Téma privatizace či znárodňování je vždy výsostně politické. Po historických zkušenostech je dnes již samozřejmostí dbát na ústavní a právní rámec jakýchkoliv takových politicky zamýšlených vlastnických změn. Dozvuky historických rozhodnutí v této oblasti se nám ale vrací jako bumerang. K těmto rozhodnutím patří i novodobá kauza podniku Ostravsko-karvinské doly. S tím souvisí jak prodej bytů společnosti OKD, tak i bolestivý útlum hornictví v tomto regionu poté, co noví majitelé shrábli nemalé miliardy. V tomto regionu je to dodnes jádro stále neřešené třaskavé sociální situace. Veřejný zájem při vyvlastnění a při posilování státního sektoru v ekonomice je plně legitimním tématem.

Privatizace OKD byl dlouhý a složitý proces, který probíhal v letech 1992 až 2004 a podílelo se na něm několik vlád. Na začátku byla kuponová privatizace, následoval prodej dalších podílů. Prodej těch rozhodujících začala připravovat již vláda Václava Klause, kdy v roce 1997 změnou základního jmění ztratil stát ve společnosti majoritu. Privatizaci ukončila vláda Stanislava Grosse v září 2004 prodejem 45 % akcií. Pokud opakovaně vzniká volání občanů po tom zatočit s „velkozloději“, znamená to ujasnit si důkazy, ale také ptát se, jak předejít drahým arbritrárním sporům se soukromými investory, kteří mají v rukou možná nešťastné ale právě platné smlouvy.

Odpovědnost za privatizaci

Předpoklad, že byl „zřejmě zpronevěřen“ významný státní majetek, a s ním spojený požadavek zneplatnit vlastnictví OKD pro chyby v privatizaci (učinit rozhodnutí o privatizaci nulitní) předpokládá důkazy o pletichách či zločinném spolčení. Jedině tak obstojí úvaha, že soukromý nabyvatel získal OKD bez právního titulu. V parlamentu již byl načten návrh, aby vláda zmapovala finanční toky na účtech zainteresovaných osob, které měly vztah přímý či nepřímý na privatizaci OKD. Zatím bez reakce. S tím souvisí úvaha, zda lze v rámci trestního řízení dosáhnout zablokování majetku k zajištění žalované hodnoty nebo později dosáhnout dokonce konfiskace protiprávně získaného majetku.

Zde jsou asi kořeny snahy skupiny poslanců zvolených za Úsvit přijmout v Parlamentu zákon, který by zkonfiskovat veškerý majetek Zdeňka Bakaly v České republice — Bakala je hlavním akcionářem společnosti NWR — a zmírnit tak křivdy, ke kterým došlo v kauze OKD pro nečinnost státu. Jejich návrh ale více připomíná politickou proklamaci než řešení stojící na půdě práva. Omezení vlastnického práva je obecně přípustné v předem definovaném veřejném zájmu za náhradu. Anebo ho lze zkonfiskovat kvůli zločinnému jednání, o němž ale rozhoduje jedině soud. Návrh poslanců Úsvitu je na půdě soukromého, a nikoliv trestního práva, důvodem konfiskace movitého i nemovitého majetku pak nemá být delikt, ale konstruovaný politický účel. A to je problém.

Vláda této vady také využila a návrh poslanců za Úsvit odmítla s odkazem, že deklarování veřejného zájmu v konkrétně určené věci zákonem již jednou Ústavní soud označil za protiústavní. A že metodou konfiskace vlastně má být suplována činnost státního zastupitelství a soudů a vlamují se tím svévolně do ústavní dělby mocí. Na druhou stranu je pravda, že vlastnictví zavazuje i soukromé vlastníky a že nesmí být zneužito v rozporu s obecnými zájmy (zde mohlo jít o nedodržení slibu při privatizaci bytů či o tvorbu dostatečných fondů na útlum a řešení ekologických škod).

Téma znárodnění OKD je tedy složitější, než by se populistům mohlo zdát. Ano, dnes lze říkat, že se toto nerostné bohatství mělo ponechat v rukou státu. Ostatně existuje i rezoluce Valného shromáždění OSN z roku 1962, která se týká možnosti znárodnění přírodního bohatství a zdrojů. Je to ovšem rezoluce nezávazná a uvažující vyvlastnění za náhradu. Takzvané „znárodnění ztrátové firmy“ (OKD) by bylo jen variantou řešení garancí za další vývoj dolů v útlumu.

A protože dnes by šlo o znárodnění ztrát a nikoliv zisků, podstatnější je, jakou perspektivu nabídneme hornictví a horníkům samotným. Šetrný útlum je útlum řízený a postupný. Klíčové jsou garance za sociálně zdravotní náklady.

Vláda se nakonec rozhodla řešit situaci úpadkové těžební společnosti OKD půjčkou od státního podniku Prisko, který spadá pod ministerstvo financí. Na tuto firmu přešly majetkové účasti vlastněné ČKA. Z půjčky má jít část na výpadky v provozním kapitálu, část na nezbytné investice a část na neplánované mimořádné události. A insolvenční správce hledá nějakého perspektivního investora, který by provedl reorganizaci (včetně otázky útlumů ztrátových šachet dolů Paskov, Lazy a dalších) a splácel tento provozní úvěr od státu. Svou roli přitom bude hrát i situace na trhu s uhlím.

Odpovědnost za privatizaci OKD je kauzou, která běží paralelně vedle těchto řešení. Neměla by však být promlčena.