Katastrofa v Německu: ti, kdo uvěřili, budou umírat méně často
Jan ŠíchaPřírodní katastrofa na západě Německa nepochybně přinese vyšší prostředky v oblasti prevence. Přispívá k tomu německý konsensus o změně klimatu.
Filosof Erazim Kohák nám kdysi vyprávěl o působení své dcery v Africe. Jak je ve vyspělých zemích zvykem, byla tam nějaký čas jako dobrovolnice.
Společně se svým kolegou řešila problém, jak africkým matkám vysvětlit, že mají svým dětem převařovat vodu. Kolega Kohákovy dcery jim řekl: „Ve vodě je bacil, ten bací tvoje dítě a zabije ho.“ Africká žena se podívala do sklenice s vodou a opáčila, že tam žádný bacil není.
Dcera Erazima Koháka zvolila jinou strategii. Řekla ženám, že ve vodě je zlý duch. Uvedla vodu do varu a oznámila, že bublinami vařící vody zlý duch odchází.
Ženy měly zkušenost, že jim umírají děti, a tuto zkušenost byly ochotny dát do souvislosti s vodou, kterou děti pijí. Potřebovaly přijatelný příběh, jak se bránit zlým duchům ukrytým ve vodě.
„Kmen Němců věří v klimatickou změnu. Ti, kdo uvěřili, budou napříště umírat méně často.“
Náš kmen katolíků zase věří v milosrdenství. Všichni u nás umírají stejně často, každý právě jen jednou. V klimatickou změnu nevěříme, není to potřeba, protože víme, že klimatická změna prostě existuje (o Slunci také víme, že existuje, tak už v něj také nevěříme). Doklady o existenci Boha jsou ovšem méně jednoznačné, proto v něj věříme (kdybychom ho ale viděli na vlastní oči, věřit v jeho existenci už bychom nemuseli - a vlastně ani nemohli). V našem kmeni namnoze předpokládáme, že existuje i peklo (v některých primitivních představách je peklo dost podobné klimatické změně), ale v peklo samozřejmě také nevěříme - tedy nemáme v něj důvěru...
Když někdo něco s jistotou ví (například o klimatické změně, nebo třeba o Bohu), už v to pochopitelně nemůže věřit.
Nemůžete věřit (pokud nejste předškolní dítě), že dvě a dvě jsou čtyři, vždyť to přece už víte - víte to s jistotou. A čím víc toho víte, tím méně se můžete „svobodně“ rozhodovat (svobodně rozhodovat v liberálním smyslu slova). Když víte, že dvě a dvě jsou čtyři, je to prostě „poznaná nutnost“, už se tedy - jako ono předškolní dítě - nemůžete svobodně rozhodnout, že to bude pět. Jste vlastně (v jistém slova smyslu) méně svobodní.
Podle Spinozy (nebo třeba i podle mě a podle některých křesťanů - o Marxovi snad raději nemluvě) jste ale svobodní více, nikoliv méně. Více, přestože máte menší prostor k vlastnímu rozhodnutí, protože když už něco víte, musíte tyhle poznané zákonitosti světa - tu „poznanou nutnost“ - musíte ji prostě respektovat, nemůžete už ve svých plánech počítat s tím, že dvě a dvě je pět.
Tahle „poznaná nutnost“ je ale - na rozdíl od té moderní „dosud nepoznané volnosti“ - úplně jiný druh svobody, je to druh svobody, který teď vůbec nefrčí.
Aby to všechno dávalo smysl, sluší se připomenout, že jsou nejen různé druhy svobody, ale i různé druhy poznání. Některé poznání například není přenositelné - nejde libovolně zpřístupnit komukoliv (vzdělání ani inteligence v tom nehraje žádnou roli) a zůstává z principu poznáním subjektivním, z podstaty svého vlastního charakteru dostupným jen zvolenému jedinci - jde například o ten druh poznání ve vzájemném vztahu - poznání partnera ve vzájemném vztahu lásky prostě nejde „vědecky objektivizovat“, sama ta vzájemná láska se v tomto vztahu stává nezpochybnitelnou pravdou, pravdou, na které je potřeba se podílet svojí péčí, aby pravdou pořád zůstávala - aby bylo pořád pravda, že ti dva se mají rádi. Na tuhle lásku neexistuje nárok (nejde to vyřešit „právem na lásku“ - to by se z lásky stala její perverze), láska je možná jenom když se pro ni můžete svobodně rozhodnout - jenom když se sama stane poznanou nutností (ne „poznanou nutností“ ve smyslu marxismu, ale poznanou nutností ve smyslu Spinozově).
Poznanou nutností je i smrt. Nikdo neumírá častěji než druzí, každý umře právě jednou. Když tuto poznanou nutnost vlastní smrti odsuneme mezi nepoznané, když ji vytěsníme z našeho vědomí, aby nás nestrašila, bude nás s ní účelově strašit někdo jiný a my přestaneme být svobodní, zapomeneme na poznanou nutnost lásky a smrti, zapomeneme na svoji svobodu.