↗

Jednání o vládní rekonstrukci se může stát vrcholem státnického umění sociálních demokratů. Pokud bude na jeho konci věrohodná a kompetentní úřednická vláda a nynější premiér si půjde i se svými superministry odpočinout od exekutivních rolí, ČSSD tak alespoň částečně odčiní poslední tři roky vládního působení a vytvoří si prostor pro řešení svých vlastních problémů i přípravu na volby. Největším vítězem ale bude Česká republika a všichni ti, kteří zůstanou naživu. Foto FB ČSSD

Po čtvrtečním hlasování o prodloužení nouzového stavu, které menšinová vláda premiéra Babiše prohrála, došlo na politické scéně k posunu těžiště moci. Ačkoli se může zdát, že po žádosti hejtmanů o prodloužení nouzového stavu dokázal Babiš opozici políček vrátit, do příslovečné „stejné řeky“ své druhé vlády se již nevrátí. Otázkou je, jak na novou situaci zareaguje jeho menší koaliční partner, který na rozdíl od ANO hraje o vlastní politické přežití. Situace nemusí být ztracená.

Rezidua důvěry

Vládní koalice utrpěla ve čtvrtečním hlasování o prodloužení výjimečného stavu drtivou porážku. Zdá se, že Babiš s tím příliš nepočítal, jeho komunistický stínový koaliční partner nicméně dospěl ve svém vnitřním rozkladu do fáze otevřeného a přiznaného boje o přežití.

Pokud se komunisté nerozštěpí už na nadcházejícím sjezdu, dá se předpokládat, že se tak stane právě v situaci, kdy strana vypadne z parlamentu a řada dosud loajálních soudruhů rázem přijde spolu se ztrátou funkcí a vlivu i o ten hlavní důvod, proč táhnout za jeden provaz. KSČM stojící mimo parlament najednou nebude v prvé řadě institucí zprostředkovávající svým specifickým způsobem vliv a moc. Zbude z ní jen politický klub, který se ve svém ideovém vývoji zasekl někde v první polovině 90. let a jehož členové najednou zjistí, že se sobě za třicet let vzdálili tak, že by jim bylo mnohem lépe v jiných stranách a hnutích, Babišem počínaje, Okamurou, Vandasem a Klausem mladším konče.

Jinými slovy, KSČM jako strana a organizace usilující o politickou moc bude k ničemu a její resuscitace bude v podstatě nemožná. Řešit tuto krizi bude extrémně obtížné, ale možná nějak proveditelné, pokud se strana ve sněmovně udrží. To se ale jen stěží podaří, pokud půjde strana do voleb s puncem spojence Andreje Babiše a jeho druhé vlády, která se začíná stávat mezi cílovou skupinou komunistických voličů kvůli protiepidemickým opatřením silně nepopulární. Gottwaldovi pravnuci to pochopili a spolu s opozicí hlasovali proti prodloužení ústředního politického nástroje, který vládě umožňuje zemi v době epidemie řídit a realizovat protiepidemickou politiku. Ačkoli to nahlas nikdo neřekl, fakticky komunisté rozšířili řady opozice.

Nebudu nyní hodnotit efektivitu a účelnost jednotlivých vládních opatření. V mnoha ohledech je přinejmenším sporná. Je nicméně objektivním faktem, že v těchto dnech se situace po určitém uvolnění, které ovšem v našem prostředí znamená „jen“ jednotky tisíc nově nakažených denně, opět zhoršuje. Rizikovým faktorem se zdají být i nové mutace viru. Situace není dobrá.

Pokud v této chvíli parlament hlasuje proti prodloužení nouzového stavu, říká tím v podstatě to, že vládě nadále nedůvěřuje v jejím počínání ve vztahu ke klíčové krizi, které již rok čelíme. Nové je to, že tuto nedůvěru sdílí většina sněmovny. Z hlediska praktických dopadů se to rovná vyslovení nedůvěry vládě. Sněmovna se ale nepokusila vyslovit vládě nedůvěru i formálně, a ta se tedy může tvářit, že se ve čtvrtek vlastně nic zásadního nestalo.

Přesto se nic nemění na tom, že schopnost vlády prosazovat svou stěžejní politiku byla v parlamentu vážně otřesena a v praktické rovině již zřejmě neexistuje. Za normálních okolností by bylo hlasování o důvěře přirozeným a zdravým krokem, který jen nikdo nechce udělat, protože je půl roku před volbami a chtít se v dnešní situaci hlásit o vládní odpovědnost znamená přihlásit se i k nutné, ale extrémně nepopulární politice protiepidemických opatření.

Vyčerpaný parlament

Ačkoli se tedy projekt Babišovy druhé vlády nachýlil ke svému politickému konci, k žádným výrazným změnám to vést nemusí. Dokud vláda skutečným hlasováním o důvěře neprojde, jejím personální obsazení i program mohou zůstat beze změny. Prezidentovi by navíc patrně nečinilo velké problémy nechat Babiše v demisi dovládnout až do říjnových voleb. Kromě úplného zmrzačení naší parlamentní demokracie by však takový stav znamenal také to, že v době bezprecedentní krize rezignujeme na koordinované a legitimní řízení země. Vláda totiž nebude schopna nadále cokoli prosadit, především pak ve vztahu k boji s epidemií.

