Jediný možný svět je ten lepší

Tomáš Ulrich

Lepší svět je nutný — stávající společenské uspořádání totiž zřetelně kolabuje. Budoucnost musí stavět na racionalitě a ideálech, na odvrhnutí falešné víry. Propast překlenou jen levicové myšlenky rovnosti, svobody a sounáležitosti.

Jsem přesvědčen o tom, že se nesmíme spokojit s dílčími opravami stávajícího systému. Nemůžeme se ani spokojit se socialismem, který je garantován státem. Naše vize musí být mnohem prozíravější, odvážnější, mnohem více vizionářské. Musíme si klást odvážné otázky a hledat odvážné odpovědi! Naše základní ideály rovnosti, svobody a sounáležitosti jednoznačně přesahují a popírají současné „fungování“ kapitalistické ekonomiky a konzumního způsobu života společnosti. Foto Dimitris Vetsikas, pixabay

Po lepší budoucnosti (a nikoli jen pro sebe) touží mnoho lidí. Mnohdy se vzájemně různí — někdy kvůli svým představám o „správné“ budoucnosti a o způsobech, jak ji dosáhnout, stojí dokonce proti sobě. Otevřené spory však bývají nesrovnatelně lepší zárukou pro tříbení názorů než neprostupná šeď neurčitosti, nezájmu a lhostejnosti.

Horší než lhostejnost je v politice předstíraný zájem. Zejména před volbami býváme zaplaveni zájmem nejrůznějších politických uskupení o naše blaho. Leckterý politik se tváří, že ví, co je pro nás nejlepší, a co je pro to potřeba udělat. Rozpoznat politická uskupení a politiky, kteří nabízejí vize, jež sahají podstatně dál než k prosperitě vlastní kapsy či k ukojení zbytnělého ega, je proto těžké.

Jsem členem nové (i když právně a politicky navazující na Levý blok, Stranu demokratické levice, Stranu demokratického socialismu a iniciativu Skutečná levice) levicově orientované strany Levice a přál bych si, aby nám něco takového nikdy nehrozilo. Je proto třeba dbát o udržování „posvátného ohně“ našich ideálů (vizí), abychom neskončili podobně jako některé současné strany, které se během svého úctyhodně dlouhého fungování postupně staly karikaturou sebe sama. V mnohých ohledech se totiž právě svým původním vizím zpronevěřily nebo je dokonce úplně popřely.

Ano, mluvím o levicových stranách ČSSD a KSČM. Jejich současné volební preference jsou totiž z podstatné části ukazatelem jejich vlastního selhání. Všechny ostatní objektivní nesnáze (primitivní antikomunismus, záškodnictví Miloše Zemana apod.) považuji za druhotné. Respektive i za Zemana si ČSSD může do jisté míry sama, stejně tak jako KSČM (pokračovatelka totalitní KSČ) za značnou opodstatněnost vlnobití antikomunismu.

Neudržitelná situace

Idealistická politika — a levicová politika jakožto její nejzářnější příklad — je bytostně spjata s nebezpečím popření sebe sama, s nebezpečím katastrofálního zpronevěření se svým ideálům rovnosti (égalité), svobody (liberté) a sounáležitosti (fraternité), které načrtla již Velká francouzská revoluce. Samotný vznik pojmu levice ostatně souvisí s progresivním křídlem, které tehdy zasedalo v Generálních stavech nalevo, zatímco zastánci francouzského krále seděli napravo.

Je to dáno tím, že uskutečňování těchto ideálů musí jít vždy ruku v ruce, souběžně. Nestačí rovnost bez svobody. Sounáležitost nelze přikázat. Člověk není svobodný, pokud nejsou svobodní všichni lidé (nebo dokonce všechny bytosti). Je to dáno také tím, že ideály rovnosti, svobody a sounáležitosti jsou natolik dalekosáhlé, až jsou jednoznačným a vyčerpávajícím způsobem neuchopitelné. Můžeme a musíme se jejich definování a dosahování, jejich uskutečňování pouze postupně přibližovat. A zbývá-li nám ještě nějaká šance na odvrácení blížícího se kolapsu naší civilizace, která se hroutí z mnoha důvodů, z nichž klimatická krize je tím nejnebezpečnějším, musíme pro to udělat maximum. Žádný lepší nebo větší úkol současné generace nedostaly a nedostanou!

