Andrej Babiš si před týdnem zahrál na Andreje Babiše. Ten řídí holding osobně, klidně i po esemeskách, a podřízené manažery potřebuje jen k tomu, aby vůkol šířili, jak žluté lány vzkvétají. Proto se musel Jan Blatný na ministerstvu zdravotnictví pakovat a místo uvolnit zdatnému píáíristovi s profesorským titulem Petru Arenbergerovi.

Většina médií celou operaci pojala chladnokrevně, proto aspoň tady cítím potřebu zvolat: odešel slušný člověk, který dal resortu, co mohl, a nehrál žádné hry. Tedy s výjimkou občasných ústupků vládním kolegům, třeba když před vánočními svátky tlačili na lidumilné rozvolnění přísných protiepidemických opatření.

Nepolitik Blatný se mylně domníval, že jeho úkolem je zápasit s covidem bez ohledu na veřejné nálady a politické zájmy. Asi opravdu nebyl týmový hráč, takže nenašel zastání ani u politiků, ani u špiček lékařského stavu. Byl ale autentický a ani na okamžik na něm neulpělo podezření, že myslí na svoji potěchu, natožpak kapsu, nebo že je ve vleku nějaké lobby. Zpátky do Brna se vrátil s čistým štítem.

Jeho nástupce, jakkoliv to s potíráním infekce myslí stejně vážně, od první chvíle ve funkci jede marketing kopírující ten Babišův. Budou-li však z toho těžit občané, ne konkrétní partaj, tak proč ne…

Jan Hamáček to po víkendovém vítězství na sjezdu ČSSD zkusil podobně — a zahrál si na Jiřího Paroubka — abychom zůstali o sebevědomého stylu v oranžovém podání. Paroubek proslul pevnou rukou a zřetelným stylem. Také nerad prohrával, ale při řízení strany vnímal i demokratické zásady.

Naopak Hamáček si potřebuje bůhvíco dokazovat, tudíž činí radikální kroky, a to i v personální oblasti. Na rozdíl od Paroubka mu však chybí přirozená autorita. Poraženého vnitrostranického soka Tomáše Petříčka ještě z vlády vyrazit může, ovšem sílu přimět Lubomíra Zaorálka, aby bezhlavě přesedlal z kultury na ministerstvo zahraničí, již neměl.

Babiš je autorem, většinovým akcionářem i sponzorem politického projektu ANO. Kdyby zítra vyzval kolegy, aby svoje cíle pověsili na hřebík a přizpůsobili se výhradně jemu, srazí bez řečí podpatky.

Hamáček ale stále ještě předsedá demokratické politické straně. V takové lze prosazovat i jiné představy než šéfovy. Zaorálek se vzepřel, poněvadž usoudil, že je s ním šibováno jako s vagónem uhlí.

Ke zvolení Hamáčkovi pomohl, protože nevěří, že je čas přepřahat a že by šlo takovou operaci do podzimu voličům dostatečně vysvětlit. Následně ale nadřadil zájem země nad potřebu jedné kolabující politické strany.

Od posměchu, jejž Hamáček sklidil, byl už jen krůček k jeho krátkému zdravotnímu kolapsu. Když dva či tři dělají totéž, není to totéž. Hamáček si na vůdce, jehož všichni poslouchají, pouze hraje.

Pod skutečnou kontrolou má toliko nejbližší spolupracovníky, proto ve finále vyslal do Černínského paláce Jakuba Kulhánka, svého letitého poradce a současného náměstka na vnitru. ČSSD to vesměs nerozporuje, Kulhánkova kompetence je jasná.

Musel ale Petříček letět z vlády tak rychle? Copak jeho zahraniční politika nebyla v zákrytu se zahraniční politikou sociální demokracie? Vyplatí se ČSSD Hamáčkovo sekernictví?

Obhospodařuje stále horkou půdu. Sám jsem to pocítil, když jsem vyjádřil pochopení pro Hamáčkovu snahu oslovit přednostně levicové voliče, kteří zdrhli pod křídla ANO. Ti mohou být v posledních měsících nalomeni a ve volbách ještě překvapit.

Zato dávno odvržení levicoví liberálové už drží palce tandemu Pirátů a STAN. Kromě toho mohl být Petříček těžko vnímán jako záruka poctivé levicové politiky s přesahem do středu, když za nim stála nechvalně známá esa klientelismem poznamenané pražské ČSSD v čele s Miroslavem Pochem.

Stačilo, abych vylíčil tyto pocity, a byl jsem pasován na Hamáčkovu hlásnou troubu, přestože to byl on, kvůli komu jsem se loni nerad rozloučil i s Masarykovou demokratickou akademií. A naopak: stačilo, abych se pozastavil nad skandálně rychlým Petříčkovým vyhazovem, a přišla mi od vlivného Hamáčkova spojence zpráva: „Odkdy jsi největší obhájce Mirka Pocheho? Vždyť si musíš uvědomovat, že Praze jde jenom o prodej Liďáku…“

Touto poněkud osobní odbočkou chci jen dokumentovat, jaké vztahy panují v dnešní ČSSD a jaká je v ní nálada. Paranoia, podrážděnost, nadřazování osobních sporů poptávce po sehrané práci pro voliče.

Hamáčkovo vzývání semknutosti není autentické. Jeho nekritická sázka na spolupráci s ANO vede k nezájmu řady sociálních demokratů za takovou partaj kandidovat nebo v ní vůbec setrvávat. Strana, která by měla být přátelská jak k možným spojencům (zeleným, odborářům, občanským aktivistům…), tak k občanům, nedokáže být přátelská ani ke svým vlastním členům, kteří mají odlišnou představu o emancipaci od zájmů velkého kapitálu a jeho politických exponentů.

Na rozdíl od skeptiků, kteří rovnou lámou nad ČSSD hůl, si stále ještě myslím, že ji může zachránit programové poselství pro lidi, kterým hrozí, že jako první doplatí na neblahou pocovidovou ekonomickou situaci. Plány sociální demokracie by mohly být ještě odvážnější, než jaké dosud prezentovala, přesto má v tomto před konkurencí náskok — a důkazem byla i pestrá sjezdová debata.

Kdo jí ale bude věřit, když má v čele politika, jenž už tři roky slibuje odražení se ode dna, ale není s to na něm efektivně zapracovat? Teď se Hamáček vymlouvá, že by bylo líp, kdyby nepřišla infekce…

Tak nějak už jsme si zvykli, že Andrej Babiš i v těžkých dobách myslí zejména na vlastní zájmy a klidně jim též podřídí vládní stabilitu. Jakmile ale politikaření podlehne i nejstarší tuzemská strana, měla by se nám rozsvítit červená kontrolka. Přece když se odepíše, bude česká politika chudší, kulhající a náchylnější vtahovat do hry na sociální strunu brnkající extremisty.