Skupina senátorek a senátorů v čele s někdejším ministrem pro lidská práva, rovné příležitosti a legislativu Jiřím Dienstbierem (ČSSD) napadla u Ústavního soudu některá ustanovení novely zákona o státní sociální podpoře, která zvyšují přídavky na dítě o tři sta korun, ale pouze dětem pracujících rodičů. Vláda Bohuslava Sobotky (ČSSD) na svém pondělím jednání rozhodne, zda bude zákon před Ústavním soudem hájit. Navržené usnesení říká, že vláda do řízení vstoupí s tím, aby Ústavní soud stížnost senátorek a senátorů zamítl. Hájit zákon ve stávající podobě Sobotkově kabinetu doporučila ministryně práce a sociálních věcí Michaela Marksová (ČSSD).

Napadená právní úprava původně součástí vládního návrhu zákona nebyla. Do novely ji vložil prostřednictvím pozměňovacího návrhu bývalý předseda poslaneckého klubu sociální demokracie Roman Sklenák, který jej načetl s podporou ministryně práce a sociálních věcí Marksové a premiéra Sobotky. Zákon byl v Poslanecké sněmovně a následně i v Senátu schválen bez větších obtíží, přestože v horní komoře Parlamentu Dienstbier a další senátoři upozorňovali, že zákon je zřejmě v rozporu s Ústavou zaručeným principem rovnosti.

Doposud zákon stanovoval jako kvalifikační hranici pro přístup k přídavku na dítě příjem rodiny jako celku. Nyní však kvůli zmíněnému pozměňovacímu návrhu vzniká další kritérium, jehož splnění rozhoduje o přiznání vyšší či menší dávky. Tímto kritériem však není sociální situace dítěte ani rodiny. Podle právního zástupce skupiny senátorek a senátorů Pavla Uhla nemá nově doplněné „kritérium žádný obhajitelný účel, který by byl vztažitelný k účelu dávky, jímž je garance minimálního standardu lidské důstojnosti skrze materiální podporu. (…) Dítě je zde vystaveno odlišnému právnímu a ekonomickému zacházení pouze na základě příslušnosti k rodině, která se hodnotí podle druhu příjmu jejích členů“.

Přídavek na dítě je dávkou, na kterou má nárok pouze dítě. Jeho rodičů či zákonným zástupcům je podpora sice vyplácena, ale hmotně právním příjemcem je vždy dítě, které se nalézá ve zhoršených ekonomických podmínkách. Podle Uhla se v případě schváleného zákona o státní sociální podpoře „fakticky jedná o uplatnění sociálně-právně-ekonomické sankce proti dítěti za jednání jiné osoby nebo jiných osob“. Uhl dále uvádí, že napadená ustanovení právní normy postrádají racionalitu. Jestliže je přídavek na dítě dávkou kompenzační, není srozumitelné, proč by se měl zvyšovat v případech, kdy se lidem prací zvyšuje příjem, a snižovat tehdy, když práci a tedy i vyšší příjmy nemají.

Návrh na zrušení některých ustanovení zákona o státní sociální podpoře současně konstatuje, že podle interní analýzy ministerstva práce a sociálních věcí na dávku ve zvýšené míře nedosáhne maximálně pět procent dětí, kteří příspěvek pobírají. Vyšší příspěvek totiž zákon přiznává i těm, kteří mají příjem z dávek důchodového pojištění nebo podpory v nezaměstnanosti. Podle Dienstbiera v důsledku změny zákona na vyšší přídavek nedosáhnout jen ti nejchudší a nejubožejší v naší společnosti.