↗

Samotná myšlenka nějakého typu spolupráce či spojenectví sociálních demokratů a Zelených má svůj význam. I když to tak vždy nevypadá, politika není jen marketingové kouzelnictví, ale jde v ní i o rozpoznávání rizik a nebezpečí, o hledání vizí k jejich překonání, o obecné dobré. A je mimo veškerou pochybnost, že propojení sociálních témat s těmi zelenými je dnes jedním z nejnaléhavějších úkolů, zřejmě tím vůbec nejdůležitějším. Foto FB ČSSD

O zvažované volební spolupráci ČSSD a Zelených se už na stránkách Deníku Referendum psalo, učinil tak i autor tohoto textu. Přesto má smysl se k tomuto, zatím stále spíš hypotetickému, a ne příliš pravděpodobnému, scénáři vracet, protože máloco na české politické scéně má větší význam z hlediska obsahu a idejí.

V pasti ideologických partají

Začněme trochu zeširoka. Když se podíváme na výsledky posledních sněmovních voleb a dlouhodobé průzkumy stranických preferencí, zjistíme jeden trvale přítomný jev. Největší podporu a největší naděje na úspěch mají v posledních několika letech strany a uskupení, které se neprofilují a nenazývají podle programu, tedy tradičně a podle svého ideového zaměření, ale jinak, protestně či obecně.

Platí to pro ANO 2011 (původně Akci nespokojených občanů), stejně jako pro Piráty, v trochu jiné a méně protestní rovině pro Starosty, kteří se naopak vymezují jako seskupení fungujícího tradičního pořádku, a zase v jiné podobě pro Okamurovu SPD (Svoboda a přímá demokracie), jejíž název využívá obecná a lákavě znějící hesla, neprofiluje se však nijak konkrétně, ani v pravo-levém, ani konzervativně-liberálním dělení.

Když se naopak podíváme na strany definující se tradičně, programově a ideově, pak s jednou výjimkou všechny samy o sobě bojují o holé přežití, tedy setrvání v parlamentní politice (ČSSD, KSČM, KDU-ČSL i TOP 09). Onou jedinou výjimkou je ODS, která namísto boje o přežití „pouze“ stagnuje a po řadě let v opozici se jí nedaří být ani tou nejsilnější z opozičních stran.

Názvy jsou jen názvy a realita je mnohem členitější. Nicméně nedá se přehlédnout fakt, že samotné ideové, programové vymezení je v dnešní české politice vnímáno jako handicap, ne jako něco, co by dané straně mělo naopak dodávat na přitažlivosti, činit ji víc „sexy“. I nově vznikající politické projekty, jako je Lidé PRO Mikuláše Mináře, se důsledně snaží vyhnout spojení s nějakým konkrétním politickým programem, ideou a zaměřením.

Proč tomu tak je? Část důvodů lze samozřejmě hledat u jednotlivých stran a jejich počínání v uplynulých letech. Ale to samo o sobě k vysvětlení asi nestačí. Jednou z příčin je pravděpodobně i to, že v českém prostředí je poměrně silně zakořeněná apriorní nedůvěra k ideologiím a těm, kdo se jimi zaštiťují. A to k ideologiím v podstatě jakýmkoli. Kdokoli je v nějakém ohledu názorově vyhraněný, stává se pro nemalou část občanů a voličů nebezpečným ideologem.

Důvěryhodnější je „ideově nestranický“ kandidát, který se profiluje ne programově, ale konkrétně a prakticky: jako oblíbený starosta, podnikatel, který umí vše zmanažovat, aktivní a nespokojený občan, rebel, patriot, jehož srdce bije pro kraj, obec či republiku. Je logické, že i strany a politické projekty, které jsou reálně vzato vyprofilovány velmi jasně, se tomuto trendu přizpůsobují, pěkným příkladem je třeba Trikolóra.

Začínat od země

Popsaný trend je samozřejmě pro případné spojenectví sociálních demokratů a Zelených krajně nepříznivý. Do voleb by se spojily dvě strany, které kromě konkrétních problémů s vlastním počínáním v uplynulých letech a z nich vyplývající dlouhodobé ztráty voličské přízně spojuje i cejch „ideologických partají“, což jedna část veřejnosti a voličstva vnímá jako nebezpečné a odrazující (protože se daných ideologií bojí), jiná část je naopak zklamaná tím, že strany své ideje dobře nezastupují nebo se jim přímo zpronevěřují.

