Má ČSSD po sněmovním hlasování o daních vystoupit z vlády s ANO? Pro chod státu zásadní hlasování, které rozdělilo vládu a celou sněmovnu na dva bloky neodpovídající dělení vláda-opozice, vyvolalo mezi členy sociální demokracie aktivními na sociálních sítích ostře nesouhlasné reakce. Pokud jde o stranické vedení, většinou se zatím vyslovuje pro setrvání ve vládě.

Výjimkou je pardubický hejtman Martin Netolický, který na svém facebookovém profilu vyzval k odchodu z vlády a „ukončení nedůstojné role ČSSD“. Proti němu argumentuje místopředseda Michal Šmarda, že odejít z vlády v době nouzového stavu a ke krizi způsobené pandemií připojit ještě krizi vládní se nedá.

Hlasy mnoha členů, stále unavenějších z celkové stagnace ČSSD, z toho, že se nedokáže ve vládě prosadit a ztrácí stále víc a víc čitelnost, důvěru a příznivce, si přejí ukončení vládní spolupráce s ANO. Je tedy odchod z vlády pro sociální demokraty teď skutečně tím nejlepším řešením?

Několik faktických upřesnění

Na úvod několik faktických upřesnění. Často se opakuje, že Andrej Babiš tím, že prosadil ve sněmovně s pomocí ODS, SPD, KSČM a Trikolóry zrušení superhrubé mzdy, porušil koaliční smlouvu s ČSSD, podle níž všechny návrhy týkající se rozpočtu a daní mají být do parlamentu předloženy jako koaličně dohodnuté, tj. schválené oběma stranami.

Není to ale tak jednoznačné, jak to na první pohled vypadá. Premiér Babiš podává věc tak, že na začátku předseda ČSSD Jan Hamáček s připravovanou změnou souhlasil, pak změnil názor a namísto původně dohodnuté výše základní sazby ve výši patnáct procent začal prosazovat vlastní návrh, devatenáct procent. Podle Hamáčka se ovšem dohodl s Babišem na tom, že když se neshodnou na společném návrhu, vyšlou do sněmovny současně oba návrhy a ten, který získá větší podporu poslanců, bude schválen.

Ve skutečnosti tedy, jak se zdá, se na porušení či obejití koaliční smlouvy dohodly obě strany. To je ale podstatně jiná situace než skutečné porušení smlouvy. Ani se nedá mluvit o „nedodržení koaliční spolupráce“ (M. Netolický), ale spíš o výsledcích určitého typu koaliční (ne)spolupráce, na němž se ovšem obě strany, respektive jejich vedení, dohodly.

Dalším důležitým faktickým upřesněním je to, že sněmovní hlasování zdaleka není konečným rozhodnutím. Změnu daní musí schválit Senát a prezident a zejména vzhledem ke složení Senátu se dá očekávat, že schválení nebude vůbec hladké. V horní komoře mají strany sněmovní daňové koalice výraznou menšinu oproti stranám, které hlasovaly proti. V případě prezidenta Zemana zase hraje roli to, že daňovou změnu podpořil pouze coby dočasnou (na dva roky), což ale v zákoně samém není.

Shrnuto a podtrženo, koaliční smlouva pravděpodobně porušena nebyla a zatím nebyly přijaty ani navrhované daňové změny a obří zásek do státního rozpočtu s důsledkem osekání sociálních a jiných výdajů státu.

Dalo se to očekávat

Všechno dosud řečené nemění nic na základním problému, který pro sociální demokracii představuje vládnutí s Babišovým hnutím. To, že Andrej Babiš teď před blížícími se sněmovními volbami zakormidloval v čele své populistické pravo-levé hybridní formace opět doprava, aby se pokusil čelit posilování pravicové opozice a posílit své volební zisky, skutečně není nic nečekaného.

Vlastně se tím šéf ANO vrátil ke svým počátkům, kdy se mu podařilo získat mnoho hlasů od voličů tehdy těžce otřesené ODS, tvářil se spíš pravicově a takto se i vymezoval vůči — tehdy ještě silnějšímu — vládnímu partnerovi, ČSSD. Kterému pak v době vládní spolupráce vyluxoval podstatnou část voličů tím, že převzal část sociálnědemokratické politické agendy.

Dalo se čekat, že se to stane. A sociální demokracie v politickém umění získat si hlasy voličů s Andrejem Babišem prohrála na celé čáře.

