Vykládat, že spolupráce s politickým hnutím ANO je pěkná hloupost a zároveň sedět ve vládě, kterou řídí jeho majitel jako Olga Hepnarová, nepůsobí zrovna uvěřitelně. Je to zhruba stejné, jako kdyby někdo pomáhal zlodějům vykrádat vlastní byt a současně vykřikoval, že byl oloupen. Sociálním demokratům se proto nelze divit, že Tomáše Petříčka nezvolili novým stranickým předsedou, ale dali přednost Janu Hamáčkovi, jenž je do kabinetu Andreje Babiše zavlekl.

Pochopitelné je do jisté míry i to, že se Hamáček jen pár hodin po sjezdu rozhodl Petříčka vyhodit z ministerstva zahraničních věcí, a to se zdůvodněním, že partaj musí být srozumitelná a mluvit jedním jazykem. „Pokud máme na podzim ve volbách uspět, nelze ve vládě sedět a současně tvrdit, že tam nejsme,“ vysvětlil s tím, že do Černínského paláce by se měl z toho Nostického přestěhovat Lubomír Zaorálek, kterého by nahradil Jan Birke.

A nakonec lze rozumět i tomu, proč nabídku vést ministerstvo kultury dostal právě Birke, ačkoli se ve straně věnuje tématům dopravy a bydlení a o kultuře s nejvyšší pravděpodobností ví leda tolik, že jí provozují nějací volnomyšlenkáři, kteří sociální demokracii zpravidla nevolí. Na sjezdu Hamáčkovi dopomohl k obhajobě předsednického křesla, čímž si vysloužil další funkci, již by mohl přidat k pozici starosty, krajského zastupitele a poslance.

Jakkoliv Hamáčkova plánovaná ministerská rošáda nepostrádá alespoň částečně opodstatnění, těžko v nedávné minulosti najdeme případ, kdy by vítěz stranického sjezdu se svým vyzyvatelem účtoval v takovém chvatu. A těžko pochopíme i to, že Hamáček v době, kdy se Česká republika pomalu sbírá z poslední pustošivé vlny pandemie, zavdává příčinu k možné politické krizi, neboť — jak se ukázalo již den po Petříčkově odvolání — Zaorálkovi se zpátky na ministerstvo zahraničí vůbec nechce.

Zemanův učeň?

Podle bývalého šéfa české diplomacie se Černínský palác nachází v rozvalu. „Dnes není stejnou institucí, kterou jsem před lety opouštěl. Připomíná mi Krále Leara, jenž pošetile rozdělil dědictví mezi své dcery, až mu nic nezbylo,“ poznamenal s tím, že ministerstvo bylo v posledních letech vykucháno a zbaveno řady kompetencí, například v oblasti politiky vůči Evropské unii, kterou si stáhl pod sebe premiér Andrej Babiš.

Zaorálka od návratu na místo někdejšího působiště zrazuje i to, že nechce opouštět rozdělanou práci v Nostickém paláci, aniž by měl jistotu, že na ni jeho nástupce naváže. Prý na svém křesle nijak nelpí, ale přál by si, aby ho případně nahradil někdo, kdo se v oblasti kultury orientuje, vychází s kulturní obcí a dokáže si získat její důvěru. A takovým kandidátem — alespoň v jeho očích — Birke navzdory nezanedbatelným politickým zkušenostem není.

Jelikož si staronový předseda sociální demokracie ministerskou rošádu, která měla potěšit nejen prezidenta Miloše Zemana, ale i další snaživce, již chtějí Českou republiku blíže přimknout k Rusku a Číně, pořádně nepřipravil, ocitli jsme se v situaci, kdy na ministerstvu zahraničních věcí chybí ministr, zatímco na ministerstvu kultury by rádi seděli hned dva. Nelze se divit, že se Hamáčkovi z té šlamastyky zatočila hlava a utrpěl „drobný kolaps“.

Intrikovat se zkrátka musí umět. Hamáček ovšem prokázal, že pro zákulisní hrátky má stejně málo nadání jako politické prozíravosti. Anebo je to všechno jinak. Možná se jen rozhodl dopomoci Zemanovi, který si od fiaska v prezidentské volbě před osmnácti lety nepřeje nic jiného než stranu, již kdysi vedl, zcela zničit. Pokud je tomu tak, nemohli si počínat lépe. Ostatně, kdo by po této a všech dalších eskapádách z posledních let ještě věřil tomu, že v Lidovém domě vědí, jak zemi vést.