Co dělat?

Michal Šmarda

Povinností české sociální demokracie je sjednotit levici. „Jestliže se v zájmu bohatých a silných dokážou spojit konzervativní, pravicové a populistické síly, musíme být schopni společné akce i my,“ píše Michal Šmarda.

Stojíme na prahu období velkých změn, jejichž obětí může být člověk. Sociální demokracie se proto dostává zpátky k obdobným otázkám, které si kladla při svém založení. Musí najít odvahu chránit pracující, nalézat příležitosti ve změnách a zastat se lidí, které měnící se svět ohrožuje. Foto FB Michal Šmarda

Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem, Dolní Rožínka a další obce naší krásné Vysočiny. Tam všude vyrostla v druhé polovině minulého století nová sídliště, přistěhovala se spousta lidí. V regionu se začal těžit uran a spousta lidí našla dobře placenou, těžkou a zdraví nebezpečnou práci. Důl Rožná byl neuvěřitelných 1200 metrů hluboký.

Našim obcím uran přinesl rozvoj. Horníci byli na svou práci hrdí. Nadřeli se, vydělali a měli respekt ostatních. A dodnes mají. Těžba skončila. Svět se vydal jiným směrem a bylo jasné, že doly budou zavřeny. Mohlo to skončit sociální katastrofou. Lidé mohli být bez práce a Vysočina by utrpěla další velký šrám. Měli jsme ale štěstí. Vláda Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a nakonec i Bohuslava Sobotky přistoupily k ukončení těžby odpovědně. Programy na obnovu regionu pomohly k vytvoření nových pracovních míst. Postupný útlum těžby umožnil lidem odfárat potřebné roky a naplánovat si další život. Nebylo to lehké. Dodnes vzpomínáme a chlapi v hospodě si někdy zanadávají, jak bylo líp. Ale zvládli jsme to.

Normální je nelhat

Díky všem, kteří dokázali přiznat narovinu, jak se věci mají. Mohli nám lhát. Mohli tvrdit, že uran tu s námi bude na věčné časy. Mohli to nechat všechno dojít až na hranu, rozkrást peníze, a pak nás tady nechat napospas. Neudělali to. Našli odvahu přiznat pravdu a naplánovat konec těžby na patnáct let dopředu. Investovali do nových příležitostí a šli budoucnosti vstříc. Měli jsme zkrátka štěstí.

A takhle se bude v příštích letech měnit každý kraj. U nás to byl uran. Někde jinde je to uhlí, jinde zase chemické závody nebo ocelárny. Mohou to být strojírenské fabriky, výrobny dílů nebo materiálů, které už nebudou potřeba. Mnoho odvětví zcela zanikne. Jiná se změní k nepoznání.

Stojíme na prahu období velkých změn, jejichž obětí může být člověk. Sociální demokracie se proto dostává zpátky k obdobným otázkám, které si kladla při svém založení. Musí najít odvahu chránit pracující, nalézat příležitosti ve změnách a zastat se lidí, které měnící se svět ohrožuje. Z minulosti známe mnoho případů, kdy změny přinesly silným peníze a slabým utrpení. To nesmíme připustit. Musíme hájit rodiny, ženy, seniory, menšiny, všechny pečující, handicapované, slabé, nemajetné, nuzné, všechny, co nežijí skvělé životy v pulzujících městech. Život přece není zápas o výlučné místo na slunci, kde je jen vítěz a zástupy poražených. Pokrok nesmí být jen zdrojem hromadění majetku nejsilnějších a nejbezohlednějších.

Jedna rána za druhou

×
Diskuse

Moc krásně se to čte, jen co je pravda.

Ale když se podíváme, jak sociální demokraté reálně hlasují, už to taková hitparáda není.

A taky -- jak chcete něco měnit, když se sebou necháte zametat jako se špinavou onucí?

