Co dělat?

Michal Šmarda

Povinností české sociální demokracie je sjednotit levici. „Jestliže se v zájmu bohatých a silných dokážou spojit konzervativní, pravicové a populistické síly, musíme být schopni společné akce i my,“ píše Michal Šmarda.

Stojíme na prahu období velkých změn, jejichž obětí může být člověk. Sociální demokracie se proto dostává zpátky k obdobným otázkám, které si kladla při svém založení. Musí najít odvahu chránit pracující, nalézat příležitosti ve změnách a zastat se lidí, které měnící se svět ohrožuje. Foto FB Michal Šmarda

Nové Město na Moravě, Bystřice nad Pernštejnem, Dolní Rožínka a další obce naší krásné Vysočiny. Tam všude vyrostla v druhé polovině minulého století nová sídliště, přistěhovala se spousta lidí. V regionu se začal těžit uran a spousta lidí našla dobře placenou, těžkou a zdraví nebezpečnou práci. Důl Rožná byl neuvěřitelných 1200 metrů hluboký.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Našim obcím uran přinesl rozvoj. Horníci byli na svou práci hrdí. Nadřeli se, vydělali a měli respekt ostatních. A dodnes mají. Těžba skončila. Svět se vydal jiným směrem a bylo jasné, že doly budou zavřeny. Mohlo to skončit sociální katastrofou. Lidé mohli být bez práce a Vysočina by utrpěla další velký šrám. Měli jsme ale štěstí. Vláda Miloše Zemana, Vladimíra Špidly a nakonec i Bohuslava Sobotky přistoupily k ukončení těžby odpovědně. Programy na obnovu regionu pomohly k vytvoření nových pracovních míst. Postupný útlum těžby umožnil lidem odfárat potřebné roky a naplánovat si další život. Nebylo to lehké. Dodnes vzpomínáme a chlapi v hospodě si někdy zanadávají, jak bylo líp. Ale zvládli jsme to.

Normální je nelhat

Díky všem, kteří dokázali přiznat narovinu, jak se věci mají. Mohli nám lhát. Mohli tvrdit, že uran tu s námi bude na věčné časy. Mohli to nechat všechno dojít až na hranu, rozkrást peníze, a pak nás tady nechat napospas. Neudělali to. Našli odvahu přiznat pravdu a naplánovat konec těžby na patnáct let dopředu. Investovali do nových příležitostí a šli budoucnosti vstříc. Měli jsme zkrátka štěstí.

A takhle se bude v příštích letech měnit každý kraj. U nás to byl uran. Někde jinde je to uhlí, jinde zase chemické závody nebo ocelárny. Mohou to být strojírenské fabriky, výrobny dílů nebo materiálů, které už nebudou potřeba. Mnoho odvětví zcela zanikne. Jiná se změní k nepoznání.

Stojíme na prahu období velkých změn, jejichž obětí může být člověk. Sociální demokracie se proto dostává zpátky k obdobným otázkám, které si kladla při svém založení. Musí najít odvahu chránit pracující, nalézat příležitosti ve změnách a zastat se lidí, které měnící se svět ohrožuje. Z minulosti známe mnoho případů, kdy změny přinesly silným peníze a slabým utrpení. To nesmíme připustit. Musíme hájit rodiny, ženy, seniory, menšiny, všechny pečující, handicapované, slabé, nemajetné, nuzné, všechny, co nežijí skvělé životy v pulzujících městech. Život přece není zápas o výlučné místo na slunci, kde je jen vítěz a zástupy poražených. Pokrok nesmí být jen zdrojem hromadění majetku nejsilnějších a nejbezohlednějších.

Jedna rána za druhou

Českou republiku čekají těžké časy. Koronavirová krize změní náš svět, ať už přímo, nebo skrze hospodářský propad, který po sobě zanechá. Země zchudne, lidé přijdou o práci, firmy budou krachovat. Náš způsob života se v mnohém změní.

Celkový ekonomický útlum se již dnes překlápí do hospodářské a ekonomické krize. Státní výdaje extrémně narůstají. Jsou ale nutné, protože lidem v celých odvětvích doslova pomáhají přežít. Této pomoci se ale postavila do cesty neuvěřitelná a fatální chyba. Nově zrozená škrtací koalice ANO a ODS zásadním způsobem zmrzačila náš daňový systém a dramaticky snížila příjmovou část rozpočtu. Za dva roky náš dluh raketově stoupne o bilion korun. A až budeme chtít zaplatit učitele, podporovat sociální služby, rekultivovat ekologicky postižené oblasti nebo podporovat nová pracovní místa, budou nám politici říkat, že na to není kde brát.

Hlavní pocit, který z toho všichni budeme mít, bude nejistota a obava z budoucnosti. Že straším? Že slyším trávu růst? Vždyť to vše už kolem sebe cítíme. Kdo není slepý, ten už dnes vzrůstající nervozitu a strach vidí.