A to je hlavní důvod, proč jsem v Levici. Jsem totiž přesvědčen o tom, že se nesmíme spokojit s dílčími opravami stávajícího systému. Nemůžeme se ani spokojit se socialismem, který je garantován státem. Naše vize musí být mnohem prozíravější, odvážnější, mnohem více vizionářské. Musíme si klást odvážné otázky a hledat odvážné odpovědi! Naše základní ideály rovnosti, svobody a sounáležitosti jednoznačně přesahují a popírají současné „fungování“ kapitalistické ekonomiky a konzumního způsobu života společnosti. Přesahují a odmítají úzkoprsé národovectví, státní paternalismus a tzv. tradiční hodnoty spojené s představami o rodině, o výchově dětí…, o fungování celé společnosti. Všechno, co se doposud považovalo za tradiční, a tedy za dobré, musí být prověřeno univerzalismem našich ideálů.

Levicové jaro!

Jestliže chceme být úspěšní proti klimatické krizi, musíme si uvědomit, že způsob života většiny z nás (ano, i ten můj) je neudržitelný, protože je podstatně zatížený sobectvím a povrchností. Způsob života většiny z nás ubližuje přírodě i společnosti velkou měrou. Možná je to dáno naší přirozeností — jsme egoisté od přírody. Nebo jenom neumíme (a třeba se nikdy nenaučíme) být správně a dostatečně ohleduplní jeden k druhému, k přírodě, k sobě samým. Vždyť mnohdy ani nevíme, co je dobré pro nás samotné.

A když dosáhneme toho, po čem jsme tolik toužili, býváme leckdy nakonec zklamaní, protože to přestalo být bez-vadné. V tomto ohledu nabízí náboženství a nejrůznější pseudonáboženství určitou výhodu, útěchu, útěk — do dokonalého posmrtného potom, do lepších zítřků (např. nereflektovaná víra jak v kapitalismus, tak v komunismus) nebo do prchavých, ale výrazných prožitků „tady a teď“. Patří sem taktéž inklinace k dezinformacím, protože dávají pocit výjimečnosti z domnělého prohlédnutí. Příslušnost ke stejně smýšlejícím „zasvěcencům“ pak funguje podobně jako ve fundamentalistické církvi.

Možná ale jsme poučitelní a chce to jenom čas a práci na sobě. Práci na svém vlastním osvobození (emancipaci) od všeho, co nás znetvořuje, co nás umenšuje, dělá nás „nelidskými“ — v nás samotných i kolem nás. Emancipujme se od závislostí, které jsou dány nedobře nastavenými parametry ekonomickými, politickými a kulturními. Málokdo si před 2000 lety v „civilizovaném“ antickém světě myslel, že neotrokářská společnost je normální. Ještě před sto lety málokde mohly volit i ženy… Lepší společnost je možná. Výrazně lepší společnost je možná! A politika musí být v prvé řadě službou při hledání a vytváření výrazně lepší společnosti.

Naučme se myslet složitě, v širokých souvislostech, ale vyjadřujme se jednoduše, abychom dokázali oslovit co nejvíce lidí. Naší největší výzvou (skutečně žádoucí revolucí) budiž revoluce myslí a srdcí — učme se žít jeden pro druhého a všichni pro všechny — podle ideálů rovnosti, volnosti i sounáležitosti. Rozpoutejme Levicové jaro!

Diskuse

Dobře bratře, jak se ale takové "levicové jaro" konkrétně rozpoutává? Protože takových výzev už jsem v DR četl mnoho -- zamysleme se, sestavme věrohodný program, který chytne lidi, a přetvořme svět.

Jenže nikdy se to dál než k té výzvě nějak nepohlo...

Levicové jaro se rozpoutává podobně jako to jaro arabské.

JP
March 3, 2021 v 9.53
Ideály a realita

V podstatě to za mě vyslovili už pánové Morbicer a Nushart. Autorovy analýzy současného - tristního - stavu jsou naprosto přesné, jeho snahy o zlepšení jsou naprosto sympatické; chybí jenom jedna jediná "maličkost": jak na to.

Mám vlastně plné pochopení pro Tomáše Ulricha: ve svých mladších létech jsem se také domníval, že naprosto postačí pod společným praporem shromáždit "všechny lidi dobré vůle", a že už bude možno zahájit proces zásadní proměny společnosti, celého lidského světa.