Ukazuje se to i na posledním daňovém hlasování. Těžko se dá očekávat, že varování před obří sekerou v rozpočtu nebo před hrozícím omezováním sociálních služeb a jiných plateb ze strany státu bude mít ve společnosti větší dopad a ohlas než jednoduchá kalkulačka, na níž se dá vypočítat, kolik tisíc zaměstnanec — a skutečně nejde jen o ty s nejvyššími příjmy — každý měsíc ušetří.

To neznamená, že není důležité a nutné varovat před skokovým podseknutím příjmů státu a zvýšením státního dluhu nebo před finančními problémy pro kraje a obce. Znamená to jen tolik, že sociální demokracie tímto postojem jen těžko osloví ve větším počtu své voliče, ať už ty bývalé, kteří jsou dnes z nemalé části voliči ANO, nebo ty potenciální.

Hlavním argumentem pro smysl vládní spolupráce s Babišem pro představitele sociální demokracie od počátku bylo, že s ANO se dá prosadit víc sociálně demokratické politiky, protože Babišovo hnutí je celkově méně asociální než pravice, zejména ODS a TOP 09. To už úplně neplatí, začínají se formovat jiné koalice a hranice mezi tím, kdo je sociálně odpovědný a kdo ne, není zřetelná.

To je pro sociální demokracii šance, ale zároveň rozhodně neplatí, že se odchodem z vlády s ANO stane vůdčí levicovou opozicí vůči vládě. Sociální demokracie v každém případě bude muset zaplatit celý účet za vládnutí, které bylo sporné a problematické od samého začátku. A to i kdyby nyní z vlády odešla.

V takovém případě bude zřejmě její účet zatížen ještě položkou za útěk před zodpovědností. A vyklizením pozic těsně před konečným účtováním.

Odejít, nebo zůstat?

Má tedy sociální demokracie teď z vlády odejít, nebo v ní zůstat až do konce volebního období? Odpověď na otázku opravdu není jednoduchá. Předně by odchod z vlády znamenal v každém případě vládní krizi, další rozkolísání už tak těžké a nepřehledné situace, což je v době stále nezvládnuté pandemie koronaviru skutečně něco, čemu je lepší se vyhnout.

Nejde ani tak o to, že by to zřejmě většina obyvatel chápala jako útěk před odpovědností, jako selhání sociální demokracie, ne jako projev její zásadovosti, na kterou si náhle, před blížícími se volbami, vzpomněla. Spíš jde o to, že sociální demokraté na sebe jednou vzali vládní zodpovědnost a poprat se s ní v těžké době až do konce je zřejmě to, co by prostě měli udělat.

Nezáleží na tom, že mnoho lidí skepticky považuje vládní pozice za pouhá „korýtka“. Vládní závazek s sebou nese odpovědnost a nedá se lehce a na poslední chvíli odhodit, když se dané straně nepodaří prosadit si své.

Je samozřejmě možné představit si jakési klidné vyklizení pozic, kdyby ministři za ČSSD složili mandáty, byli by nahrazeni zřejmě nestraníky, a vláda by pokračovala dál jako menšinová. Je otázka, zda by v dané situaci vůbec někdo ve sněmovně inicioval hlasování o nedůvěře.

Zbytková vláda ANO by mohla dovládnout se souhlasem opozice. Ani pro ni by předčasné volby nemusely být výhodné a dala by najevo, že jí nejde o povalení vlády za každou cenu a počká si na řádný termín.

V tomto scénáři tichého vyklizení pozic by sice ČSSD nevyvolala v zemi příliš velký chaos a zachovala by se odpovědně, takový odchod by ale nutně byl vnímán jako přiznání vlastní porážky, jímž by také skutečně byl. V době zbývající do voleb by se sociální demokraté nicméně mohli pokusit o kritiku vlády z vlastních pozic a o získání důvěry aspoň části voličů, které postupně ztratili.

Zbývá ovšem ještě jedna možnost, a tou je zůstat ve vládě, ovšem pokoušet se stejně, jako to činí Andrej Babiš, hledat spojence a případné vlastní koalice pro hlasování mimo vládní rámec. Bylo by to sice pro malý počet poslanců mnohem obtížnější než pro ANO, ale i to by byla jistá příprava na volby, stejně jako ukázka, že ČSSD ještě úplně nezapomněla na to, jak se dělá politika.