„Mám zůstat, nebo mám odejít?“ Shoudl I Stay Or Should I Go? Text známé písně skupiny The Clash jako by po víkendovém sjezdu ČSSD odrážel myšlenky desítek a stovek sociálních demokratů. Janu Hamáčkovi se podařilo obhájit pozici předsedy, ačkoliv dle volebních preferencí se onen slibovaný odraz ode dna nekoná. Nadto si strana zvolila vedení, které neodráží názorovou pestrost strany.

Společným znakem zvolených místopředsedů je až bezmezná loajalita k předsedovi. Dle slov Hamáčka bude strana nyní konečně hovořit jedním hlasem a bude tak srozumitelná voličům. Má pravdu, předseda. Voliči rádi trestají strany rozhádané a nesrozumitelné. Vždy ale existuje více možností, jak tomu zamezit. Vnitřní dialog vést, ale usměrňovat. Nebo jej zcela eliminovat…

Vítězství tradicionalistů a konzervativců je nicméně naprosto legitimní. Legitimní je i přání nového vedení pokračovat ve vládním angažmá s hnutím ANO a mít i otevřená vrátka pro případnou spolupráci po říjnových volbách.

Jediný zádrhel jsou ony zpropadené volební preference, které tomuto přání moc nepřejí. A také nejasnosti, kdo povede stranu po říjnových volbách v případě volebního neúspěchu.

I to je důvod, proč má cenu zůstat členem ČSSD. Co je jeden sjezd v porovnání se 143 lety tradice boje za principy humanismu, solidarity a svobody? Osobně chápu frustraci některých členů. Chápu jejich únavu i zlost. Nicméně dezerce uprostřed boje není a nemůže být řešení. A nenechte si nic nalhat, onen boj stále probíhá.

Již nyní se v rámci strany organizují lidé, kterým sic docházejí síly, ale jejichž vůle nevzdat se strany zůstává stále silná. Platforma Lepší ČSSD vydala sedm konkrétních kroků skrze které lze sociální demokracii modernizovat, vnitřně demokratizovat a zbavit se „šíbrů“. Vedle jejích aktivit vznikla nově iniciativa „Sociální demokracie jste Vy. Neodcházejte!“, pod níž je již nyní podepsána řada významných jmen sociální demokracie.

Organizují se, vytvářejí komunitu a podporují se. A snaží se povzbudit ty, kteří přestávají doufat. Přesně v duchu tradic sociáldemokratismu. Cílem není partyzánský boj proti současnému vedení. Naopak.

Jan Hamáček se svými věrnými místopředsedy musí mít maximální prostor pro plnění své strategie a vize. A bude to také celé vedení, které bude následně plně zodpovídat za volební výsledek.

Bylo by však značně naivní myslet si, že pouze demokratizací a modernizací lze ČSSD spasit. Sociální demokraté musí znovu postavit most přes příkop, který dělí progresivní a konzervativní křídlo — či ať už je definujeme jakkoliv.

Ti, kteří tvrdí, že to není možné, zapomínají na doby, kdy sociální demokracie byla strana pokrokových osobností typu Vladimíra Špidly, Františka Mezihoráka, Bohuslava Sobotky či Karla Hrubého, ale rovněž i politiků typu Zdeňka Škromacha, Miloše Zemana nebo Jiřího Paroubka.

Ani tyto doby se neobešly bez vnitrostranických šarvátek a konfliktů. Strana je však zvládla a nezanevřela na názorovou a ideovou rozmanitost členské základny.

Pokud bychom oddělili čistě mocenské boje od těch ideových, most postavit lze. A silným pilířem, který by jej podpíral, budiž odvaha a principiálnost. Ať už jste konzervativní levicový volič, nebo liberálně laděný člen sociální demokracie, spojuje vás společná touha po straně, která se vyznačuje odvahou a narovnanou páteří.

Straně, která v krizových okamžicích neuhne. Nejnověji se žízeň velké části členů ČSSD po odvaze projevila v plné síle v situaci, kdy se ministr kultury Lubomír Zaorálek odmítl stát hadrem, který by se sebou nechal zametat skrze „vykuchané“ ministerstvo zahraničí.

Přestože Zaorálek na sjezdu podpořil Jana Hamáčka, svým přístupem si na svou stranu dokázal získat ty, kteří s výsledky sjezdu spokojeni nebyli. Možná tím ukázal cestu, kterou se lze vydat.

Cestu, na které si ještě mnohokrát jako sociální demokraté potlučeme kolena. Ale která nás dovede ke společnému cíli. Odvážné ČSSD, která dokáže čerpat svou sílu z vnitřní rozmanitosti. Ostatně v tomto má strana více než stočtyřicetiletou tradici.

Otázka pro členy tak nezní, zda má smysl zůstat. Otázka zní, jak pomoci ostatním nesejít z oné mnohdy strastiplné cesty.