Katastrofa v Německu: ti, kdo uvěřili, budou umírat méně často
Jan ŠíchaPřírodní katastrofa na západě Německa nepochybně přinese vyšší prostředky v oblasti prevence. Přispívá k tomu německý konsensus o změně klimatu.
Filosof Erazim Kohák nám kdysi vyprávěl o působení své dcery v Africe. Jak je ve vyspělých zemích zvykem, byla tam nějaký čas jako dobrovolnice.
Společně se svým kolegou řešila problém, jak africkým matkám vysvětlit, že mají svým dětem převařovat vodu. Kolega Kohákovy dcery jim řekl: „Ve vodě je bacil, ten bací tvoje dítě a zabije ho.“ Africká žena se podívala do sklenice s vodou a opáčila, že tam žádný bacil není.
Dcera Erazima Koháka zvolila jinou strategii. Řekla ženám, že ve vodě je zlý duch. Uvedla vodu do varu a oznámila, že bublinami vařící vody zlý duch odchází.
Ženy měly zkušenost, že jim umírají děti, a tuto zkušenost byly ochotny dát do souvislosti s vodou, kterou děti pijí. Potřebovaly přijatelný příběh, jak se bránit zlým duchům ukrytým ve vodě.
Od jisté doby ženy tohoto kmene vědí, že zlý duch odchází bublinami ve vařící vodě. Jestli vedlejší kmen neuvěřil, jeho škoda.
Katastrofa tam, kde věří v příčinu i možnost řešení
Kmen Němců věří v klimatickou změnu. Povodeň historických rozměrů, jak řekl premiér postižené země a kancléřský kandidát za křesťanské demokraty Armin Laschet, se děje ve vyspělé zemi. Klimatickou změnu tato země přijala jako fakt a postupně se podle tohoto faktu zařizuje.
Německo je velmi daleko v energetické transformaci k obnovitelným zdrojům. Rozdíl mezi zelenými a nezelenými v Německu nespočívá v otázce „zda“, ale „jak rychle“. Nařízení v souvislosti s transformací na obnovitelné zdroje se přijímají v předstihu tak, aby se ekonomika stihla přizpůsobit. Konzervativci by dopřáli delší lhůty, Zelení by chtěli pokud možno hned.
Dění kolem současné přírodní katastrofy v německé společnosti spouští obranné mechanismy odrážející stav země. Prezident mluví stručně a nebojí se použít slovo srdce, když mluví o tom svém. Němci vědí, že tuto figuru nepoužívá často, a věří, že srdce v tom nesvalovém, citovém smyslu, jejich prezident má.
Prezident do postižené oblasti pojede, a nebude mít na krku křížek, jako Schillerová po tornádu na katolické Moravě. S burzovním indexem DAX katastrofa zatím nepohnula, protože se z hospodářského hlediska jedná o lokálně ohraničenou pojistnou událost.
Nebyla zasažena žádná významná výrobní kapacita. Konta na dary se plní v intenzitě srovnatelné s naší, potornádovou.
Minuty slávy pro bezpečáky
Systém zajištění bezpečnosti obyvatelstva je v Německu stejně jako mnoho jiných oblastí rozdělen mezi zemskou a spolkovou úroveň. Vážnost katastrofy ilustruje nasazení armády. Své minuty slávy zažívají bezpečáci všeho druhu.
Mluví do médií o tom, že katastrofa, jež se děje v rámci klimatické změny, nám velmi důrazně připomíná nutnost investic do právě jejich oboru. Tyto řeči doprovází záběry na protržené hráze a vrtulníky zachraňující lidi ze střech zatopených domů.
Je před volbami a sociální demokrat Gerhard Schröder kdysi na povodeň vyhrál volby. Byla to ale povodeň na stovkách kilometrů Labe. Politický dopad katastrofy se teprve pomalu ukazuje.
Bezpečáci ale svá vítězství už zaznamenali. Mohou se odvolat na konsensus v německé společnosti ve věci klimatické změny, aktuální katastrofu uvést do tohoto kontextu, následně žádat finanční prostředky zajišťující větší bezpečnost obyvatelstva.
V Německu není slyšet hlasy, že klimatická změna sice existuje, ale takovéto rány tady přeci byly vždycky. Přitom zrovna v Německu jako v zemi knihtisku existují opravdu krásné letáky o přírodních katastrofách už ze šestnáctého století. Těmi by se tvrzení, že to tady přeci bylo vždycky, dalo pěkně ilustrovat.
