Balík klimatických návrhů Evropské komise patří k tomu nejdůležitějšímu, co bude formovat politiku nejbližších let. Cíl v podobě nutnosti snížit emise skleníkových plynů o pětapadesát procent do roku 2030 schválily všechny členské státy Evropské unie a nyní je potřeba najít shodu na tom, jak toho dosáhnout. Česká republika ale o konkrétních opatřeních nadále nedokáže normálně debatovat.

Stále častější klimatické extrémy jasně ukazují, že na dávno překonanou ideologickou debatu klimatických popíračů už není prostor. Otázky, zda klimatické návrhy jsou potřeba, nebo zda nejsou „cestou do pekel“, by v seriózních médiích již vůbec neměly mít místo. Pro některé lidi, jak jsme v minulých dnech mohli vidět, je totiž peklo kvůli klimatickým extrémům už tady.

A nejsou to jen katastrofální záplavy, jimž předcházelo to, že na některých místech v Německu za den napršelo dvakrát tolik vody, než je měsíční průměr. Jsou to také rekordní vedra, jež před pár týdny zaznamenali v Kanadě. Lytton, kde naměřili 49 stupňů (o 25 stupňů více, než je průměr) a který potom skoro celý lehl popelem, leží na stejné zeměpisné šířce jako Praha.

Klimatická krize zcela jednoznačně zvyšuje pravděpodobnost, četnost a dopady extrémního počasí. Klimatická krize není věcí nějaké vzdálené budoucnosti, ale toho, v čem žijeme. A není ani věcí, která se týká tichomořských ostrovů nebo ledních medvědů. Stovky mrtvých ve vyspělých zemích disponujících funkčními záchrannými složkami, jako jsou Německo nebo Kanada, ukazují, že spoléhat se na to, že se změnám klimatu nějak můžeme přizpůsobit, je liché.

Ano, na posilování odolnosti vůči katastrofám a na adaptace na novou realitu musíme pracovat, stejně jako řešit další ekologické a společenské problémy. Ale hlavní domácí úkol, snižování emisí skleníkových plynů, za nás nikdo neudělá.

Nebude to jednoduché a čeká nás obrovské množství problémů k řešení. Je o to zoufalejší, že česká politická scéna si až na výjimky závažnost situace neuvědomuje, což jsme viděli minulý týden při hlasování ve sněmovně, které se týkalo například obnovitelných zdrojů nebo bateriových úložišť. Zatímco vyspělé země berou řešení klimatické krize nejen jako povinnost vůči dalším generacím, ale také jako svého druhu příležitost, u nás jdeme opačným směrem. O to složitější a dražší pro nás nakonec celá transformace bude.

ODS argumentuje například tím, že je potřeba myslet na chudé, aby na ně klimatická politika nedopadla. To je samozřejmě pravda, ale je to asi jediná chvíle, kdy si ODS vzpomene na chudé, kterým jinak svou politikou komplikuje životy dnes a denně. A u jiných stran to není moc odlišné.

Z tohoto úhlu pohledu je tedy potřeba podrobit návrhy Evropské komise podrobné analýze, která zodpoví na dva základní dotazy: jsou navrhovaná opatření dostatečná pro řešení klimatické krize? A nedoplatí na jejich podobu nejchudší obyvatelé?

Podrobný pohled do balíku návrhů Evropské komise s názvem „Fit for 55“ ukazuje na několik slabých míst, která je potřeba vylepšit. Řešením ale není klimatické návrhy odmítat, protože ignorování změn klimatu by znamenalo v důsledku stále častějších a stále ničivějších extrémních projevů počasí mnohem vyšší náklady — jen nespravedlivě a nepředvídatelně rozložené.

Nedostatky se zdaleka netýkají tolik propíraného omezení prodeje aut se spalovacími motory po roce 2035, které získává nejvíce prostoru. Ve skutečnosti jsou automobily zástupný problém, protože jsou to samy automobilky, které si mnohdy stanovily stejné nebo dřívější termíny pro konec výroby spalovacích motorů (například Opel 2028, Ford a Volvo 2030, Audi 2033, Volkswagen 2035, General Motors 2035).