Vnější okolnosti jsou tedy tak nepříznivé, jak jen mohou být. Přesto má samotná myšlenka nějakého typu spolupráce či spojenectví sociálních demokratů a Zelených svůj význam. I když to tak vždy nevypadá, politika není jen marketingové kouzelnictví, ale jde v ní i o rozpoznávání rizik a nebezpečí, o hledání vizí k jejich překonání, o obecné dobré. A je mimo veškerou pochybnost, že propojení sociálních témat s těmi zelenými je dnes jedním z nejnaléhavějších úkolů, zřejmě tím vůbec nejdůležitějším.

Jak by spojenectví sociálních demokratů a Zelených mělo fungovat, aby mohlo uspět? Především by se asi dnes nemělo jednat o předvolební koalici těchto dvou stran. To by nedávalo smysl ani z hlediska počtů. Lepší bude dostat na kandidátky uznávané osobnosti aktivní v obou sférách — v sociální oblasti i v ochraně životního prostředí. Pokud možno lidi s konkrétní, čitelnou a srozumitelnou aktivitou v daných oblastech. Ukázat, že sociální demokraté ani Zelení nejsou uzavření do sebe, dokážou hledat spojence, fungovat i jako hnutí, nikoli jen jako partaje.

Dobré bude akcentovat konkrétní témata, v sociální oblasti určitě exekuce, rovný přístup ke vzdělání, ale i platovou rovnost mužů a žen. V oblasti životního prostředí ochranu krajiny a vody, problém extenzivního zemědělství, účinnou ochranu přírodního, stejně jako kulturního dědictví. Témata, která jsou stejně důležitá z obou perspektiv, jako je podpora hromadné dopravy. Vymezit se jasně vůči rizikům spojeným s oligarchizací, což je pro sociální demokracii obrovský problém kvůli dlouhému spoluvládnutí s Babišem, ale z hlediska programového by to obtížné být nemělo.

Začínat spíš „od země“ než „od Země“, od věcí a témat, která jsou uchopitelná, představitelná, blízká. Nerezignovat samozřejmě ani na zásadní „velké“ problémy jako je daňová solidarita a klimatická změna. Ty musí být jasně pojmenovány. Ale uvěřitelnost a věrohodnost ve velkých věcech musí vyplývat z poctivosti a srozumitelnosti v těch malých.

Potíží a problémů spojených s představou spolupráce sociální demokracie a Zelených je mnoho. Vedle rozdílného pohledu na některá důležitá témata (jaderná energie je jen jedním příkladem z mnoha) mezi ně patří i nedůvěra, kterou nemalá část členů obou stran chová vůči straně druhé. Myslím, že to platí zhruba stejně pro sociální demokraty i pro Zelené. Určitá část členů obou stran si prostě takovéto spojenectví nepřeje. To všechno je důležité realisticky pojmenovat a stále si uvědomovat.

K čemu jsou v parlamentu sociální demokraté

Mnozí někdejší voliči ČSSD jsou počínáním sociálních demokratů natolik znechuceni, že jim nevadí představa, jak nejstarší česká politická strana zcela mizí z politiky nebo přinejmenším z parlamentní půdy. Odkazování na to, že v koalici s ANO prosazuje ČSSD sociálně ohleduplnější politiku, zjevně příliš nefunguje. K čemu tedy dnes jsou v české politice sociální demokraté?

Něco napovědělo projednávání návrhu zákona o pomoci v hmotné nouzi. Pro novelu z dílny ODS hlasovala v prvním čtení široká a pohodlná koalice od komunistů přes ANO po lidovce a topku. Názor, že sociální problémy je možné řešit represí, má jistě podporu i u některých sociálních demokratů, a nejen z Ústecka.

Přesto mezi pouhými čtrnácti poslanci, kteří hlasovali proti, bylo pět sociálních demokratů, přesně stejně jako Pirátů. Pro úplnost, těmi zbývajícími byli dvě poslankyně a poslanec za ANO a jediný starosta, Jan Farský. Kdo bude hlasovat proti asociálním návrhům, pokud sociální demokraté ve sněmovně nebudou? Budou na to Piráti sami? A co Piráti zmůžou v případné vládě proti „asociální většině“ svých koaličních partnerů?

Bude zajímavé sledovat, jak si to nakonec vyhodnotí sociálně založení voliči, a zda jim v tom vedení sociální demokracie a její představitelé vyjdou vstříc a něco pro odvrácení volebního debaklu udělají.