Dnešní situace připravuje nový svět. Jaký bude? Naše budoucnost závisí na schopnosti myslet člověka, ekonomii a stát jinak. Bez iluzí. To platí i pro českou sociální demokracii.

Iluze první: Člověk je egoista a silnější vyhrává

Tu a tam problesknou vyprávění o nahněvaných venkovanech na „lufťáky“, nebo především na začátku krize zprávy o lidech, kteří za „zvýhodněnou cenu“ prodávali zdravotnický materiál, ale dnes celku vyprávění dominují příběhy lékařů, dobrovolníků i pracovníků služeb, které bychom ve „staré době“ měli za příliš dojemné a prvoplánové. Neobstojí narativ o sobectví člověka, který ještě na „počátku všeho zlého“ potvrzovaly záběry boje o toaleťák v nákupních centrech.

Já se proměnilo na chápavé my, aniž by vzniklo vymezujicí oni. Ohleduplnost a strachování se o nemocné a slabé jsou praktickým vyústěním teoretického předpokladu, který část biologů a antropologů vyjádřila už dávno. Člověk je tvor společenský a potřebuje druhé (nepíšu jen o současné sociální izolaci), nejde se probíjet na vlastní pěst.

Pokud si Ayn Randová nebo Vladimír Dlouhý mysleli a prosazovali něco jiného, současná sociální praxe přivádí jejich teoretizování na úroveň blábolu. Evoluční strategií nebyla konkurence, ale spolupráce. V džungli dávnověku nevyhrál ten silnější, ale ten, kdo uměl lépe spolupracovat. Člověk povýšil tyto dovednosti o soucit. Vědomí smrti sbližuje.

Iluze druhá: Trh vyřeší vše a ekonomové mají vždy pravdu

Pokud se vám zdá, že tuto iluzi vyvrátila krize z roku 2008/2009, vězte, že něco jiného je vyprávět si o Marxovi v hloučku intelektuálů a něco odlišného prosazovat finanční injekce bankám. Přátelé kapitálu se velice rychle otřepali a znovu servírovali příběh o trhu, který sám sebe pohání jako perpetuum mobile.

Současné rychlé ochlazení ekonomiky a poptávka po službách zdravotníků, pečovatelů nebo učitelek či policistek naprosto otřásla duchem friedmenovského kapitalismu. Zkrátka, projevilo se, co skutečně potřebujeme — léčit se a stravovat, komunikovat a žít hodnotami, jinak: pečovat o sebe i druhé.

Hnutí „Occupy“ mělo pravdu. Ekonomie se může z pozice vševědoucí teorie o všem dění pod nebesy vrátit ke svému původnímu účelu, být vědou o správě společného domu — může se ptát jak, ale už ne více po smyslu.

Právě tak trh není samoúčelný: práce a obchod založené na reálných hodnotách nesou společnost. Vydělané peníze slouží svému účelu, tedy živení a opatrování společnosti, pro spekulaci nezůstává mnoho místa. Peníze jsou směnným prostředkem, a nikoliv cílem snah.

Zkratka HDP patří do stejného okruhu termínů jako RVHP nebo OECD, rozuměj, minulosti. Oheň je opět dobrým sluhou, a nikoliv zlým pánem. Další fungování globalizace je podmíněno zavedením stejných zdravotních a sociálních standardů, jinak nic nezabrání rozšíření jiných, třeba bakteriálních epidemií.

Zisk v budoucnu je podmíněn odpovědností za celek. Tatam je iluze selfmademana, který bez cizí pomoci zbohatl, skryté dotace nebo podpora sociálním kapitálem se vyjevily v prosté nahotě.

Iluze třetí: Stát vyřeší vše 

Totalitní stát selhal: nebyl sto zamezit epidemii, zabraňoval přenosu informací a tím přispěl k proměně epidemie v pandemii. Následná kapitalizace humanitární pomoci projevila jeho pravou podstatu i pravou podstatu kapitalismu, jemuž slouží, přestože navenek hlásá jiné světa řády — Čína.

Kapitalistický stát selhal: nedostatek zdravotní prevence, sociální deprivace i informace ve formě zábavy zamezili přistupu milionů lidí k potřebné péči — USA a Velká Británie.

Sociální stát selhal, protože se před tím nechal vést zákony zbytnělého trhu — Francie, Itálie, Španělsko; příchod středolevicových vlád přišel ve všech těchto zemích příliš pozdě. Země s vyspělou občanskou společností snašejí jako celek krizi lépe — Švédsko, Německo a...

A Česká republika? Bylo velkou iluzí, či přesněji zmatením pojmů — když byl volební marketink po léta i seriózním médii zaměňován za PR. Místo důvěryhodného vztahu s veřejností, přesných, jasných a kompetentních informací pro všechny aktéry v čase krize nastala smršť zákazů i hrubostí vůči občanům plnícím dobrovolností roli státu.

Bylo smrtelným omylem zaměňovat vládu za krizový štáb, když vládnutí před tím nahrazovalo jen jeho předstírání. Na tahu ještě může být sociální demokracie... Pochopí Jan Hamáček a spol., že Babišovi a jeho nohsledům jde o to, aby

1. posílili svůj politického vlivu (pokusy o změny v zákonech i snahy o vyšachování parlamentu v době nouze);
2. ochránili velké korporace na úkor malých firem a živnostníků (pravidla záchranných opatření);
3. omezili občanskou společnost (hrozivé krácení dotací občanským organizacím, jak je hlásá KSČM i SPD)?

Pokud ano, může ještě obnovit sociální demokracii a tím zachránit i demokracii samu o sobě. Má na rozpoznání vážnosti situace Jan Hamáček talent? Dokáže se nenechat vést pročínskými tanečky hlavy státu? Zvládne se postavit za české podniky, živnostníky a i zaměstance a vytvořit ve spolupráci s odbory plán obnovy ekonomiky na ekologickém, sociálním a vzdělanostním základě?

Andrej Babiš by k tomu nemohl říci ani popel, protože tomu je nyní již nakloněna většina společnosti. I ti největší liberálové totiž nyní chápou, že je potřeba dostatek lůžek v nemocnicích a že tleskání na balkoně je prázdným gestem, pokud nejsou opory chodu společnosti řádně zaplaceny — od zdravotníků po popeláře. V neposlední řadě vidíme obrovský vzmach solidarity, odpovědnosti a občanské kázně. A toto není iluze.