Hodonínskem a Lounskem se 24. června prohnalo tornádo a propad studeného vzduchu — downburst, které měly za následek ztráty na životech a zdraví místních obyvatel. Zhruba šestnácti stům rodin odnesl silný vítr domov nebo ho poškodil natolik, že potřebují pomoc s jeho obnovou.

Obyvatelé ostatních částí země zareagovali neobvyklou vlnou solidarity. Kromě peněz poslaných do veřejných sbírek naplnili také provizorní sklady zbožím, stavebním materiálem a příjezdové cesty sebou samými, aby místním pomohli s vyklízením a obnovou střech, zahrádek, zkrátka všeho, co obnovit jde.

Za pomoc ze strany státu lze považovat život zachraňující zásahy hasičů a zdravotníků, kteří dělali i tentokrát svou práci, jak nejlépe uměli. Hasiči pořád ještě pokračují v nasazování své techniky na demoliční práce, policisté zajišťují průjezdnost silnic, energetici finišují s připojením domácností na elektřinu a plyn.

Pak tu ale máme také pracovníky státních úřadů, kteří musí, bohužel, naplňovat představy členů vlády, tedy někoho, kdo se u katastrofy co nejrychleji vyfotil a něco při tom občanům bez znalosti věci slíbil. Tady už je to pak s efektivitou horší.

Pojistná plnění se do pomoci započítávat… budou, pak nebudou, nakonec částečně budou

Podobně jako na covid-19, nebyl žádný ze státních orgánů dostatečně připraven ani na tornádo. V letech 2002 a 2013 jsme už ale zažili rozsáhlé záplavy, díky kterým se stát spoustu věcí naučil. Nedá se to však rozhodně říct o přímé finanční pomoci.

Například dávno víme, že „kdo rychle dává, dvakrát dává“, čímž se státní orgány zaklínaly naposledy v březnu a dubnu 2020, kdy se kvůli pandemii hroutila nejedna domácnost a živnost. Ale státní orgány nejsou dokonce ani po dalších třech vlnách nákazy připraveny to pořekadlo převést do praxe a vyplácet adekvátní pomoc rychle a bez problémů.

V pomyslné soutěži o to, jestli je v poskytování krizové podpory méně schopné ministerstvo pro místní rozvoj než ministerstvo práce a sociálních věcí, konstatujeme, že je to prašť jako uhoď. Začneme známější kauzou ministerstva pro místní rozvoj a jeho dotace na bydlení.

Takto vypadá nařízení vlády o použití peněžních prostředků Státního fondu podpory investic na obnovu obydlí, které má všehovšudy 11 paragrafů, z nichž ale hned čtyři musely být po osmi dnech změněny:

Kdo přišel o dům nebo komu tornádo dům poničilo, má podle nařízení vlády právo si požádat o dotaci na postavení nového domu nebo na obnovu toho poničeného ve výši až dva miliony korun, včetně zálohové dotace ve výši až půl milionu na demolici a projektovou přípravu na stavbu nového obydlí. Dále mohou zájemci využít úvěr ve výši třicet tisíc až tři miliony korun, s úrokovou sazbou jedno procento a dobou splácení pětadvacet let, přičemž splátky lze i opakovaně přerušit na dobu šesti měsíců, maximálně však tak, aby úvěr byl splacen do třiceti let.

Spory byly o to, co se do této podpory nemá počítat. Původně měla být podpora státu snížena o veškerá pojistná plnění, tedy o náhradu škod od pojišťoven pro ty z obyvatel, kteří si své domy pojistili, a také o prostředky získané z veřejných sbírek, tedy o peníze od solidárních občanů a firem, jimiž následně disponují formou darů a nadačních příspěvků občanské iniciativy, jež veřejné sbírky v souladu se zákonem vyhlásily.

Šetření na nepravém místě vzbudilo přiměřenou kritiku. Snaha státu uspořit na pomoci lidem, kteří si platili pojistné, stejně jako plíživá tendence k proměně prostředků z veřejných sbírek na podporu státního fondu, který díky nim ušetří, byly zkrátka nepřijatelné. Vyloženě trapné pak byly výmluvy ministryně Dostálové (ANO), že nešlo o dary, shazování viny na úředníky, kteří jen plnili, co jim uložila, a výmysl o tom, že se tedy z nařízení vlády vyškrtnou „jen“ veřejné sbírky.

Problematických pasáží bylo víc, proto poskytujeme obrázek se srovnáním. Například podpořit často seniorské domácnosti pod podmínkou, že do splacení úvěru — až třiceti let — nesmí být vlastnictví nemovitosti nikomu postoupeno, je jen jedním z dalších nesmyslů, který musela vláda napravit.

V případě pojistného se oprava ale nepovedla. Lidé s pojištěnými domy dostanou místo rovné státní podpory jen „bonus“ ve výši třiceti procent z toho, co jim zaplatí pojišťovna, takže ze sedmdesáti procent skutečně pojišťovny přispějí státnímu fondu.

Mimořádnou pomoc nepotřebujete, vraťte ji!

Ministryně práce a sociálních věcí Jana Maláčová (ČSSD) se zachovala podobně jako po požáru domova pro osoby se zdravotním postižením ve Vejprtech v lednu 2019, kdy slíbila všem klientům zasaženého zařízení až padesát tisíc a pak měl personál domova plné ruce práce s vysvětlováním osobám s kombinovaným postižením, proč má někdo dostat deset tisíc a jiný nic. Také v souvislosti s tornádem šermovala v médiích s maximální částkou pro všechny postižené živlem, která činí 57 900 Kč.

