Záběry rozvalin, zničených domů, hořících trosek, aut na stromech a vyděšených lidí, kteří právě přišli o všechno krom holého života. Na to není jiná reakce, člověk v tu chvíli prostě pomáhá, jak může. Je skvělé, že se mezi lidmi vybrala během pár dní rekordní více než miliarda korun. Je dobré vědět, že se umíme sjednotit a být hodně efektivní, když dojde na nejhorší.

Sebevědomá reakce lidí byla silnější než jindy. Proč? Má to hned několik příčin. Jednak přišly extrémní projevy počasí v době, kdy je celá společnost ještě otřesená koronavirovou krizí. Místo očekávaného návratu k normálu jsme sledovali ničivou tragédii takřka v přímém přenosu.

A pak — zpráva o tornádu byla naprostý šok, protože na něco takového nejsme v Čechách, na Moravě a ve Slezsku zvyklí. Bez ohledu na to, že v Kosmově kronice se skutečně o vzdušném víru píše.

Jakub Patočka zde napsal hned po čtvrteční tragédii provokativní text plný prognóz. Je zajímavé pozorovat, jak mu jedna za druhou postupně vycházejí (aspoň co se týče bezprostředního vývoje, včetně legendárního focení ministrů v troskách). V jednom bodě se ale jeho text zřejmě mýlí. Při pohledu na ničivé následky tornáda si většina lidí patrně nepoloží otázku, zda takto vypadá svět se změněným klimatem.

Změna je plíživá. Jako sucho a devastace půdy

Klimatická změna s sebou nese riziko zvýšeného výskytu extrémního počasí. Nedá se ale říct: tak, a tornádo tu teď budeme mít každé léto. Svět se změněným klimatem zachycují mnohem věrněji obrázky událostí, jejichž narůstající četnost a intenzitu můžeme sledovat v delší časové řadě.

Jedna taková se objevila o den později a bohužel nevzbudila větší zájem. Jsou to záběry ze Stebna na Lounsku v Ústeckém kraji. Tudy se sice neprohnalo tornádo, ale zato v něm řádil jiný vzácný extrémní projev počasí: downburst.

Jeho sílu ilustruje fakt, že po sobě nechal škody za sto milionů korun. Jednorázová škoda ve Stebně tak převyšuje celoroční rozpočet celého města Kryry, kam Stebno formálně spadá, protože ten se pohybuje jen okolo sedmdesáti milionů korun.

Stebno navíc prokazatelně a dlouhodobě trpí důsledkem klimatických změn — a sice suchem. Velká část Lounska a Rakovnicka patří mezi vůbec nejsušší části naší země. Sucho se tu projevuje pomalu, i když v posledních letech s rostoucí intenzitou.

Změnu poznáte, když tu padesát let bydlíte a všímáte si, že v zimě skoro nesněží. Klesá úrodnost půdy, je větší problém pěstovat chmel. Právě tahle lokalita je součástí Žatecké chmelařské oblasti, domoviny našeho poloraného červeňáku, typického pro náš plzeňský ležák.

Že má Lounsko problém se suchem a že to je důsledek probíhající klimatické změny, uznaly už dokonce dvě tuzemské vlády, ta současná a i ta předchozí Sobotkova. V obou seděl Andrej Babiš a asi by je nikdo neoznačil za ekologicky uvědomělé.

Ostatně jejich společným znakem je, že navrhují pro boj se suchem na Lounsku stále stejné řešení. Jejich recept spočívá v tom, že zde plánují postavit velké vodní nádrže, které pohltí nemalý kus zemědělské půdy. V roce 2016 vláda chystala čtyři, teď už jich je v plánu přes třicet. Vodní dílo Kryry má zabrat 120 hektarů polí, chmelnic a ornice.

Vládní nádrže krajinu nespasí, jen odsunou problém dál na okraj pozornosti

Přímo v betonové vaně asi sucho nebude, ale jakou má výhodu masivní nepropustná nádrž před investicemi do přirozených způsobů zadržování vody v krajině, to jsme se od vlády nikdy nedozvěděli. Navržené řešení nakonec se skřípěním zubů přijímají i starostové obcí, kterých se betonová přehrada přímo dotkne.

Svým způsobem jim toho totiž moc jiného nezbývá. Odmítnutí nádrže nepřináší žádné přímé výhody, půda bude dál erodovat, sucho přetrvá. Když kývnou na výkup pozemků a vzdají se půdy, budou mít aspoň nějaký příjem, kterým se mohou snažit pomoci obci. Nemálo míst se v téhle lokalitě potýká s odlivem mladých lidí, stále sporadičtější veřejnou dopravou a s tím, že stojí celkově na okraji pozornosti — Atlas obyvatelstva k tomu má pěkné mapy.

Celkově na okraji pozornosti vlády stojí Stebno i co do podpory po řádění downburstu. Vláda ho až dodatečně pustila k části programů, které vypsala na podporu jihomoravským regionům.

Nepoputuje sem podle všeho ani pomoc z evropského fondu solidarity. Je určitě dobře, že jihomoravské vinařské kraje dostaly od lidí rychlou pomoc, ale podpořit nutně musíme i ty na druhé straně republiky, kde se pěstuje hlavně chmel.

