Andrej Babiš má jako politik jednu, a jak uplynulé týdny ukázaly dost možná jedinou, nespornou schopnost. Dokáže si nechat dobře poradit od svých propagandistů.

Co říkal v pondělí večer ve svém projevu k české společnosti, mělo pěkný obsah. Ač jeho řeč více méně odpovídala tomu, co bychom si od vedoucího představitele přáli — a vzhledem k výkonům občanské společnosti od počátku karantény jistě i zasluhovali — slyšet, v daném případě více než kdy jindy platí ponaučení, že nezáleží jen na tom, co se říká, ale také na tom, kdo to říká.

Všichni jindy kritičtí lidé, kteří pospíchali sdělit na sociální sítě, jak to bylo „dobré a nejlepší“ by se měli rozvzpomenout, jak krásně jim znělo vyznání lásky z milovaných úst, a potom si představit, jak by jim zněla totožná slova z ještěří tlamy… Uvědomme si prosím, že Andrej Babiš nepoužívá řeč projevů k tomu, aby něco sděloval, ale proto, aby vytvářel zdání, klam, kulisu. Za ní provádí svou vlastní politiku, jejíž úspěch je založen na tom, že její pravou podstatu neprohlédne dostatečně velké množství lidí.

Začněme otázkou, proč vlastně mluvil. Jeho projev k české společnosti přednesený v pondělí večer neměl svým načasováním žádný zvláštní zjevný důvod. Situace se pondělkem nijak podstatně nemění, nepřišel žádný předěl, s prodloužením restrikcí se počítalo. Všichni státníci promlouvali k veřejnosti na počátku krize, v momentu, kdy státy zaváděly vůči svým občanům hrubě omezující opatření, jež radikálně změnila povahu každodenního života.

Proč tedy mluvil Andrej Babiš právě v pondělí večer? Důvod je nasnadě. Nemluvil kvůli nám, mluvil kvůli sobě.

Musel cítit, že jeho reputace je prvními týdny krize hluboce otřesena. Jak tu přesně napsal Petr Bittner: „Babišova paralyzující neschopnost delegovat a neurotická hyperaktivita ve vlastním nasazení do naprosto bezúčelných věcí jsou typickými projevy špatného manažera, což je přitom to jediné, v čem měl podle své vlastní ideologie obstát.“ Kdo sliboval řídit stát jako firmu, najednou působil jako nemehlo.

Vymýšlel si, že máme dost zásob. Lhal, že jsou všichni připraveni. Jeho poslanci zablokovali na to téma debatu ve sněmovně navrhovanou opozicí. V přímém přenosu na kameru lhal o tom, že neví nic o vlastnoruční výrobě roušek pro zdravotníky. Svá selhání se přitom snažil kompenzovat horečnatou činností bez valného smyslu. Dokonce i ušlápnutý a věčně ponižovaný moula Jan Hamáček se tak vedle něj najednou, na chvíli, začal jevit jako svěží politická osobnost.

Jak se to mohlo stát? Prostě řečeno: pravda je jednoduchá, lži jsou složité. Jan Hamáček má jako takřka každý vrcholný politik středně velké české strany elementární organizační a politickou průpravu ze zajišťování většin na konferencích. Nebylo pro něj nijak těžké ze dne na den naplno vložit tuto určitou kompetenci do služeb státu. Naproti tomu Babišova základní rutina funguje jinak.

Už delší dobu se zdálo, že Babišovi věci v politice přerůstají přes hlavu. Koronavirus to jen obnažil v plné nahotě. Jak se pokoušel i při řešení nastupující vážné a veskrze reálné politické krize uplatňovat dál své běžné postupy, najednou se v plné nahotě ukázalo, jak jeho základní modus operandi v politice překáží jakékoli smysluplné veřejné službě.

Andrej Babiš to má z jistého hlediska opravdu mnohem těžší než kdokoli jiný, musí toho opravdu zvládat víc. Na první místě totiž vždy přemýšlí o tom, kde by co přihrál svému holdingu. Na druhém místě pak jak by zorganizoval svou vlastní beztrestnost. Teprve ve třetím plánu přemýšlí o veřejné politice, a to ještě čistě z hlediska vlastní popularity. Dost se v tom podobá africkým diktátorům z raně post-koloniálního období, jak je zachytil v knize svých črt Eben Ryszard Kapuściński: „Přirozeně při jejich boji o moc nejde o žádné programy, žádnou demokracii, žádnou suverenitu. Jde pouze o to, kdo drží kasu.“

A do toho si najednou přijde koronavirus jako velký rekonfigurátor, velká změna pravidel hry. Najednou začala politika doopravdy. Najednou musel stát začít osvědčovat svou reálnou úlohu, předvést, proč ho tu máme, a na co se během klidných dekád takřka zapomnělo. Samozřejmě je třeba poctivě říci, že krize představuje velikou zkoušku úplně pro každého. Odhaluje pravou slabou podstatu politických koncepcí i jinde nežli u nás.

