Když se zveřejňovaly výsledky letošních krajských a senátních voleb, procházel jsem mezi stánky malých nakladatelů na festivalu TaBook v Táboře. „To je hrozný. Babiš zase vyhrál. Asi skončíme!“, zaznělo zcela spontánně od paní u jednoho ze stolků. Drobná emotivní poznámka, jakých jsem v posledních letech při různých volbách — prezidentských, parlamentních, teď krajských — slyšel mnoho a mnoho.

Je velice zajímavé, jakým způsobem se bezprostředně po volbách začalo o nenávisti mluvit. Andrej Babiš má s nenávistí ze strany voličů čerstvou a dosud živou zkušenost, v červenci ho v Třeboni prodejce a kavárník Jan Lukavský vyhodil se slovy „já vám tu nic nedám, protože vás nenávidím.“ Premiér zažil výsměch fronty nakupujících, odešel a pro zboží si poslal ochranku. Nenávist rozhodně existuje, je to snad i něco zcela přirozeného a v politice všech typů rozhodně běžného. Je v politice součástí hry.

Pozoruhodné je tedy předně to, že se z nenávisti hned konstruovalo spiknutí. Je to v duchu dnešní doby, kdy se hledají a „úspěšně“ nacházejí spiknutí nejrůznějšího druhu, například v oboru našich nejnovějších dějin. Přitom skutečnost je pravděpodobně mnohem prostší. Existuje součet všech individuálních postojů, emocí a nasraností (jinak se to nedá vyjádřit), který se následně nějakým způsobem projevuje i ve volbách.

Mluvit o spiknutí je ale efektnější a asi i efektivnější, protože to z dotyčného (neoprávněně) dělá oběť a dodává mu jakýsi (byť imaginární) dojem toho, že je už proto v právu, že se mu ubližuje. Ze strany Andreje Babiše proto šlo o chytrý způsob, jak negativní emoce využít ve svůj prospěch.

Z věcného hlediska je přitom situace celkem jednoduchá: v poměrném volebním systému je vítězem ne ten, kdo je první v pořadí volebního zisku, ale ten, kdo dokáže dojednat funkční většinu, pokud ji nezíská sám. A pochopitelně, ANO ji v krajských volbách nezískalo samo nikde. Věcná stránka nicméně není to jediné ve hře, a lze očekávat, že u určitých skupin obyvatel a voličů tato de facto nesmyslná konstrukce „obcházení vítěze“, případně „vzpoury poražených“, o nichž mluví prezident Zeman, bude fungovat.

Že se ve skutečnosti o žádné poražené nejedná, není až tak podstatné, protože skutečným cílem je určité strany snižovat jako „trpaslíky“, „slimáčky na kapustičce“ a tak podobně. To Miloš Zeman za ta léta ovládá naprosto dokonale. Je to jen do detailu dotažená, precizní práce s nenávistí, negativní emocí, která je ale v politice vždy důležitým nástrojem. I když nám to, a naprosto oprávněně, může připadat hnusné.

Negativní emoce má v politické realitě navíc tu funkci, že vytváří určitou poptávku nebo spíš instinktivní potřebu vyvážit emoce pozitivní. Tu pak dokáže naplnit silný lídr, vůdčí osobnost, pokud ovšem s emocemi umí pracovat, posilovat je, usměrňovat.

Laboratoř pobabišovské éry

Pokud jde o hodnocení výsledků těchto voleb, je na prvním místě nutné střízlivé vědomí toho, že jde o volby krajské, ve kterých je vždy zásadně nižší účast než u voleb sněmovních a prezidentských. Volí tedy jiné skupiny obyvatel, a proto nelze predikovat, jak by v téže době dopadly volby jiného druhu. Je však realistické očekávat, že pokud by se volilo do sněmovny, vítězství ANO by bylo podstatně výraznější.

Stejně tak platí, že nelze jednoduše sečíst hlasy menších stran a vytvořit z nich předvolební bloky, které pak dokážou sesbírat a v daném volebním systému maximálně zužitkovat všechny opoziční hlasy a ANO přetlačit. O jednoduchý součet by se určitě nejednalo. Na druhé straně by bylo asi dobře, kdyby takové koalice (na bázi ODS-KDU-ČSL-TOP 09 a Piráti-STAN nebo v jiné kombinaci) vznikly. Už proto, že by to bylo něco nového a přineslo by to nutnost vzájemné koordinace, jakési generální zkoušky na případné koaliční vládnutí.

Zajímavá je situace v Jihočeském kraji, kde je jednou z možností obejití nikoli jednoho, ale hned dvou vítězů, ANO a ODS, které získaly shodný počet mandátů. Piráti chtějí koalici „všech proti ANO a ODS“ se zachováním současné hejtmanky za ČSSD Ivany Stráské. Proti tomu však stojí nyní již mnohem pravděpodobnější dohoda mezi pravicovými subjekty (ODS, KDU-ČSL a TOP 09), které chtějí vystupovat společně a vyšachovat pouze hnutí ANO. Je to taková laboratoř, kde probíhá pokusná simulace politické situace poté, co Andrej Babiš ztratí i na celostátní úrovni.