To vše se děje v době, která by byla těžká i bez viru. Globalizace, klimatická změna, robotizace. To vše mění tradiční způsob života, to vše přináší nové hrozby. Lidé nemohou mít jistotu, že za deset let budou dělat stejnou práci jako dnes. Rostou ceny bydlení, nároky na zaměstnance a tlak na schopnost přijímat nové trendy. Řada lidí se propadá do pocitů marnosti a beznaděje.

Na každém kroku vidíme i dopady krize ekologické. Z krajiny mizí voda i lesy. Tisíce vagónů dřeva odjíždějí z naší země na Balkán a do Číny. Z polí je odplavována drahocenná půda. Agrokomplexy a oligopoly si vylobovaly dotace a normy, které ničí tradiční zemědělství, a tím samozřejmě i krajinu a život lidí na venkově.

Stát za lidmi práce. To není fráze

Obří korporace a nadnárodní kapitál si kupuje čím dál větší vliv a moc. Veřejné peníze pomáhají bohatým bohatnout a chudé udržují v jejich područí. Miliardy korun a eur podporují úzký okruh vyvolených oligarchů, a brání tak skutečné spravedlivé transformaci ekonomiky.

My se přitom bez potřebných změn neobejdeme. Potřebujeme přebudovat náš zdravotnický systém, doplnit síť zdravotnických zařízení a ambulancí. Posílit musíme i další veřejné služby, včetně integrovaného záchranného systému a hygieny.

Čekají nás změny v pojetí práce. Podniky i lidé se musí připravit na nové podmínky. Potřebujeme vytvářet chytrá pracovní místa. Lidé musí dostat šanci získat potřebné dovednosti. Firmy se budou postupně proměňovat, modernizovat systém výroby a přijímat technologické výzvy. V tom všem musí být stát aktivní.

Nesmíme připustit, aby tyto změny odnesli zaměstnanci. Musíme zastavit trend, který vidíme nejen v Evropě již od 80. let. Prohlubování nerovností, chudnutí chudších a růst bohatství bohatých nesmí být samozřejmostí.

Právě proto se nesmíme bát sektorových a progresivních daní. Musíme odmítnout ekonomiku založenou na zdaňování slabých a zadlužování nenarozených. Peníze, které odcházejí do zahraničí a do neprůhledných spekulantských fondů, musí sloužit k obnově země. Musíme vytvořit fond pro skutečně užitečné a chytré investice do budoucnosti práce. Potřebujeme nový Marshallův plán pro lidi. Pravice pro ně má jen drobky, lichvu a exekuce. My musíme nabídnout práci, rozvoj, jistoty a naději.

Na každém kroku vidíme, jak vzrůstá role nadnárodního kapitálu. Proč se tomu nepostavit? Proč by si lidé neměli vzít svou moc zpět? Jen tím zachráníme podstatu demokracie. Jen tak dosáhneme lepšího života pro celou společnost.

Čas na akci je teď

V takové situaci má levice povinnost ke společné akci. Jestliže se v zájmu bohatých a silných dokážou spojit konzervativní, pravicové a populistické síly, musíme být schopni společné akce i my. V zájmu ochrany práv zaměstnanců, seniorů, rodin s dětmi, ale i budoucích generací musíme překonat rozdíly, které by nás v klidných dobách stavěly proti sobě.

Sociální demokraté, zelení, odboráři, zastánci samospráv i občanští a levicoví aktivisté. Ti všichni se dokáží v rozhodující chvíli zastat slabšího. Ti všichni mají jasno v tom, jakou roli má hrát stát v okamžicích ohrožení zdraví našich lidí. Ti všichni vědí, že společnost se musí zastat lidí v potížích a pomoci slabšímu. My všichni chceme, aby bydlení bylo základním právem člověka. Víme, že důstojné stáří je nezbytnost a že na důchody nesmí jít jen to, co zbude.

Právě spojené síly středových a levicových proudů mohou být tím, kdo strašáky budoucnosti promění v naději a příležitost.

My všichni přece víme, že za pár let skončí těžba uhlí na severu Moravy i Čech. A musíme to být my, kdo pomůže k vytvoření nových pracovních a životních příležitostí pro lidi z těchto oblastí. Naším úkolem není nasypat dotační peníze magnátům. Ti mají mocnější zastánce. Bude však přibývat těch, kteří pomoc skutečně potřebují. Nejen v Praze a velkých městech, ale i na venkově a ve středně velkých sídlech.

Spolupráce sociálně a ekologicky orientovaných demokratických sil je mým velkým snem. Je to něco, co přesahuje horizont jednoho volebního období. Něco, co je důležitější než procenta ve volebních průzkumech. Pokud má mít taková spolupráce smysl, musí být odvážnou a srozumitelnou nabídkou opravdu spravedlivé politiky. Ta nabídka musí být činěna s pokorou, ale i se vší rozhodností.