Ale Babiš, který je v politice jen z osobního prospěchu a je zvyklý zastírat to lhaním tak jako kdokoli z vás je zvyklý dýchat vzduch, byl pro zvládání krize hůře disponován než kdokoli druhý. Vytvořil systém, v němž se na jedné straně za kulisami budují mechanismy, jak kořistit z veřejných rozpočtů, a současně se systematicky pracuje na ovládnutí dalších a dalších institucí státu, na straně druhé výkonná propaganda vytváří klamy, aby co největší množství z nás věřilo, že jeho politika slouží společnosti pořád ještě o něco lépe než jeho oponenti.

Jenomže pod tlakem začala maska propagandy praskat a odhalovala se jeho pravá podstata, opravdová pustina jeho ducha a jeho opravdová nátura provinčního šejdíře. Začalo to být tak zjevné, že se to dost možná Babišovu týmu odrazilo i v jejich měřeních nálad veřejnosti. Co teď?

Přicházejí jeho propagandisté. Navrhnou pronést projev ve stylu Angely Merkelové. Možná jim přišel vhod zde zveřejněný překlad, protože Babišův projev ho svou strukturou až podivuhodně nápadně připomíná. Prodloužení karantény je dobrou záminkou. Televize stěží mohou nevyhovět.

V režii se dbá na detaily. Už nemá respirátor nejvyšší třídy, v němž se producíroval na letišti při přistání „pomoci z Číny“, i když tu scházejí zdravotníkům na všech úrovních. Má decentní rukodělnou roušku, vypadá jako jeden z nás.

Babiš v dobře napsaném, dobře vystavěném projevu používá rytmicky silná slova: „odvaha“, „pokora“, „důvěra“. Děkuje úplně všem, dokonce poprvé za svou kariéru i nám, novinářům mimo jeho média. Cíl je jediný: napravit svou podlomenou reputaci, zachránit si kůži, obměkčit koho ještě obměkčit půjde. A bohužel mnozí mu evidentně sedli na lep. Má to s námi až nezaslouženě snadné.

Projev lze hodnotit přívětivě jako představení — anebo myslet politicky a hledět skrze něj. Svým obsahem byl v naprostém rozporu nejen s tím, jak si tu Andrej Babiš od počátku krize počíná. Byl i v přímém rozporu s tím, jak tu po celou dobu vládne, ba i s tím, jak po celou dobu v politice působí, co v ní sleduje.

Účel Babišem zcela jistě nenapsaného, ale jakž takž slušně čteného projevu, byl jasný: odvést pozornost od toho, jak špatným politikem vlastně je, jak neumí řídit ministerstva, jak neumí rozdělit práci, jaký je to chaot, zmatkař a lhář. V širší perspektivě jde o to udržet dekórum a kulisy, za nimiž má pokračovat rozchvacování státu v osobním oligarchově zájmu a v zájmu jeho klientů.

Andrej Babiš totiž nepochybně touží udržet si co největší politickou váhu při rozhodování o tom, kam budou směřovat obrovské evropské i domácí prostředky na záchranu a obnovu našeho hospodářství. Tam už bude zase doma, na to má gryf.

Všimněme si, jak žalostně nedostatečně jeho vláda dbá o to, aby tu lidé dnes netrpěli sociální nejistotou. Projev na téma obsahoval jen nekonkrétní fráze. Nikoho by nemělo překvapit, pokud se tu pomoc potřebným — a to bude brzy většina společnosti — bude organizovat primárně tak, aby budovala Babišovu politickou základnu.

Nejpůsobivějším momentem projevu byla tklivá pasáž, v níž Andrej Babiš mluvil o tom, jak máme myslet na své blízké, na babičky a dědečky, na děti a na vnoučata. A tak nás napadá, jak se vlastně daří v těchto pohnutých časech Andreji Babišovi juniorovi, který, abychom tak řekli, pobýval v karanténě, ještě než to bylo cool.