O ústavnost opětovně vyhlášeného nouzového stavu se v příštích dnech a týdnech pravděpodobně svede bitva před Ústavním soudem. Ať spor dopadne jakkoli, nejpozději za čtrnáct dní bude muset vláda bez reálné politické síly situaci znovu řešit a jen stěží lze předpokládat, že se za tu dobu nálada sněmovny nakloní v Babišův prospěch. Opozice vyzývá vládu k jednání, faktem nicméně je, že až doposud nenabízí žádný ucelený soubor alternativních řešení, který by na jednu stranu napravoval neoddiskutovatelné slabiny současného stavu a na stranu druhou nehrozil reálným zhoršením epidemické situace.

Aktuální střet by jistě šlo vnímat jako zajímavé politologické cvičení. Důsledkem politické krize ale nebude jen pošramocené ego několika potentátů, ale dost možná tisíce až desítky tisíc zbytečně zmařených lidských životů a nespočet dalších, kteří si s sebou ponesou dlouhodobé zdravotní následky. Pokud se situace vymkne zpod kontroly, je navíc reálné, že nám v Evropě zabouchnou před nosem hraniční závory.

Pro proexportní ekonomiku České republiky to bude znamenat větší ránu, než si možná řada poslanců uvědomuje. Krize, která nás bude v následujících měsících a letech čekat, bude bezprecedentní a zvýrazněná o to, že zbytek kontinentu se bude ze dna zvedat mnohem snáz, protože, bude-li mít štěstí, nepadne díky vakcinaci tak hluboko jako my.

Čas na změnu

Andrej Babiš moc dobře ví, že současná situace jej může velmi pravděpodobně stát volby. Jako státník selhal. Ze současné situace potřebujeme nějak vybruslit a to, aby se kormidla v krizi ujal nějaký jiný námořník, je v zájmu celé naší společné plachetnice.

A protože to nikdo z opozice i zběhnuvších komunistů evidentně neudělá a protože Babiš zároveň nemůže otevřeně přiznat své selhání, je potřeba, aby na scénu vystoupil menší koaliční partner a inicioval jednak hlasování o vyslovení nedůvěry současnému kabinetu, jednak, a to je oproti dosavadnímu stavu novum, nabídl všem subjektům ve sněmovně jednání o vytvoření nadstranické protiepidemické úřednické vlády.

Je-li pro politickou reprezentaci břímě nynější krize i blížících se voleb příliš těžké, může méně populární kroky svěřit lidem, pro něž výsledek říjnových voleb nebude znamenat ohrožení schopnosti splácet hypotéku s blížícím se koncem pětileté fixace, protože svou kariéru primárně budují jinde než za řečnickým pultíkem.

Opozice sesadí z premiérského křesla extrémně nepopulárního Babiše. Zároveň nebude nucena zaujmout jeho místo a převzít zodpovědnost za zlořečená protiepidemická opatření. Babiš si naopak zachová možnost odejít ještě dřív, než jej přijde dav jeho bývalých voličů defenestrovat, což se při pokračování stávajícího trendu stane asi tak za dva měsíce. Zároveň bude jeho odchod, bude-li proveden ve formátu dohody a nikoli puče, snad obsahovat i jakousi základní míru důstojnosti. Jinak řečeno, lepší dohodu koblihář nedostane — a jako člověk s určitým elementárním citem pro obchodní vyjednávání to moc dobře ví.

Konečně, pro ČSSD bude role prostředníka mezi vládním a opozičním táborem představovat doslova dar z nebes. Poskytne jí totiž možnost legitimně a důstojně odejít z Babišovy vlády, což je stejně jako u komunistů nutnou podmínkou pro její další parlamentní existenci, a zároveň nebude obviňovaná z toho, že v době krize utíká od odpovědnosti za správu země.

Jednání o vládní rekonstrukci se naopak může stát vrcholem státnického umění sociálních demokratů. Pokud bude na jeho konci věrohodná a kompetentní úřednická vláda a nynější premiér si půjde i se svými superministry odpočinout od exekutivních rolí, ČSSD tak alespoň částečně odčiní poslední tři roky vládního působení a vytvoří si prostor pro řešení svých vlastních problémů i přípravu na volby. Největším vítězem ale bude Česká republika a všichni ti, kteří zůstanou naživu.

Úřednická vláda musí být vedena a tvořena osobnostmi s nezpochybnitelným odborným a morálním kreditem. Nová vláda bude mít jeden úkol: Zvítězit v boji s epidemií tak, aby během léčby nezabila pacienta. V našem případě to znamená zvládnout očkovací kampaň, zprovoznit a výrazně posílit infrastrukturu trasování a izolace nakažených, zachránit naše zdravotnictví od kolapsu a připravit soubor opatření, která budou sanovat sociální i ekonomické následky pandemie a jakmile to půjde, umožní započít obnovu normálního života. Žádné další agendy tato vláda řešit nebude. O stavění plavebních kanálů, jaderných rektorů a podobných důležitých věcech rozhodnou ti, kteří do sněmovny vstoupí po říjnových volbách.