Sněmovní pravicová opozice v minulém týdnu upozorňovala, že vláda v době koronovarivé pandemie úplně zapomněla na živnostníky, kteří se ze dne na den ocitli zcela bez příjmů. Argumemtovala, že stát vytváří programy na podporu velkých firem a udržení pracovních míst, ale malé podnikatele, kteří zhusta dělají na sebe, nebo dávají práci několika málo zaměstnancům, přehlíží.

Kabinet na kritiku zareagoval nebývale svižně. „Dohodli jsme se, že osoby samostatně výdělečně činné, kterým jsme uzavřeli provozovny, nebo jsme jim v souvislosti s vládními opatřeními zamezili podnikat, podpoříme částkou patnácti tisíc korun měsíčně,“ shrnula plán ministryně financí Alena Schillerová.

Opoziční partaje, jež přímou podporu živnostníků navrhovaly již dříve, rozhodnutí uvítaly. „Jsem rád, že se vláda alespoň v některých věcech nechala inspirovat naším ekonomickým balíčkem,“ řekl předseda občanských demokratů Petr Fiala. Dodal však, že pomoc drobných podnikatelům by měla být alespoň dvojnásobná.

Obdobná stanoviska zaujali i lídři lidovců a hnutí Starostové a nezávislí, Marian Jurečka s Vítem Rakušanem. „Patnáct tisíc měsíčně těmto lidem pomůže jen částečně. Na udržení živností stačit nebude. Vláda prostě háže živnostníky přes palubu,“ shrnula předsedkyně TOP 09 Markéta Pekarová Adamová.

Výtky vládě jsou zcela na místě. Za patnáct tisíc korun lze žít těžko, spíš přežívat. Ostatně široký tým odborníků, který v loňském roce představil propočet takzvané minimální důstojné mzdy, uvedl, že člověk pro slušný, nijak rozhazovačný život potřebuje přes jednatřicet tisíc měsíčně, v Praze ještě o pět tisíc víc. 

Je však třeba podotknout, že řada drobných podnikatelů, již se dnes ocitli v svízelné situaci, ve skutečnosti žádní podnikatelé nejsou. Řeč je například o účetních, kadeřnicích, řidičích nebo dělnících na stavbách, kteří často pracují na švarcsystém, skrze nějž se jejich „zaměstnavatelé“ zbavují nákladů v podobě povinných odvodů.

Ačkoliv je švarcystém v České republice zakázán, vinou neochoty politiků, kteří jej využívají v obou komorách Parlamentu, ale i neschopností Státního úřadu inspekce práce se jím zabývat a účinně jej rozpoznávat, stále v něm pracují desítky možná stovky tisíc lidí. A právě na ty dopadla stávající krize nejtíživěji. Kdyby byl stát co k čemu, měl by o problém méně.

Pravice by proto neměla požadovat jen navýšení přislíbené podpory, ale rovněž volat po dodržování platných zákonů a posílení kontrol — s čímž samozřejmě souvisí rozšíření počtu úředníků a navýšení jejich platů. A v neposlední řadě nezapomenout to, co říká dnes: Patnáct tisíc korun na živobytí je žalostně málo!

Nemyslí-li si, že zaměstnanci si na rozdíl od živnostníků alespoň trochu slušný život nezaslouží, už nikdy nemůže brojit proti růstu minimální mzdy, která je — navzdory setrvalému navyšování v minulých letech — stále jednou z nejnižších mezi členskými státy Evropské unie a tisíce pracujících vězní pod hranicí příjmové chudoby. A pokud by náhodou chtěla ukázat, že nejde jen o planá slova, může oprášit předloňskou novelu zákoníku práce. 

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová v ní navrhovala vytvoření takzvaného valorizačního mechanismu, podle nějž by minimální mzda vždy činila zhruba pětapadesát procent průměrné mzdy. Velkorysosti se ovšem meze nekladou.