Bohužel: postupem času takovýto entuziasta nevyhnutelně zjistí dvě věci: za prvé, takovýchto "lidí dobré vůle" je velice málo. A že vyhraněných egoistů je přinejmenším stejně tolik (přinejmenším pocitově ještě mnohonásobně více).

A za druhé: že naprostá většina lidí je svázána železným řetězem se svým současným způsobem existence. Tedy především s jeho materiální součástí. Marx měl naprostou pravdu v tom, že tato "materiální základna" je nakonec rozhodující. On se jenom zcela zásadně mýlil ve svém předpokladu, že tato materiální základna (tedy produkční síly společnosti) svou vlastní dynamikou nevyhnutelně míří k revoluci.

Bohužel: na něco takového se dnes už není možné spoléhat. Ano, kapitalismus má i nadále své imanentní systémové rozpory; ale ty nejsou (alespoň v současné době) takového rázu, aby mohly - v očích většinové společnosti - zásadně zpochybnit jeho další fungování.

Zkrátka: dokud kapitalismus ještě jakž takž běží, nedá se počítat s tím, že by bylo možno většinovou společnost získat pro jeho radikální změnu.

To jediné co levice (autentická) v současné době může dělat je jaksi "udržovat ohníček odporu"; a připravovat cestu k budoucí změně. A to především tak že bude promýšlet ta témata která nastínil T. Ulrich. Ovšem ne s tím že tato povedou víceméně samovolně ke změně. Ulrich má pravdu že je zapotřebí nové vize; ale ta se musí opírat o realitu lidského žití, nesmí být pouhým idealistickým akcionismem.

A nemohli by tedy ti lidé dobré vůle zavřít ty lidi, co tuhle dobrou vůli nemají, do nějakých lágrů a tam je převychovat (pokud by to šlo), nebo se jich nějak zbavit (pokud by to jinak nešlo)?

To by přece pak byl ten proces zásadní proměny společnosti, na světě by potom bylo zase krásně...

Udržujme posvátný oheň našich ideálů a zbavme se falešné víry...

Klaďme si odvážné otázky a hledejme odvážné odpovědi...

JP
March 4, 2021 v 12.5
Programy radikální levice

Pročetl jsem si na stránkách "Levice" její program, především ekonomický. A bohužel: potvrdily se veškeré obavy.

Tento "ekonomický" program fakticky není ničím více nežli výčtem všech víceméně zbožných přání, jaký charakter, jaký vzhled by mělo mít prosociání ekonomické uspořádání.

Potud sice dobře, tato přání jsou sama o sobě - z levicového hlediska - pochopitelná a sympatická.

Ale - na každém kroku se projevuje tradiční nemoc radikální levice: totiž naprosté ignorování ekonomických realit. Jedná se vlastně o soubor přání k Ježíšku - aniž by si autoři sebeméně lámali hlavu s tím, jak skutečně funguje reálná ekonomika, kde leží hranice pro její možnou reformu; a pokud by se provedla opatření nikoli pouze reformní, nýbrž systémově-revoluční, jak dosáhnout toho aby tato nová ekonomika fungovala jako celek. To že autoři tohoto programu chtějí ekonomiku postavit na "třech pilířích" (státním, družstevním a soukromém) samo o sobě ještě nedává žádnou garanci toho, že se tento umělý výtvor vnitřně nezhroutí. Tím spíše že autoři chtějí preferovat sektor státní a družstevní; což ale neznamená nic jiného, nežli tyto sektory subvencovat - a to sice z prostředků, které by vytvářel sektor soukromý, který by ovšem měl být upozaděn! Jak by to všechno mělo reálně fungovat, zůstává tajemstvím autorů tohoto levicového programu.

Je to opravdu věčná škoda, že samy o sobě sympatické snahy na levici o zásadní společenskou proměnu se znovu a znovu utápějí v takovýchto naprosto naivních představách o tom, jak by mohla fungovat reálná lidská společnost, a především reálná ekonomika. Dokud se radikální levice bude utápět v těchto iluzích, pak všechna její volání po systémově změně nebudou ničím více nežli jenom výstřelem do tmy.

JP
March 4, 2021 v 12.15
Kam s misantropy?

To je otázka všech otázek, pane Nusharte. Co udělat s těmi, kteří jsou natolik plni nenávisti, negativismu, egoistického smýšlení a jednání, že jejich přítomnost spolehlivě zničí každou snahu o vybudování lepší, humánnější, spravedlivější společnosti?

