Přídavky na děti patří dětem. Řekněte to někdo Maláčové
Alena ZieglerováVláda se po dvanácti letech chystá zvýšit přídavky na děti. Vlastní smysl podpory se však nejspíš nezmění. Jeho rozdělování tak bude nadále motivované snahou převychovat rodiče. Nikoli chutí pomoct znevýhodněným dětem.
Ministerstva práce a financí se shodla na tom, že děti by od státu měly dostávat víc než jen něco mezi pětistovkou a tisícovkou měsíčně. Neshodla se však už na tom, zda by měl stát podpořit aspoň každé čtvrté dítě v zemi. Podle strážců státní kasy podpořit jen každé desáté dítě postačí. Ministryně práce argumentuje tím, že rozšířením okruhu příjemců by se z přídavku na dítě stala dávka pro pracující rodiny. Přídavky na děti ale nemají s podporou pracujících nic společného. Jejich oprávněnými příjemci jsou totiž děti.
Návrh Ministerstva práce a sociálních věcí je, jak si bohužel začínáme zvykat, spíše primitivní. Přídavek na dítě, který se nezvyšoval od roku 2008, se má zvýšit o inflaci (tedy o 26 procent) a k tomu je navrhováno zvýšit násobek životního minima, do něhož rodiny na dávku dosáhnou. Návrh je podán ve třech variantách a ministerstvo jako obvykle doufá, že projde aspoň ta prostřední, totiž rozšíření okruhu oprávněných dětí ze současného 2,7násobku na 3,4násobek. Krajní varianty jsou přitom trojnásobek na jedné straně a 3,6násobek na straně druhé.
V připomínkovém řízení se objevily i sofistikovanější návrhy, které bychom očekávali spíš od předkladatele, pokud by se ale zamýšlel nejen nad částkami a koeficienty, ale hlavně nad lepším zacílením této dávky na potřeby dětí. Účelem přídavku na dítě totiž nemá být ani kádrování rodin ani rozšíření distribuce nepatrných částek, které budou jen více dětem k ničemu, ale skutečná podpora znevýhodněných dětí.
Skutečné potřeby dětí
Odpovídá vůbec navrhovaná výše dávky potřebám dnešních dětí? Do roku 2008 byly přídavky na děti odvozeny od částek jejich životního minima, ale zafixováním na neměnných částkách se z nich postupně stalo jen kapesné. Vazba na skutečné potřeby dětí se vytratila. Magistrát hlavního města Prahy navrhuje vrátit se na začátek a dávku znovu navázat na životní minimum dětí, abychom se za dalších třináct let, kdy na její výši nesáhneme, znovu nedivili, jak žalostně je nízká.
Návrh poslankyně Olgy Richterové (Piráti) zaslaný ministryni Maláčové (ČSSD) v předstihu před projednáváním novely zákona ve Sněmovně jde ještě dál. Problém je totiž už v samotném nastavení životního minima dětí. Proto se navrhuje zasáhnout také do novely zákona o životním a existenčním minimu, která je předkládána paralelně, a částky životního minima dětí přizpůsobit realitě. Náklady dětí studujících střední nebo vysokou školu se totiž podobají nákladům dospělých, a proto je možné považovat je za druhou nebo další osobu v domácnosti, jejíž životní minimum je vyšší. Od nové částky je pak možné odstupňovat životní minimum mladších dětí tak, aby na ty nejmenší nezbývala pouhá almužna.
Nesmyslně nízké životní minimum dětí do šesti let totiž neodpovídá nákladům, které malé děti představují zejména pro rodiče samoživitele, asi nejmarkantněji. V porovnání s příspěvkem na úhradu potřeb dítěte do šesti let v pěstounské péči je současné životní minimum stejně starého dítěte 2,5krát nižší. Navrhovaná částka přídavku na dítě, na níž se ministerstva shodla, je nižší dokonce osmkrát.
Zajímavý podnět k úpravě přídavku přišel také od Ministerstva školství. To navrhuje, aby byl přídavek na dítě, jako opakovaná dávka státní sociální podpory, využitelný k úhradě opakujících se nákladů souvisejících se vzděláváním nebo zájmovou činností dětí. Vypadalo by to tak, že k základní části dávky, kterou by rodiny dostávaly přímo, by školní dítě bylo podpořeno také úhradou nákladů škole, centru volného času, dopravci nebo operátorovi. Stát by tak pomohl dětem s náklady na dojíždění, školní obědy, kroužky nebo na internetové připojení nezbytné nejen pro distanční výuku, ale také pro běžnou domácí přípravu.
Podobně by sice už nyní měla fungovat mimořádná okamžitá pomoc v režimu pomoci v hmotné nouzi, z její podstaty to tak ale nemůže být. Jde totiž o dávku nenárokovou a pouze jednorázovou. Ministerstvo školství tedy navrhuje převést současnou část jedné dávky do části dávky druhé, což může být rozpočtově neutrální, ale hlavně funkční řešení.
Podobný návrh vidíme i u připomínky již zmíněného hlavního města. Praha je proti tomu, aby byla výměra přídavku určována podle „původu dětí“. Za vhodnější považuje navyšovat základní přídavek raději o odůvodněné náklady na přístup ke kvalitnímu vzdělání a smysluplnému trávení volného času. Ani tato novelizace zákona totiž bohužel nepřináší sjednocení základní výměry přídavku zpět před rok 2018, kdy se děti začaly dělit na ty, které vyrůstají v rodině, kde někdo pracuje nebo požívá dávku nahrazující nebo plynoucí z předchozího příjmu ze zaměstnání, a ty ostatní, které tohle kolo štěstí zkrátka nevyhrály.
Posedlost předchozích vlád podporou dětí z „pracujících“ rodin na úkor dětí z rodin „nepracujících“ (například i matek po vyčerpání rodičovského příspěvku, kterým se nepodaří najít školku a vhodnou práci), totiž vedla k tomu, že děti, které se špatně narodily, mají o tři stovky měsíčně nižší státní podporu. Státu tohle odsouvání dětí, jež podporu potřebují spíše více než méně, na vedlejší kolej připadá normální. Ačkoli se ani po dvou letech neprokázalo, že dávkou určenou dítěti lze vychovávat rodiče.