Téma privatizace či znárodňování je vždy výsostně politické. Po historických zkušenostech je dnes již samozřejmostí dbát na ústavní a právní rámec jakýchkoliv takových politicky zamýšlených vlastnických změn. Dozvuky historických rozhodnutí v této oblasti se nám ale vrací jako bumerang. K těmto rozhodnutím patří i novodobá kauza podniku Ostravsko-karvinské doly. S tím souvisí jak prodej bytů společnosti OKD, tak i bolestivý útlum hornictví v tomto regionu poté, co noví majitelé shrábli nemalé miliardy. V tomto regionu je to dodnes jádro stále neřešené třaskavé sociální situace. Veřejný zájem při vyvlastnění a při posilování státního sektoru v ekonomice je plně legitimním tématem.

Privatizace OKD byl dlouhý a složitý proces, který probíhal v letech 1992 až 2004 a podílelo se na něm několik vlád. Na začátku byla kuponová privatizace, následoval prodej dalších podílů. Prodej těch rozhodujících začala připravovat již vláda Václava Klause, kdy v roce 1997 změnou základního jmění ztratil stát ve společnosti majoritu. Privatizaci ukončila vláda Stanislava Grosse v září 2004 prodejem 45 % akcií. Pokud opakovaně vzniká volání občanů po tom zatočit s „velkozloději“, znamená to ujasnit si důkazy, ale také ptát se, jak předejít drahým arbritrárním sporům se soukromými investory, kteří mají v rukou možná nešťastné ale právě platné smlouvy.

Odpovědnost za privatizaci

Předpoklad, že byl „zřejmě zpronevěřen“ významný státní majetek, a s ním spojený požadavek zneplatnit vlastnictví OKD pro chyby v privatizaci (učinit rozhodnutí o privatizaci nulitní) předpokládá důkazy o pletichách či zločinném spolčení. Jedině tak obstojí úvaha, že soukromý nabyvatel získal OKD bez právního titulu. V parlamentu již byl načten návrh, aby vláda zmapovala finanční toky na účtech zainteresovaných osob, které měly vztah přímý či nepřímý na privatizaci OKD. Zatím bez reakce. S tím souvisí úvaha, zda lze v rámci trestního řízení dosáhnout zablokování majetku k zajištění žalované hodnoty nebo později dosáhnout dokonce konfiskace protiprávně získaného majetku.

Zde jsou asi kořeny snahy skupiny poslanců zvolených za Úsvit přijmout v Parlamentu zákon, který by zkonfiskovat veškerý majetek Zdeňka Bakaly v České republice — Bakala je hlavním akcionářem společnosti NWR — a zmírnit tak křivdy, ke kterým došlo v kauze OKD pro nečinnost státu. Jejich návrh ale více připomíná politickou proklamaci než řešení stojící na půdě práva. Omezení vlastnického práva je obecně přípustné v předem definovaném veřejném zájmu za náhradu. Anebo ho lze zkonfiskovat kvůli zločinnému jednání, o němž ale rozhoduje jedině soud. Návrh poslanců Úsvitu je na půdě soukromého, a nikoliv trestního práva, důvodem konfiskace movitého i nemovitého majetku pak nemá být delikt, ale konstruovaný politický účel. A to je problém.

Vláda této vady také využila a návrh poslanců za Úsvit odmítla s odkazem, že deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci zákonem již jednou Ústavní soud označil za protiústavní. A že metodou konfiskace vlastně má být suplována činnost státního zastupitelství a soudů a vlamují se tím svévolně do ústavní dělby mocí. Na druhou stranu je pravda, že vlastnictví zavazuje i soukromé vlastníky a že nesmí být zneužito v rozporu s obecnými zájmy (zde mohlo jít o nedodržení slibu při privatizaci bytů či o tvorbu dostatečných fondů na útlum a řešení ekologických škod).