ČSSD prošla pod vedením Jana Hamáčka dalšími volbami, které pro stranu skončily debaklem. Na tom by se shodli patrně všichni pozorovatelé politického dění, bez ohledu na své politické preference. Tedy snad až na jednu výjimku. Tu představují sami sociální demokraté.

Sledováním oficiální povolební tiskové konference i různých vnitrostranických fór by člověk neznalý volebních výsledků mohl nabýt dojmu, že se vlastně žádná zásadní katastrofa nestala, nebo že strana aspoň udržela svůj vliv, který měla po volbách v roce 2016.

Tehdejší čísla, která jsou dnes jen vzdálenou vzpomínkou na dávno zašlé „časy hojnosti“, přitom zahájila mocenský pád Bohuslava Sobotky. Obhájení ani ne třetiny mandátů přitom pozici současného předsedy, jak se prozatím zdá, upevňuje.

Jistě, existovaly předpovědi, které ČSSD věštily, že se nedostane do zastupitelstev možná deseti krajů, a ty se nenaplnily. Co to ale reálně znamená? Pro stranu je životně důležité přežít nadcházející sněmovní volby, které se až nepříjemně rychle blíží. Na nějakou zásadní změnu má čistě teoreticky rok. Teoreticky proto, že sjezd ČSSD má proběhnout v běžném lednovém termínu, takže si rovnou můžeme odečíst tři měsíce. Není přece kam spěchat…

Velká malá čísla

Prvním faktem, který nechává stranu ledově klidnou, a přitom by ji měl budit ze spaní, je celostátní výsledek krajských voleb, tedy procentuální poměr všech hlasů odevzdaných v celé České republice. V krajských volbách sice nemá vliv na výsledky v jednotlivých krajích, nicméně jde o indikátor celkové oblíbenosti značky ČSSD — a právě o celou republiku, ne o jednotlivé kraje, se za rok bude hrát.

V uvedeném ukazateli strana propadla, protože se už podruhé za sebou nedostala přes pět procent. Celkový výsledek ČSSD přitom nezohledňuje preference strany v Praze, kde se nevolilo, a kde ČSSD přestala být politicky relevantní už po posledních komunálních volbách.

První takto fatální neúspěch přišel v evropských volbách, kde stranu stál zastoupení v Evropském parlamentu. Reflexe rok a čtvrt starého neúspěchu přitom byla v pravdě nulová.

Vedení strany necítilo potřebu vyvodit z něj osobní odpovědnost nebo udělat vlastně jakoukoli změnu strategie — nebo přesněji řečeno nějakou strategii začít vymýšlet. Po nynějším výsledku v krajích je již legitimní hovořit o trendu, který vede stranu směrem do politického záhrobí.

Námitka, že do celkového výsledku se nezapočítávají výsledky volebních koalic, kterých se ČSSD účastnila a které se celkově těšily většímu úspěchu, neobstojí. Ani v celostátních volbách totiž nebude ČSSD kandidovat v koalici, ale sama za sebe.

Alternativou samozřejmě může být, že nakonec strana samostatně kandidovat nebude, ale to už jsou úvahy na jiné téma. Veřejně se tedy budeme možného předvolebního sevření jediným koaličním partnerem potenciálně přicházejícím v úvahu děsit až někdy příště, pravděpodobně po sjezdu.