco, co mu pomáhá k výkonu jeho povolání, ale přesto vydělává tak málo, že sociální bydlení potřebuje.

Dalším velmi sporným bodem je odklad zákazu koncentrace a segregace. Podle současné podoby zákona se až do konce roku 2032 tento zákaz nemusí uplatňovat v případě budov zkolaudovaných před nabytím účinnosti tohoto zákona. To by v praxi znamenalo, že by až do roku 2032 mohly obce ve všech dříve zkolaudovaných objektech vytvářet chudinská ghetta a neměly by povinnost sociální bydlení rozprostírat.

Přestože Ministerstvo práce a sociálních věcí dosud nevypořádalo všechny připomínky, zorganizovalo počátkem října vypořádávací schůzku různých aktérů, kteří se v připomínkovém řízení k zákonu vyjadřovali. Na schůzce se ukázalo, že kromě desegregačního opatření zmizí ze zákona také povinnost poskytovat sociální bydlení v blízkosti míst občanské vybavenosti, nebo alespoň v místech, která jsou dobře dostupná hromadnou dopravou. To obavu ze vzniku ghett ještě posiluje.

Na stejném setkání řekli zástupci ministerstva, že ze zákona vypadl nástroj, kterým lze obce k aktivitě na poli sociálního bydlení donutit, tedy pokuty, jež by obce musely platit, kdyby sociální bydlení nezajišťovaly. Je tedy evidentní, že zákon se mění z nástroje na ochranu potřebných občanů v nástroj na ochranu nečinnosti obcí.

Naděje už umřela

Obrat ze strany sociální demokracie naznačují také veřejné projevy nového ministra pro lidská práva Jana Chvojky, spolugestora zákona, který v médiích opakovaně vyjádřil svou nelibost nad tím, že by obce měly mít povinnost zajišťovat sociální bydlení. Podle něj má být tato možnost zcela dobrovolná.

V polovině prosince na setkání primátorů a starostů měst a obcí se definitivně ukázalo, že je dlouze připravovanému zákonu zřejmě konec a že Ministerstvo práce a sociálních věcí na současnou podobu zákona zcela rezignovalo. Ministryně zde řekla, že se v rámci vypořádávání se s připomínkami rozhodli předkládaný zákon upravit.

Zcela nová verze zákona už existuje podle informací Deníku Referendum dokonce i v paragrafovaném znění, i když zatím není veřejná. Podle tohoto modelu by sociální bydlení poskytovaly obce v samostatné působnosti, a to zcela na dobrovolné bázi. Mohly by se tedy rozhodnout, zda ho poskytovat budou, či nikoli. Také by určovaly, zda má žadatel nárok na sociální byt. Pokud by rozhodly v jeho neprospěch, neměl by nárok na přezkum.

V případě, že by se obce sociálním bydlením zabývat nechtěly, žádali by občané o poskytnutí sociálního bydlení u Úřadu pro sociální bydlení, který by nově vznikl. Úřad by měl generální ředitelství v Praze a krajské pobočky.

S ohledem na povahu připomínek k původní verzi zákona ze strany ministerstev pro místní rozvoj a financí, které směřovaly zejména k tomu, aby jeho vznik nepřinesl žádné nové výdaje, je jeho odmítnutí ze strany ANO zcela jisté. I pokud by nechala ministryně Marksová-Tominová tuto verzi dopracovat, vládou neprojde, neboť by bylo nutné vyčlenit na vznik nového úřadu dostatek finančních prostředků.

Tento model v podstatě představuje otevřenou rezignaci na původně deklarovaný smysl zákona o sociálním bydlení. Oproti současnému stavu by sice zřejmě přinášel zatím nespecifikovanou podporu obcím, které by chtěly sociální bydlení řešit, ale hrozilo by, že až na pár výjimek se obce své starosti o obyvatele v nouzi zcela vzdají. Není totiž vůbec jasné, co by obce k poskytování sociálního bydlení mělo motivovat.

Vzhledem k tomu, že zákon ještě ve vládě není a Ministerstvo práce a sociálních věcí se jej podle dostupných informací chystá radikálně měnit, jsou naděje na jeho přijetí v tomto volebním období mizivé. Způsob, jakým se sociální demokracie k zákonu staví, vnucuje otázku, zda je v ní vůbec vůle téma sociálního bydlení účinně řešit a zda téma bytové nouze a sociálního bydlení nemá sloužit pouze jen jako vějička na voliče, která je zajímavé jen v předvolební kampani, když se politici předhánějí v tom, co lidem slibují.