Hejtman plzeňského kraje Josef Bernard odešel ze sociální demokracie. ČSSD tak opustila další výrazná postava. Ukazuje se, že zůstat ve stranických řadách české sociální demokracie je zvlášť těžké pro ty politiky, kteří něčím vybočují, odlišují se. A nejde přitom o politickou orientaci: necelé dva měsíce před plzeňským hejtmanem odešel z ČSSD Jaroslav Foldyna, v mnoha ohledech Bernardův názorový protipól.

Jak Foldyna, tak Bernard odůvodňovali svůj odchod v něčem podobně — tím, že neměli možnost, jak situaci ve straně změnit (Foldyna), případně sílu jít dennodenně proti proudu a čelit okopávání kotníků od spolustraníků (Bernard). Jinak se ale pochopitelně důvody obou politiků lišily, pro Jaroslava Foldynu představovali největší zklamání dnešní místopředsedové, zejména Jana Maláčová, pro Josefa Bernarda pak krajští funkcionáři v Plzni, tedy na prvním místě předseda plzeňské ČSSD Milan Chovanec.

Bernard v rozhovoru pro Aktuálně.cz mimo jiné řekl, že některým představitelům sociální demokracie v Plzeňském kraji vadilo, že jako hejtman prosazoval uctění památky lidí jako byli Heliodor Píka a Milada Horáková, protože to podle nich zbytečně poškozovalo vztah s komunisty.

„To se mi nelíbilo, protože pokud někdo někdy sociálním demokratům ublížil, tak to byli komunisté. Vždyť někteří významní sociální demokraté byli komunisty popraveni a mnozí skončili v lágrech. Sociální demokracie vždy byla největším nebezpečím pro levicovou totalitní moc,“ uvedl Josef Bernard ve zmíněném interview.

Ve výstižné zkratce tak shrnul podstatu problému, který sociální demokracie, ale vlastně i KSČM, má s antikomunismem. Když se nad tím hlouběji zamyslíme, bylo by normální a logické, aby se při vzpomínce na popravu Milady Horákové sešli zástupci sociální demokracie i komunistů, tedy stran hlásících se k politické levici, a jasně odsoudili krvavé totalitní praktiky režimu KSČ, a zároveň se utvrdili v prosazování sociálně zaměřené politiky.

Jenže o tom, že Horáková byla socialistka, většinou neslyšíme od sociálních demokratů, o dnešních českých komunistech ani nemluvě. Významná pražská komunistická politička Marta Semelová se svého času proslavila nejapnými výroky o Miladě Horákové, sociálnědemokratičtí politici a političky se raději neozývají vůbec. Skutečně se zdá, jakoby bylo záměrem nevracet se ke zločinům českého stalinismu a normalizačního komunismu, jako by to už bylo pasé a rušilo to klid na práci v dnešní koalici.

Což o to, politika v dané chvíli se opravdu nedá hodnotit podle toho, kolik času se věnuje připomínání minulosti. Ovšem při pohledu na ono období našich dějin, kdy byla u moci strana s komunismem v názvu a kdy se režim oficiálně hlásil k socialismu, sociální spravedlnosti a „lidové demokracii“, tedy oficiálně (byť vůbec ne reálně) demokracii s co nejširší participací, se ukazuje několik poučení pro současnost.

Politické procesy padesátých let, jako byl ten, v němž si vedoucí představitelé KSČ pod režijním vedením Moskvy šli navzájem po krku, a to naprosto doslova, se už zřejmě naštěstí nebudou nikdy opakovat. Co ale zůstává a co dnes odhání voliče a příznivce od stran jako je ČSSD, je to, jak si dokážou funkcionáři „partaje“ jít po krku, tentokrát obrazně, i dnes. V tom je česká sociální demokracie dlouhodobě na špičce, není to však nijak lichotivé prvenství.

Sociální demokraté mají při pohledu do historie skutečně mnoho důvodů být antikomunisty. Tím asi nejzávažnějším je to, že režim KSČ během více než čtyř desítek let své vlády důkladně zdiskreditoval některé ze základů sociálnědemokratické politiky a pohledu na svět. Z důsledné demokracie se stala vláda politického byra jedné strany, z voleb bezvýznamná fraška, z družstev centrálně řízené státní podniky, ze solidarity vnucované a vyprázdněné heslo.

Odsuzování zločinů starých mnoho desítek let je správné a má smysl, o to více pak pro sociální demokraty a lidi hlásící se k politické levici. Samo o sobě to však nestačí, důležitější je postoj k tomu, co se děje dnes. A k tomu patří otázka vládnutí s oligarchickou strukturou, dovedně marketingově řízenou a opečovávanou, ovládající také ne nepodstatnou část médií.

Spoluvládnutí s Andrejem Babišem a jeho ANO, za podpory KSČM, je také jedním z důvodů, které Josef Bernard uvedl pro svůj odchod. Jak se postupně ukazuje, koalice s ANO sociální demokracii politicky marginalizuje. Její představitelé, zakotveni ve svých vládních pozicích, budou tvrdit, že je to právě naopak a že by ČSSD dovedla do bezvýznamnosti účast v opozici. Možné to je, ověřit to ovšem v tuto chvíli nijak nelze.

To vše se ukáže při letošních krajských a senátních, a především při příštích sněmovních volbách. Jak všechny tyto volby dopadnou, ještě nevíme. Téměř jisté však je, že v Plzeňském kraji nečeká ČSSD, diplomaticky řečeno, příliš skvělý výsledek.