Brečíte tady nad nezodpovědnou daňovou reformou, kterou protlačila nová hlasovací koalice ANO+ODS. V koaliční smlouvě ale stojí, že se daně bez souhlasu ČSSD ve vládě zásadně měnit nemohou. Babiš s Váma prostě sprostě vyjebal, a vy stáhnete ocasy mezi nohy a necháte to tak. Bláboly pana Hamáčka, že si to necháte líbit, protože jste zodpovědní, těm už opravdu nevěří vůbec nikdo. Prostě jste si zvykli na šestimístné výplaty, služební auta a vlastní důležitost, a to je vám nade vše včetně ponížení v přímém přenosu...

Jenže jak můžou užiteční idioti něco měnit a někam vést???

JN

Pane Šmardo,

jako starosta jste pro mě důvěryhodný člověk.

To, co teď kolem sebe zažíváme - ta atmosféra všeobecného zmaru a rozvratu - to cítím jako důsledek téměř až k šílenosti vystupňovaného nepřátelství, kdy už pak není možné dohodnout se téměř na ničem - je možné jen bojovat (až ke zničujícím koncům). Představa ďábelsky špatného nepřítele, kterého je nutno za každou cenu zničit, tahle představa k ničemu dobrému nevede. Je třeba se dohodnout a ne dělit lidi na špatné "pravicové konzervativní populistické síly" a dobré "sociálně a ekologicky orientované demokratické síly"

"Opravdu spravedlivá politika" neexistuje, existuje jen dobře míněná pokorná snaha o spravedlnost. Rozdělování lidí na "magnáty zneužívající naše peníze" a "občanské levicové aktivisty zastávající se nás slabších" vede právě jen k vystupňovanému nepřátelství a ke všeobecnému zmaru, nehledě na to, že to vždy nápadně připomíná jen jakousi jinou formu té archetypální nenávisti "k Židům", jen místo Židů jsou to teď ti "magnáti zneužívající naše peníze".

Podle mě se totiž naopak liberální levice s nadnárodním kapitálem v tom progresivistickém kabátě spojuje a lidí práce se už tak nějak nezastává, neboť to považuje za populismus - v ideologické rovině jde tedy o odklon levice od národních států a její příklon k nadnárodnímu kapitálu, poněkud maskovaný progresivismem. (Odklon levice od "lidí práce" nakonec přiznávají i mnozí samotní zastánci té liberální progresivistické levice - například Matěj Metelec.)

Tohle nálepkování a dělení lidí na dobré a špatné ovšem k ničemu dobrému nevede, vede to jen neustálému hledání viníka, k opuštění racionality a ke zničujícímu konfliktu. Každý má totiž nějaké své zájmy (často odlišné od ostatních) a pokud tyto zájmy nepřekračují hranice kulturou spoutané přirozené agresivity člověka, je nejspíše potřeba je považovat za legitimní. Je tedy třeba, abychom se my lidé rozdílných zájmů a názorů mezi sebou dohodli. Nehledáme správné řešení, hledáme konsensus. Společný ideál musí být společný, protože - jak nás poučilo osvícenství - žádný správný ideál neexistuje, nebo možná i existuje, ale my ho nejsme schopni kolektivně identifikovat. Pokud totiž budeme tvrdit, že toho schopni jsme, bude to cesta k pseudonáboženskému (ideologickému) konfliktu, jaký vidíme v Americe. Myslím, že v tomto smyslu můžeme být nakonec vděčni za ideál sekulárního neideologického státu, kde přirozeně rozdílné zájmy lidí jsou prosazovány prostřednictvím demokratických mechanismů.

Lidé se často domnívají, že účelem demokratických voleb je najít a zvolit Čistého, který nás potom zachrání. Kristus letos nekandiduje a ohledně své případné politické kariéry se už celkem jasně vyjádřil v tom rozhovoru s Pilátem, takže žádný politik se této konkurence bát nemusí.

Věřit ve "spásnou moc" čistého politika je populismus, ať už by ten politik byl pozitivní jako samo "ano", nebo zelený jako duha. Dokud budeme hledat spásu v politice, budeme stále v období svého "politického islámu".

Politika není boj za správný ideál, je to střet různých nesprávných zájmů, střet, který je nutno klidnou cestou nějak vyřešit - dospět ke konsensu. Když nevědomě povýšíme zájmy na ideál, uděláme z politiky zase náboženství.