Nesporným výsledkem voleb je propad tradičních levicových stran, ČSSD a KSČM. Obě se staly obětí spolupráce s Babišem, ačkoli každá trochu jinak, protože komunisté nejsou součástí vládní koalice. Veřejností jsou tak ale logicky vnímáni, a z velké části kvůli tomu ztratili svůj protestní, opoziční potenciál. Andrej Babiš si přivlastnil program obou stran, respektive to pozitivní z něj (zejména zvyšování důchodů a další formy pomoci seniorům), a s tím převzal i velkou část jejich voličů.

ČSSD − dohrát hru až do konce

Podíváme-li se na konkrétní výsledky sociálních demokratů, současných, ale i bývalých, vidíme, že jejich úspěšnost nezávisí na jejich ideovém zaměření („zemanovci“ versus „progresivní“). Vyložený propadák zaznamenal Jiří Dienstbier, někdejší kandidát ČSSD na prezidenta (!), podobně profilovaný Michal Šmarda ale uspěl a má šanci na zisk senátorského křesla. Rozdíl je v zřejmě v tom, že zatímco Dienstbier byl v poslední době vidět a slyšet stále méně, Šmarda kromě své nesporné obliby coby úspěšného starosty dokázal svou nakonec zablokovanou nominací na ministra kultury rozčeřit i celostátní politiku.

Neuspěla kandidátka sestavená vedením strany proti krajské organizaci na Ústecku. Předseda Jan Hamáček chtěl vsadit na ty, kteří dříve v kraji „udělali třicet procent“, jako byl podnikatel a blízký spojenec Jiřího Paroubka (a také někdejší kandidát za Dělnickou stranu sociální spravedlnosti) Petr Benda. Výsledkem byly procenta tři. Koalice Lepší sever se stávajícími, nyní už vlastně bývalými představiteli ČSSD dosáhla na necelých šest procent.

Sociální demokracie tak na Ústecku prohrála dokonce i s Trikolórou, která jinak celostátně propadla. Tento zdrcující neúspěch je osobním selháním předsedy Jana Hamáčka, který svým zásahem, zřejmě pevně přesvědčen o charizmatu červeného svetru, ústeckou sociální demokracii fakticky rozbil a nic lepšího nabídnout nedokázal.

Skutečně výmluvný je osobní úspěch bývalých sociálních demokratů různé politické orientace. Jaroslav Foldyna na ústecké kandidátce SPD (obdržela devět procent, tedy třikrát víc než ČSSD) získal vůbec největší počet preferenčních hlasů z veškerých kandidátů všech stran. Bývalý plzeňský hejtman Josef Bernard dosáhl v dresu starostů ve svém kraji stejného úspěchu. Sociální demokracie je zkrátka strana, která si dlouhodobě nedokáže udržet výrazné osobnosti, a to jakéhokoli zaměření.

Úspěchu v těchto volbách z kandidátů ČSSD kromě již zmíněného Michala Šmardy dosáhl v senátních volbách nestor české horní komory Milan Štěch a v krajských volbách zejména pardubický hejtman Martin Netolický. Ten dosáhl ojedinělého úspěchu, když s koalicí, v níž hlavní roli hrála ČSSD, získal druhé místo. Má proto naději v hejtmanském křesle setrvat. Zmiňme ještě vysoký zisk preferenčních hlasů, které na Zlínsku dostala bývalá europoslankyně Olga Sehnalová (jen pro zajímavost, velmi se blíží zmíněnému zisku Jaroslava Foldyny).

Sociální demokraté budou nyní muset dohrát svou vládní hru spolu s ANO až do konce. Počkat si, jaký účet jim vystaví voliči ve sněmovních volbách. Odejít z vlády v dnešní situaci nedává žádný smysl, sociální demokracii by to nijak nepomohlo a pro stát by to bylo jednoznačně negativní. Vyvodit ze situace skutečné poučení dostanou sociální demokraté příležitost až po případné, a jak se zdá velmi pravděpodobné, porážce ve sněmovních volbách. Ať už s výsledným vypadnutím ze sněmovny, nebo marginalizací k hranici pěti procent.

Zbývá jen otázka, vlastně otázky dvě. Bude ještě někdo o sociální demokracii stát? A bude v jejích řadách ještě někdo, komu bude stát za to se ve jménu ČSSD angažovat? A možná ještě třetí otázka: bude sociální demokracie ještě vzbuzovat nějaké emoce, pozitivní či negativní? Nebo už bude její osud každému víceméně lhostejný?