Z čistě morálního hlediska by nebylo nijak nespravedlivé opravdu je poslat někam do rezervací, aby se tam ve své nenávisti všichni pobili navzájem.

Z praktického hlediska je to ovšem neproveditelné, neboť za prvé jsou jich příliš velká množství, a za druhé se rodí znovu a znovu. A není nikoho, kdo by mohl autoritativně rozhodovat, kdo půjde kam. Takže toto rozhodování je tradičně svěřeno až (vševědoucímu) Bohu, ovšem až pro život posmrtný. Když všichni výše jmenovaní prostě přijdou do pekla. Pro život pozemský ale bude zapotřebí vymyslet něco jiného.

JP
March 4, 2021 v 12.34
Levice a dědictví komunismu

Ještě něco jsem teď nalezl v programových tézích "Levice": její distancování se od dědictví totality.

To je sice samozřejmě naprosto pozitivním počinem; ovšem pak následuje věta: "Musíme ale namítnout, že v případě komunistických totalit se jedná o selhání lidského faktoru, třebas šlo o selhání hluboce systémová."

Autoři tohoto výroku si zřejmě sami vůbec neuvědomují, že jedna jejich půlvěta naprosto popírá druhou. Na jedné straně se totiž tvrdí, že se jednalo pouze o "selhání lidského faktoru", a na straně druhé se konstatuje naprostý opak: totiž se se jednalo o "selhání hluboce systémová".

Jestliže se totiž jednalo o problém systémový - pak veškerý "lidský faktor" tu nemůže hrát roli určující, nýbrž pouze doprovodnou. Respektive naopak: jestliže by systém socialismu byl sám o sobě zdravý a správný, pak by ho žádný "lidský faktor" nikdy nemohl deformovat tak hluboce a trvale, jak to bylo reálnou historickou skutečností.

Pokud si "Levice" nedokáže právě v této naprosto klíčové otázce udělat jasno, pak i veškeré její projekty do budoucna nebudou - přes všechnu dobrou vůli - nakonec ničím jiným nežli oscilací mezi selháním subjektivním a selháním systémovým.

Pane Poláčku, pokud by "lidé dobré vůle" zavřeli lidi, o kterých by se domnívali, že dobrou vůli nemají, do likvidačních lágrů, nepochybuji sice, že by se ti "lidé dobré vůle" i nadále považovali za výkvět lidstva, ve skutečnosti by ale byli spíše něco jako nacistická prasata.

Tohle je právě takový ten věčný oříšek při projektování nového lepšího světa.

O "likvidačních táborech" mluvíte pouze Vy, pane Nusharte. Já jsem hovořil o "rezervacích"; tedy o vymezených územích, kde by si všichni tito misantropové své negativní energie mohli vybít na sobě rovných. A byla by jim tak sebrána příležitost kontaminovat svým negativismem lidský svět. Do budoucna by jedna teoreticky reálná možnost řešení byla filantropní a misantropní část populace rozdělit na různé planety.

A za druhé: pane Nusharte, já jsem v žádném případě netvrdil, že se něco takového má provést. Zase jednou zcela falešně vykládáte má slova. Já jsem pouze napsal, že z ryze m o r á l n í h o (respektive principiálního) hlediska by takový počin byl ospravedlnitelný. Společenství lidí stojící na zásadách humanismu má právo bránit se proti takovým, kteří tyto principy odmítají uznat.

Nemůžete si, pane Poláčku, přisvojovat (byť třeba i jen teoreticky) právo oddělit od té "zdravé" části lidstva tu část "škodlivou" a pak ji někde izolovat (nemluvím tu samozřejmě o kriminalitě a vězení). Nemůžete si toto právo přisvojovat ani v případě, že se třeba považujete za příslušlušníka té "zdravé" části lidstva (i v tomhle výběrovém klubu, do kterého se vybírá každý sám, se snadno můžete ocitnout ve společnosti největších gaunerů), nemůžete si toto právo přisvojovat proto, že přisvojením takového práva na realizaci izolace "špatných" lidí v nějaké "rezervaci" byste se objektivně stal špatným člověkem. (Znovu pro jistotu připomínám, že tu nemluvím o kriminalitě a vězení.)

+ Další komentáře