Když už se máme bavit o mobilitě, je na místě řešit rozvoj veřejné dopravy, dostatečnou a bezpečnou infrastrukturu a také rozvoj nových forem elektromobility ve městech, jako jsou elektrokola nebo elektrická cargo-kola. Obojí zažívá v posledních letech obrovský vzestup a pro někoho možná překvapivě přispívá ke snížení emisí mnohem více než elektrické automobily.

Nejzásadnější problémy leží v návrhu na zahrnutí emisí uhlíků z vytápění a z dopravy do nového systému obchodování s emisními povolenkami. To může zásadně zdražit náklady na bydlení zejména nejchudším domácnostem, které často nemají žádnou možnost například změnit formu vytápění nebo renovovat dům, a přitom to nemusí nijak zásadně přispět ke snižování emisí.

Jakkoli je principiálně návrh na ocenění emisí z uvedených sektorů správný, neobsahuje kompenzační mechanismus, který by dopady zmírňoval. Tím by mohla být přímá platba sto procent z výnosů emisních povolenek občanům, která by jednak snížila dopady na rozpočty domácností, a zároveň by omezila korupční rizika. Podle studie německého think-tanku Agora Energiewende by takový roční příjem pro každého občana České republiky představoval 233 euro, tedy přibližně 5950 korun.

Návrh komise ale předpokládá, že negativní dopady budou kompenzovány pomocí Klimatického sociálního fondu, do kterého ale půjde jen čtvrtina výnosů nových povolenek, a stejnou částku pak mají dodat členské státy z jiných zdrojů. Zbývající peníze pak mají jít na investice velkým firmám. To by ale znamenalo, že domácnosti by financovaly ze svých peněz transformaci v průmyslu a energetice.

Mezi další nedostatky návrhů patří zvolená podoba plánovaného zdanění leteckého paliva. To by mělo mít velmi pomalý náběh a v plné míře bude aplikováno až v roce 2033. To je velmi pozdě a bude to znamenat dalších dvanáct let neférové výhody letecké dopravy nad dopravou železniční.

Na častou otázku, jak motivovat ke snižování emisí jiné země, například Čínu, odpovídá návrh takzvaného uhlíkového cla, přičemž se ale z právních důvodů nemluví o clu ani dani, aby bylo opatření v souladu s pravidly Světové obchodní organizace. Jeho principem je to, že cena cementu, železa, oceli, hliníku, hnojiv a elektřiny, pokud se do Evropské unie dováží ze zemí, které nemají emise zpoplatněny, by se měla právě o cenu emisní povolenky zvýšit. I v Číně nebo jiných zemích mimo Evropskou unii by tak měli být motivováni emise uhlíku férově zpoplatnit a dlouhodobě snižovat, aby si mohli udržet přístup na evropské trhy.

Plán bohužel počítá s tím, že systém by měl až do roku 2036 nabízet evropským firmám bezplatné povolenky. Ty přitom podle původních plánů systému jejich obchodování měly skončit v roce 2030. Dalších šest let navíc by tak bylo možné vypouštět část emisí bezplatně, což jde proti cílům opatření i proti principu „znečišťovatel platí“.

A konečně, balíček obsahuje jen slabé cíle v oblasti energetických úspor, které navíc nemají být pro jednotlivé členské státy závazné, počítat se bude jen celkový cíl za celou EU. Je přitom reálné dosáhnout mnohem vyšších úspor, které navíc představují mnohem citlivější cestu ke snižování emisí než například zavedení emisních povolenek na vytápění. Nejrůznější programy zateplování a renovací nejen snižují účty za energie, ale také vytvářejí nová pracovní místa.

Dokument navrhuje renovovat tři procenta budov veřejných institucí ročně. To je ale jen nepatrný podíl ve srovnání s množstvím budov, které bude třeba renovovat do roku 2050. Tento cíl by se měl rozšířit na všechny veřejné budovy, přičemž prioritou by měly být školy, nemocnice a sociální bydlení.

Velká část evropské legislativy se bude dojednávat v době českého předsednictví v Radě Evropské unie. Česká republika by měla ukázat schopnost dovést výsledky jednání k podobě, která bude splňovat jak nutnost snižování emisí, tak dostatečných kompenzací pro ty, na něž by jednotlivé kroky dopadly nejvíc. Cestou k tomu ovšem jistě není zaměření na zástupné cíle, jako je debata o situaci v automobilovém průmyslu, který s koncem spalovacích motorů ve svých plánech dávno počítá.