Největší díl odpovědnosti za úspěch tohoto projektu nesou samozřejmě sociální demokraté. Právě my budeme muset udělat řadu ústupků a spolknout nejednu hořkou pilulku. Právě my budeme muset ustoupit ze svých ambicí a přiznat řadu chyb. Bez nadhledu a velkorysosti to ale nepůjde. Ale bez sociální demokracie taky ne. Není úplně podstatné, zda bude předsedou ČSSD Losna nebo Mažňák. Dnes nebojujeme o funkce nebo o trafiky. Není čas na intriky a pitomosti. Kdo to nechápe, ať jde k čertu. Naší jedinou ambicí musí být služba společnému ideálu. Podstatné je, abychom byli schopni otevřít stranu novým lidem, nezávislým osobnostem a názorově blízkým proudům. Je extrémně důležité, abychom dokázali, že snahu o spojení sil myslíme skutečně vážně. To je přesně to, co se od nás dnes čeká.

Diskuse

Moc krásně se to čte, jen co je pravda.

Ale když se podíváme, jak sociální demokraté reálně hlasují, už to taková hitparáda není.

A taky -- jak chcete něco měnit, když se sebou necháte zametat jako se špinavou onucí?

Brečíte tady nad nezodpovědnou daňovou reformou, kterou protlačila nová hlasovací koalice ANO+ODS. V koaliční smlouvě ale stojí, že se daně bez souhlasu ČSSD ve vládě zásadně měnit nemohou. Babiš s Váma prostě sprostě vyjebal, a vy stáhnete ocasy mezi nohy a necháte to tak. Bláboly pana Hamáčka, že si to necháte líbit, protože jste zodpovědní, těm už opravdu nevěří vůbec nikdo. Prostě jste si zvykli na šestimístné výplaty, služební auta a vlastní důležitost, a to je vám nade vše včetně ponížení v přímém přenosu...

Jenže jak můžou užiteční idioti něco měnit a někam vést???

Pane Šmardo,

jako starosta jste pro mě důvěryhodný člověk.

To, co teď kolem sebe zažíváme - ta atmosféra všeobecného zmaru a rozvratu - to cítím jako důsledek téměř až k šílenosti vystupňovaného nepřátelství, kdy už pak není možné dohodnout se téměř na ničem - je možné jen bojovat (až ke zničujícím koncům). Představa ďábelsky špatného nepřítele, kterého je nutno za každou cenu zničit, tahle představa k ničemu dobrému nevede. Je třeba se dohodnout a ne dělit lidi na špatné "pravicové konzervativní populistické síly" a dobré "sociálně a ekologicky orientované demokratické síly"

"Opravdu spravedlivá politika" neexistuje, existuje jen dobře míněná pokorná snaha o spravedlnost. Rozdělování lidí na "magnáty zneužívající naše peníze" a "občanské levicové aktivisty zastávající se nás slabších" vede právě jen k vystupňovanému nepřátelství a ke všeobecnému zmaru, nehledě na to, že to vždy nápadně připomíná jen jakousi jinou formu té archetypální nenávisti "k Židům", jen místo Židů jsou to teď ti "magnáti zneužívající naše peníze".

Podle mě se totiž naopak liberální levice s nadnárodním kapitálem v tom progresivistickém kabátě spojuje a lidí práce se už tak nějak nezastává, neboť to považuje za populismus - v ideologické rovině jde tedy o odklon levice od národních států a její příklon k nadnárodnímu kapitálu, poněkud maskovaný progresivismem. (Odklon levice od "lidí práce" nakonec přiznávají i mnozí samotní zastánci té liberální progresivistické levice - například Matěj Metelec.)

Tohle nálepkování a dělení lidí na dobré a špatné ovšem k ničemu dobrému nevede, vede to jen neustálému hledání viníka, k opuštění racionality a ke zničujícímu konfliktu. Každý má totiž nějaké své zájmy (často odlišné od ostatních) a pokud tyto zájmy nepřekračují hranice kulturou spoutané přirozené agresivity člověka, je nejspíše potřeba je považovat za legitimní. Je tedy třeba, abychom se my lidé rozdílných zájmů a názorů mezi sebou dohodli. Nehledáme správné řešení, hledáme konsensus. Společný ideál musí být společný, protože - jak nás poučilo osvícenství - žádný správný ideál neexistuje, nebo možná i existuje, ale my ho nejsme schopni kolektivně identifikovat. Pokud totiž budeme tvrdit, že toho schopni jsme, bude to cesta k pseudonáboženskému (ideologickému) konfliktu, jaký vidíme v Americe. Myslím, že v tomto smyslu můžeme být nakonec vděčni za ideál sekulárního neideologického státu, kde přirozeně rozdílné zájmy lidí jsou prosazovány prostřednictvím demokratických mechanismů.

Lidé se často domnívají, že účelem demokratických voleb je najít a zvolit Čistého, který nás potom zachrání. Kristus letos nekandiduje a ohledně své případné politické kariéry se už celkem jasně vyjádřil v tom rozhovoru s Pilátem, takže žádný politik se této konkurence bát nemusí.

Věřit ve "spásnou moc" čistého politika je populismus, ať už by ten politik byl pozitivní jako samo "ano", nebo zelený jako duha. Dokud budeme hledat spásu v politice, budeme stále v období svého "politického islámu".

Politika není boj za správný ideál, je to střet různých nesprávných zájmů, střet, který je nutno klidnou cestou nějak vyřešit - dospět ke konsensu. Když nevědomě povýšíme zájmy na ideál, uděláme z politiky zase náboženství.