Pokud se jako místo činu označuje prostor, kde byl spáchán zločin, pak na jednom takovém žije úplně každý pozemšťan.

Zločin, o němž mluvíme, se přitom stále děje, a to už po desetiletí. Jeho projevy vidíme ve strašlivých vlnách horka, v požárech, které sužují americký západ, v ničivých bouřích, jež byly letos tak početné, že jim meteorologové přestali dávat jména, v předpovědích, podle nichž je dnes nejpříznivějším scénářem zvýšení hladiny oceánů o šest metrů. Naší jedinou nadějí je, že se nám neúprosný vývoj podaří ztlumit a že generace našich potomků pak naleznou nějaký způsob, jak si poradit.

Zločin, o němž tu mluvíme, už připravil o domov, či dokonce o život, nespočet lidí po celém světě, způsobil hospodářské škody ve výši miliard dolarů a zpustošil životně důležité ekosystémy i panenskou přírodu. Po celém světě s disproporční vahou doléhá na zranitelnější komunity, počínaje rolníky na pobřeží Bangladéše, jimž stoupající moře zasoluje rýžová pole a poškozuje sklizeň, konče nízkopříjmovými skupinami obyvatel amerických velkoměst jako Houston či Chicago, jejichž komunity strádají vlnami horka mnohem hůř než bohaté čtvrtě.

Zločin, o němž mluvíme, dopadá ze všech nejtíživěji na mladou generaci a staví otazník nad samo přežití naší civilizace. Nejpodivuhodnější na něm je přitom všem fakt, že jeho pachatelé se v klidu pohybují na svobodě. Dokonce v něm pokračují a nadále na něm vydělávají peníze. A to z velké části proto, že většina veřejnosti o jeho spáchání vůbec nemá ponětí.

V člověku nad tím snadno vzkypí krev, zvlášť pokud má děti. Mé dceři je čerstvě šestnáct a o tom, kde by mohla svůj život prožít v bezpečí jsem přemýšlel od chvíle, kdy byla ještě batole, a sám jsem se jako novinář začal soustředěně věnovat tématu adaptace na změny klimatu. Oranžová obloha nad naším domovským městem San Franciskem po loňské rekordní vlně požárů byla srdceryvným obrazem, probouzejícím zlost, že Kalifornie takovým bezpečným útočištěm nebude.

Zločin, o kterém mluvíme: Exxon a další ropné korporace to věděly