„Navrhnu snížení platů politiků. Je velmi důležité, abychom vstříc začínající ekonomické recesi lidem ukázali, že začneme šetřit,“ řekla minulý týden ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová. Politici prý nemohou kázat vodu a pít víno. A opasky si v současné krizi mají utahovat všichni.

Místopředsedkyně sociální demokracie plánuje, že platy poslanců, senátorů a členů vlády — na prezidenta, který si s náhradami měsíčně přijde téměř na šest set tisíc korun, zřejmě zapomněla — budou od příštího roku činit pětinásobek minimální mzdy s tím, že právě její výše nejlépe odráží hospodářskou kondici České republiky.

Nápad je to veskrze špatný, a to hned z několika důvodů.

Snížení odměn politiků státní kase nijak zvlášť nepomůže. Když Parlament předloni rozhodl, že jejich platy vzrostou nikoliv o plánovaných dvacet, ale jen o devět procent, úspora se odhadovala na pětašedesát milionů korun ročně. Sama Maláčová tehdy připustila, že z hlediska rozpočtu jde o zanedbatelnou částku.

I za předpokladu, že by plánovaná novela přinesla o pár desítek milionů víc než ta schválená před dvěma lety, stále je řeč zhruba o sto milionech korun. Tedy o částce, za kterou v našich zeměpisných šířkách nejsme s to postavit ani jeden kilometr dálnice. Nebo ještě lépe: za ušetřené peníze bychom D1 neopravili ani za tři sta let.

Pokud by ministryně práce a sociálních věcí chtěla v této oblasti najít větší úspory, musela by se vydat obdobnou cestou, kterou kráčela vláda Petra Nečase. Ta v reakci na ekonomickou krizi před devíti lety sáhla na platy všech představitelů státní moci, tedy nejen poslanců, senátorů a členů vlády, ale také soudců i státních zástupců.

Ty kabinet občanských demokratů, TOP 09 a Věcí veřejných snížil bezmála o dvacet procent a zamrazil je na další tři roky. Soudci se ovšem zásahem politiků cítili dotčeni na svých právech. Hovořili o omezování nezávislosti justice. A u Ústavního soudu si vymohli — ovšem pouze pro sebe — zrušení tohoto opatření.

Najít ústavně konformní řešení daného problému by se jistě neobešlo bez obtíží, ale oproti stávajícímu plánu Maláčové by dávalo jistou logiku. V demokratických zřízeních totiž platí princip dělby moci. A není nejmenšího důvodu pro to, aby představitelé jedné z nich byli odměňování lépe, respektive podle jiného klíče než ti ostatní.

Návrhem na snížení platů politiků místopředsedkyně sociální demokracie vposledku říká, že politici si peníze, kterých se jim za práci dostává, na rozdíl od soudců a státních zástupců nezaslouží. Že jsou pro fungování státu méně důležití. A že bychom se bez nich — jak si ostatně nejeden rozumbrada myslí — docela dobře obešli.

Programová prázdnota a intelektuální marnost

Domnívá-li se ministryně práce a sociálních věcí, že tímto návrhem před blížícími se volbami pomůže své straně, od níž většina jejích původních voličů utekla ke samozvanému spasiteli zdejší polopouště, hluboce se mýlí. Zápas na tomto poli nelze vyhrát. S reputací, jakou u nás politici mají, by mnohé neuspokojilo, ani kdyby chodili žebrotou.

Maláčová zkrátka měla lépe poslouchat svého stranického předsedu Jana Hamáčka, který před otevíráním této problematiky důrazně varoval. „Politici byli dlouhodobě kritizováni za to, že jsou profesní skupinou, která sama rozhoduje o svých platech. Je proto v pořádku, abychom o nich nerozhodovali,“ prohlásil před několika měsíci.

Chybná je ovšem i úvaha, aby se odměňování poslanců, senátorů a členů vlády odvíjelo od minimální mzdy. Její výše totiž o kondici zdejší ekonomiky nevypovídá zhola nic, neboť je výsledkem každoročních několik měsíců se táhnoucích jednání na půdě tripartity, kde má nakonec poslední slovo vláda. To by ministryně páce a sociálních věcí měla vědět.

Kdyby Maláčová prosadila pevné navázání minimální mzdy na mzdu průměrnou, což kabinet slíbil v programovém prohlášení, dával by její návrh alespoň trochu smysl, přinejmenším by zbavil politiky odpovědnosti za určování vlastních platů. Předmětná novela zákoníku práce ovšem uvízla v legislativním procesu a nic nenapovídá tomu, že bude kdy schválena.

Záměr snížit platy politikům nicméně dobře ilustruje bezradnost nejstarší české politické strany a jejích čelných představitelů, a to paradoxně v situaci, kdy zůstávají neřešeny desítky problémů, které naší zemi skutečně trápí — od drahého a nedostupného bydlení, přes všudypřítomné sucho až po propastné rozdíly v kvalitě vzdělávání.

Chce-li se ovšem Maláčová mermomocí zaobírat podmínkami práce politiků, mohla by oprášit zapomenuté téma zákazu kumulace státem placených funkcí. Ten ve vnitrostranickém referendu, které sociální demokraté uspořádali před šesti lety, podpořilo přes dvaadevadesát procent všech hlasujících. Ale strana se o jeho prosazení nikdy ani nepokusila.

Je přitom zcela nezpochybnitelné, že zastat s plným nasazením dvě a více uvolněných politických pozic není v lidských silách. Navíc to byla právě sociální demokracie, která se po mnohaletém zápase zasadila o uzákonění osmihodinové pracovní doby. A poněvadž i politikové jsou lidé, ani oni by se neměli zbytečně přepínat.