Plné ruce práce s vysvětlováním a zvedáním lidí ze dna mají tentokrát místní terénní pracovníci. A opět vysvětlují, že někdo nedostane nic, někdo musí dokonce již spotřebovanou pomoc úřadu vrátit a všichni dohromady vlastně nevědí proč.

Posbírali jsme tři případy lidí, kteří se od hodonínského pracoviště Úřadu práce dozvěděli, že na mimořádnou okamžitou pomoc (MOP) z důvodu postižení mimořádnou událostí nárok nemají. A to přesto, že byty a domy, kde bydlí, byly natolik poničeny, že v nich teď bydlet nemohou.

• Případ 1: Rodinný dům se dvěma bytovými jednotkami poškozený tornádem. Hodonínský úřad práce uvedl, že na MOP má nárok jen jedna z domácností, protože ve druhém bytě žijí jejich příbuzní. Senior bydlící v jednom z poškozených bytů byl vyzván, aby MOP z toho důvodu vrátil.

Zákon o pomoci v hmotné nouzi ani weby ministerstva nebo Úřadu práce však neříkají nic o tom, že by mimořádnou okamžitou pomoc z důvodu katastrofy nemohly získat navzájem příbuzné domácnosti, pokud jim oběma byly byty toutéž událostí poškozeny, respektive pokud byl poškozen dům, ve kterém se byty nacházejí. K omezení podpory by mohlo být důvod, pokud by celkové sociální a majetkové poměry umožňovaly jedné části rodiny pomoci té druhé, ale to v případě zničeného společného domu nepřichází v úvahu.

Osoby by také neměly být posuzovány jako jedna velká domácnost, když každá rodina bydlí ve vlastním bytě. Zákon o pomoci v hmotné nouzi tu mluví jasně: „Za osobu v hmotné nouzi může orgán pomoci v hmotné nouzi považovat též osobu, kterou postihne vážná mimořádná událost a její celkové sociální a majetkové poměry jsou takové, že jí neumožňují překonat nepříznivou situaci vlastními silami; vážnou mimořádnou událostí se rozumí zejména živelní pohroma (například povodeň, vichřice a vyšší stupně větrné pohromy, zemětřesení), požár nebo jiná destruktivní událost, ekologická nebo průmyslová havárie.“

A dále: „Výše mimořádné okamžité pomoci osobě… se stanoví s přihlédnutím k majetkovým poměrům a příjmové situaci osoby až do patnáctinásobku částky životního minima jednotlivce.“

• Případ 2: Samoživitelka se čtrnáctiletým synem v bytě poničeném tornádem, kde jsou všechny místnosti neobyvatelné v důsledku zničeného zařízení bytu rozbitými okny. MOP jí nebyla přiznána s tím, že bydlí a dál může bydlet u rodičů v seniorním věku v blízké obci.

Tady už se nejspíš blížíme odůvodnění vyživovací povinností rodičů k dceři, a tedy celkovými sociálními poměry. Jde ale o seniory, bydlí v jiné obci a žena nemá možnost si vlastními silami uvést svůj byt do pořádku, nakoupit jen tak z výplaty rychle nové zařízení.

Navíc se stará o dítě školou povinné a není žádný důvod považovat život v jiné obci za uspokojivé vyřešení situace. Přesto se setkala s odmítnutím ze strany státu s tím, že na pomoc nárok nemá.

• Případ 3: Nesezdaný pár středního věku v bytě na sídlišti, přímo pod poničenou střechou. On se snažil střechu provizorně opravit, do čehož vložil vlastní prostředky v naději, že něco dostane od státu, ona se stará o to, aby sousedé měli teplou stravu, když v celém domě nefunguje plyn. MOP obdrželi, ale museli ji vrátit s odůvodněním, že on je zdravý a na opravu bytu si může našetřit.

Neznáme detaily, ale je možné, že partneři nevěděli, že spolu tvoří domácnost, a MOP se přiznává sice „osobě“, jak říká zákon, ale vždy „s přihlédnutím k celkovým sociálním a majetkovým poměrům“, což v překladu znamená, že jen jednomu členovi domácnosti, někdy dokonce i širší rodiny. Není divu, že to lidé nevědí, zvlášť v situaci, kdy nemají ani elektřinu, natož přístup k internetu, kde by mohli alespoň hledat, na co mají za jakých podmínek nárok.

Úřad práce v Hodoníně, jehož se všechny tři případy týkaly, selhává. Nemáme dost informací na to, abychom s určitostí věděli, že výše uvedené domácnosti skutečně nemají na mimořádnou okamžitou pomoc nárok (jde ostatně o dávku nenárokovou), víme ale, že úřad neinformuje občany dostatečně jasně o tom, podle čeho posuzuje, jestli mimořádnou pomoc na úhradu škod způsobených živlem přizná, nebo ne. Lidé pak nemají jistotu, že se ve stejných případech postupuje stejně.

Je přinejmenším zvláštní, že konkrétně v Hodoníně pomáhající pracovníci nenatrefili na nikoho žijícího v poničeném bytě, komu by byla mimořádná okamžitá pomoc přiznána. A pokaždé šlo o nějaké jiné odůvodnění — nebo výmluvu? — proč jim nebylo možné pomoci.