↗

Exministr fakticky přináleží k současnému evropskému mainstreamu, jehož reprezentanti, ať už jsou to socialisté, zelení, liberálové nebo liberální část lidovců, tvoří dnes většinu v Evropském parlamentu a dlouhodobě prosazují solidární a spolupracující, tedy v zásadě také ještě více integrovanou Evropskou unii. Foto FB Tomáš Petříček

Konec ministra zahraničí Petříčka komentovali mnozí tak, že končí prozápadní politik, přičemž se zmiňovali zejména o jeho postojích v otázkách týkajících se českých vztahů s Ruskem a Čínou. Je jistě správné tyto Petříčkovy postoje ocenit.

Zároveň je také třeba uvést, ostatně učinil tak i sám exministr, že jeho politika byla prozápadní a zároveň proevropská; řekněme ne euroskeptická. V českém kontextu jde o důležitý detail, protože dává možnost zamyslet se nad tím, zda dává smysl bojovat proti posilování vlivu Ruska a Číny a zároveň v Evropské unii často sabotovat úsilí o solidární řešení společných problémů.

Dokud český „národní stát“ zásadně neselhal v boji s pandemií, mohli jsme zcela běžně slyšet, že lze být prozápadní a zároveň euroskeptický. Ani tehdy to však nedávalo smysl. Americký historik Timothy Snyder mluví často o tom, že síla Evropské unie — například vůči autoritářským státům typu Ruska — je přímo závislá na míře solidarity mezi jejímy jednotlivými členy.

Pokud tedy Petříček například chtěl projevit v začátku pandemie alespoň symbolickou solidaritu s tehdy více postiženými státy, postupoval proevropsky a zároveň prozápadně. Je to totiž právě vzájemné obviňování mezi členskými státy, kdo za co může nebo nedostatek reálné solidarity, který Evropskou unii oslabuje.

Lze říct, že snaha o solidární evropský přístup je jedním z projevů toho, že exministr fakticky přináleží k současnému evropskému mainstreamu, jehož reprezentanti, ať už jsou to socialisté, zelení, liberálové nebo liberální část lidovců, tvoří dnes většinu v Evropském parlamentu a dlouhodobě prosazují solidární a spolupracující, tedy v zásadě také ještě více integrovanou Evropskou unii.

Český vztah k Evropské unii je oproti tomu založen po britském vzoru na transakčním vnímání členství, jehož ultimátním výsledkem byla poslední vládní blamáž při vyjednávání o dodatečném počtu vakcín pro Českou republiku. Z transakčního vnímání členství vychází také dlouhodobá snaha propagovat členství jen skrze úspěchy v prosazování českých zájmů — tedy vlastně skrze neúspěchy jiných v prosazování jejich zájmů — nebo koncept flexibilní solidarity (pomůžeme jen tak, jak je to pro nás právě výhodné) zrozený v době takzvané migrační krize.

Myšlenka flexibilní solidarity nejen, že oslabila vyjednávací pozici Evropské unie a posílila tak tureckého autokrata Erdogana, ale také umožnila vrcholným českým politikům úspěšně kandidovat pod hesly „Stop imigrantům a Drahošovi“ nebo „Česko ochráníme tvrdě a nekompromisně“. Dnes tito politici propagují nákup v Evropské unii neschválené ruské vakcíny Sputnik V.

Petříčkův konec nám tak může také připomenout, že reprezentanti evropského mainstreamu, který je prozápadní a současně proevropský ve výše použitém smyslu, byli a jsou v České republice v menšině, což samozřejmě mělo a má své konkrétní negativní důsledky. Chceme-li se v budoucnu podobných důsledků vyvarovat, je v první řadě třeba přestat chápat členství v Evropské unii jako transakční vztah.

Bude to pro mnohé nelehký úkol, protože zvládnout jej předpokládá především „přestat vykládat hodnoty plebejsky zdola, tedy pouze jako momentálně dosažitelné inkaso“, jak o tom mluvil Jiří Gruša už před sedmnácti lety. Mnoho jiných možností, jak ukončit naši dlouhodobou krizi, projevující se nejen ve vztahu k Evropské unii, však nemáme.