První sjezd České strany sociálně demokratické konaný on-line formou a přenášený naživo byl zajímavý zážitek. Pro mě osobně bylo sledování přenosu ze sjezdu stravitelnější než obvykle, k čemuž asi nejvíce přispěla absence obvyklých monotónních sjezdových kulis a masy víceméně uniformně vypadajících delegátů (spíše než delegátek) ve stejném odění.

Základní dojem, který jsem si ze sjezdu odnesl, bylo ten, že by programová debata, zařazená jako obvykle až po volbách vedení, měla naopak stát na samém začátku. Pro ty, kteří přenos sledovali, muselo být zajímavější a přínosnější vidět desítky členů, často z odborného zázemí a z praxe, jak se vyjadřují ke konkrétním otázkám a problémům. Několikahodinová diskuse byla pestrá, zaznělo hodně zajímavých věcí i hodně frází, ale nesporně to mělo smysl.

Pokud by tato programová diskuse byla na začátku sjezdu a doladily se některé detaily, jako třeba uvedení jmen u všech diskutujících, byl by to pro sjezd dobrý rozjezd. Ti, kteří kandidovali do vedení, by mohli na úvod předvést, jak dokážou diskutovat o konkrétních tématech, nejen ve formě kandidátských projevů, které často příliš věcné nebývají. A byl by to signál, že program je důležitější než obsazení jednotlivých funkcí.

Výsledky voleb předsedy a místopředsedů by to zřejmě zásadně neovlivnilo. Ty letošní vyjádřily pravděpodobně převažující názory v rámci ČSSD, které se dají stručně shrnout jako snaha o návrat k tradičnímu elektorátu ve smyslu spíš konzervativních voličů, odmítajících „zelenou ideologii“ a liberální tendence. V diskusích bylo jasně patrné vymezování se vůči ekologickým tématům či konkrétně vůči zeleným, byť zazněla i slova o závažnosti klimatické změny.

Příznačné v tomto směru bylo, že ve volbě místopředsedů získal nejméně hlasů ze všech osmi kandidátů dosavadní místopředseda Ondřej Veselý, který měl na starosti životní prostředí a ve svých vystoupeních nejvíce mluvil o důležitosti ekologických témat. Veselého nezvolení samozřejmě mohlo mít i jiné důvody, ale přesto to působilo tak, jako by už jen to, že někdo vůbec mluví o ekologii, představovalo z pohledu většiny delegátů jistý cejch.

Uvažované spojenectví se Zelenými, které mezitím zřejmě ztratilo smysl i z hlediska ryzí volební matematiky poté, co nový volební zákon stanovil pro dvojkoalice hranici osmi procent, se stává stále méně reálnou možností. Dá se předpokládat, že nechuť ke spolupráci bude nyní oboustranná. Ukazuje se tak dost názorně, že podobné kroky nelze prosazovat proti vůli většiny stranické základny, která se na sjezdu i na nižších konferencích ukázala dost jasně.

ČSSD má po sjezdu vedení takové, jaké odpovídá přání staronového předsedy Jana Hamáčka. To je praktické v tom smyslu, že pokud volby dopadnou pro sociální demokracii velmi špatně, což se jeví jako poměrně pravděpodobné, nebudou dnešní Hamáčkovi odpůrci, zejména Tomáš Petříček a Břetislav Štefan, ale i Michal Šmarda, se stranou v okamžiku jejího propadu přímo spojeni. Budou tak k dispozici v případě změny vedení, ke kterému po případném debaklu bude muset dojít. Jiná věc je, jestli i v takové situaci dokážou uspět.

A je otázka, jestli skutečně někdy dojde k tomu, že budou vedení strany volit všichni její členové, jak během sjezdu několikrát zaznělo, mimo jiné i od znovuzvoleného statutárního místopředsedy Romana Onderky. O potřebě posílit rozhodovací pravomoc všech členů strany mluvil i těsně nezvolený kandidát na řadového místopředsedu Jan Procházka. A ještě v první den sjezdu ve svém vystoupení Jakub Štědroň zmínil sedm reformních bodů platformy Lepší ČSSD je možná, které tento požadavek také obsahují.

Je dost možné, že volby vedení by dopadly stejně nebo velmi podobně, i kdyby volili všichni členové. Ale přinejmenším by tím zcela odpadly spekulace o dohodách a zákulisním vyjednávání. Lze si i představit, že by se sociální demokracie s přímou volbou svého vedení posunula spíše směrem k SPD než k ideálu „moderní levicové strany“, jak si to zřejmě představuje část liberálně zaměřených stoupenců levice.

Odvolání neúspěšného kandidáta na předsedu strany Tomáše Petříčka z funkce ministra zahraničí dává z ryze mocenskopolitického hlediska smysl, ale přesto by bylo moudřejší ke změně nesahat. Jednak by tím Jan Hamáček dal najevo, že nepodléhá tlaku prezidenta Zemana a jeho okolí, jednak by si nezavřel cestu k liberálnějším voličům, kteří Petříčkovo působení oceňovali. I když je zřejmě pravda, co se často mezi sociálními demokraty říká — že ti, kdo mají Tomáše Petříčka jako ministra zahraničí rádi, ČSSD v naprosté většině nikdy volit nebudou.

Hamáčkovi se může nevyplatit i druhá část ministerské rošády, výměna Lubomíra Zaorálka za poslance a náchodského starostu Jana Birkeho na ministerstvu kultury. Kulturní obec Zaorálka přijala ve své většině dobře a jmenování Birkeho, který bude už svým životopisem připomínat předchozí nepříliš úspěšné ministry-starosty v čele rezortu (Jiří Besser, Alena Hanáková, Antonín Staněk), je dosti riskantní. To ale pravděpodobně hraje v uvažování staronového předsedy ČSSD jen podružnou roli. Je to jen kultura a volby jsou už za pár měsíců.

Ačkoli názorově byli sociální demokraté vystupující na sjezdu jako obvykle dost široce rozprostření, jedna věc je spojovala napříč všemi rozdíly. Přesvědčení o tom, že právě v této covidové a zejména postcovidové době bude důležité prosazovat základní prvky sociálně demokratického programu, totiž solidaritu především ve formě vyššího zdanění korporací a obecně daní z příjmů, ale i daní majetkových, a bránit pokusům přenášet zátěž covidových dluhů na nízkopříjmové skupiny.

Dá se říci, že právě toto je nejmenší společný jmenovatel, který by mohl i měl sbližovat všechny části české politické levice, ty liberálnější i ty konzervativnější. A možná je to i důvod, proč by ČSSD navzdory všemu měla zasednout i v nové sněmovně, která bude zvolena na podzim. Jestli to bude stačit, je ale otázka.