Naděje existuje, ale potřebuje plán a odvahu

Asi všichni cítíme, jaký je mezi Lounskem a jihomoravským tornádem rozdíl. Obyvatelé Hrušek, Mikulčic, Lužice, Moravské Nové Vsi a dalších mají naději, že s úžasnou podporou dobrovolníků a dárců z celé země přetlučou nějak prvních pár dní, domy si v následujících měsících opraví, vesnice znovu vybudují a při troše štěstí se jim další tornádo vyhne.

Ve Stebně toho bude potřeba víc. Víc peněz, víc představivosti, víc ambicí, větší a promyšlenější změny, než je stavba přehrad nebo jednorázové odškodné. Jistou naději může představovat Fond spravedlivé transformace.

Tenhle evropský fond je určený primárně pro regiony, které se budou adaptovat na moderní čistou ekonomiku po ukončení těžby uhlí. Ústecký kraj sem spadá, do fondu může posílat projekty a mohl by pamatovat hlavně na investice do drobnějšího podnikání, včetně moderního zemědělství, které by v téhle oblasti mohlo docela dobře fungovat.

Ale problém Lounska opravdu nespočívá v tom, že ústecká uhelná pánev už nebude sloužit jako centrální zásobník tepla a energie pro celou republiku. Tady máme před sebou jinou otázku: jak vrátit chřadnoucí krajině život, udržet v ní vodu, jak s ní zároveň šetrně zacházet a taky zajistit, aby tu mohli v únosných podmínkách žít a pracovat lidi.

Proměna potrvá déle a bude tím levnější, čím dřív s ní začneme. Třeba studie Öko-Institutu přesvědčivě ukazuje, proč bychom měli udělat hlavní opatření nejpozději do roku 2050, jinak nás to vyjde hodně draho.

Není správné, aby tak velkou změnu platili lidé ze svého. Ať platí ten, kdo škodí

Bylo by krásné, kdyby i místní na Ústecku cítili kus ze sebevědomé podpory, kterou jsme společně ukázali v případě tornáda, během náročných změn, jež na ně čekají. Kdyby každý den dostávali podpůrné vzkazy — nevzdávejte to, půjde to, myslíme na vás.

Podpora od dárců a dobrovolníků je motivační. Ale jistě uznáte, že v případě sucha nemůžeme vše postavit na sbírkách a dobrovolnické práci, to je práce na mnoho let. Náklady na boj se suchem a na postupnou změnu zacházení s přírodními zdroji zkrátka v čase a objemu řádově přesahují to, co by bylo vůbec morální chtít po individuálních dárcích.

Takže odkud na to vzít? Aby bylo jasno: nebavíme se tu teď o zavádění nebo zvyšování daní. Nedává smysl dávat víc peněz vládě, která chce sucho řešit tím, že celou zemi vybetonuje nádržemi. Funguje to naopak, nejdřív musí vláda mít pořádný plán.

Bavíme se o tom, že by ze spalování fosilních paliv měly jít větší příjmy do evropského rozpočtu. Protože právě evropský rozpočet teď financuje jak obnovu české ekonomiky po koronaviru, tak přechod na čisté technologie. A evropskými penězi bude také vláda lidem kompenzovat škody po tornádu. Čím víc bude mít Evropa příjmů ze škodlivého uhlíku, tím máme větší jistotu, že obří škody způsobené globálním oteplováním nezůstanou viset na krku našemu domácímu rozpočtu.

Mezinárodně se v ochraně životního prostředí uznává základní pravidlo „znečišťovatel platí“. Znamená to, že ten, kdo způsobuje škody na životním prostředí, za ně nese odpovědnost a musí nést veškeré související náklady. Ani současná vláda si přitom netroufá zpochybnit, že za sucho na Lounsku může klimatická změna.

Je to tedy hlavně uhelný průmysl, který má krajině co vracet. Spalování fosilních paliv přímo způsobuje globální oteplování, které vede k přehřívání atmosféry, a to způsobuje sucho. Tady jsou příčiny a následky naprosto jasné. Ale v současnosti tu chybí právě zmíněná odpovědnost za škody a související náklady. Jednoduše řečeno, původce škod známe, ale nevymáháme po něm dostatečné náhrady.

Některé firmy sice přispívají do rozpočtu nákupem emisních povolenek. Jejich dnešní systém je ale děravý. Nepokrývá řadu průmyslových oblastí, ve kterých vzniká velké množství skleníkových plynů. Mimo jiné také nahrává tomu, aby firmy přesouvaly špinavou výrobu do Asie nebo Afriky, a přitom v Evropě dál obchodovaly za místní slušné ceny.

Takhle nám unikají nejen nebezpečné skleníkové plyny do atmosféry, ale i nemalé prostředky, které bychom potřebovali investovat do krajiny. Už nějakou dobu voláme po tom, aby Evropská komise tyhle mezery v systému emisních povolenek zalepila.

Upřímně doufáme, že tenhle názor po letošních zkušenostech podpoří i česká vláda v čele s Andrejem Babišem. Pokud se zase postaví proti, jen aby vyšperkovala mediální obraz „Babiš nesouhlasí s EU“, bude to pro Českou republiku jen nezodpovědná střelba do vlastní nohy.