Kmen Němců věří v klimatickou změnu a výsledkem aktuální katastrofy nepochybně budou další investice nejen do ochrany klimatu, ale i do prevence v oblasti přírodních katastrof. S jejich větší četností tu samozřejmě vzhledem k vývoji klimatické krize počítají. Kmen Němců má peníze, protože za pandemie hospodařil racionálně a nepodtrhl si příjmy daňovou reformou jako kmen Čechů.
Stejně jako v Africe v době dobrovolnictví dcery Erazima Koháka se dá učinit jednoduchý závěr. Ti, kdo uvěřili, budou napříště umírat méně často. V Africe kdysi v převařování vody, v Evropě, v létě na sklonku pandemie, v klimatickou změnu.
„Kmen Němců věří v klimatickou změnu. Ti, kdo uvěřili, budou napříště umírat méně často.“
Náš kmen katolíků zase věří v milosrdenství. Všichni u nás umírají stejně často, každý právě jen jednou. V klimatickou změnu nevěříme, není to potřeba, protože víme, že klimatická změna prostě existuje (o Slunci také víme, že existuje, tak už v něj také nevěříme). Doklady o existenci Boha jsou ovšem méně jednoznačné, proto v něj věříme (kdybychom ho ale viděli na vlastní oči, věřit v jeho existenci už bychom nemuseli - a vlastně ani nemohli). V našem kmeni namnoze předpokládáme, že existuje i peklo (v některých primitivních představách je peklo dost podobné klimatické změně), ale v peklo samozřejmě také nevěříme - tedy nemáme v něj důvěru...
Když někdo něco s jistotou ví (například o klimatické změně, nebo třeba o Bohu), už v to pochopitelně nemůže věřit.
Nemůžete věřit (pokud nejste předškolní dítě), že dvě a dvě jsou čtyři, vždyť to přece už víte - víte to s jistotou. A čím víc toho víte, tím méně se můžete „svobodně“ rozhodovat (svobodně rozhodovat v liberálním smyslu slova). Když víte, že dvě a dvě jsou čtyři, je to prostě „poznaná nutnost“, už se tedy - jako ono předškolní dítě - nemůžete svobodně rozhodnout, že to bude pět. Jste vlastně (v jistém slova smyslu) méně svobodní.
Podle Spinozy (nebo třeba i podle mě a podle některých křesťanů - o Marxovi snad raději nemluvě) jste ale svobodní více, nikoliv méně. Více, přestože máte menší prostor k vlastnímu rozhodnutí, protože když už něco víte, musíte tyhle poznané zákonitosti světa - tu „poznanou nutnost“ - musíte ji prostě respektovat, nemůžete už ve svých plánech počítat s tím, že dvě a dvě je pět.
Tahle „poznaná nutnost“ je ale - na rozdíl od té moderní „dosud nepoznané volnosti“ - úplně jiný druh svobody, je to druh svobody, který teď vůbec nefrčí.
Aby to všechno dávalo smysl, sluší se připomenout, že jsou nejen různé druhy svobody, ale i různé druhy poznání. Některé poznání například není přenositelné - nejde libovolně zpřístupnit komukoliv (vzdělání ani inteligence v tom nehraje žádnou roli) a zůstává z principu poznáním subjektivním, z podstaty svého vlastního charakteru dostupným jen zvolenému jedinci - jde například o ten druh poznání ve vzájemném vztahu - poznání partnera ve vzájemném vztahu lásky prostě nejde „vědecky objektivizovat“, sama ta vzájemná láska se v tomto vztahu stává nezpochybnitelnou pravdou, pravdou, na které je potřeba se podílet svojí péčí, aby pravdou pořád zůstávala - aby bylo pořád pravda, že ti dva se mají rádi. Na tuhle lásku neexistuje nárok (nejde to vyřešit „právem na lásku“ - to by se z lásky stala její perverze), láska je možná jenom když se pro ni můžete svobodně rozhodnout - jenom když se sama stane poznanou nutností (ne „poznanou nutností“ ve smyslu marxismu, ale poznanou nutností ve smyslu Spinozově).
Poznanou nutností je i smrt. Nikdo neumírá častěji než druzí, každý umře právě jednou. Když tuto poznanou nutnost vlastní smrti odsuneme mezi nepoznané, když ji vytěsníme z našeho vědomí, aby nás nestrašila, bude nás s ní účelově strašit někdo jiný a my přestaneme být svobodní, zapomeneme na poznanou nutnost lásky a smrti, zapomeneme na svoji svobodu.