Moravské tornádo a změny klimatu: princip „předběžného popírání“ nemůže obstát
Radek KubalaPřímou souvislost mezi moravským tornádem a klimatickou změnou nelze doložit. Přesto je namístě o události mediálně referovat výhradně v kontextu masivní změny klimatu. Noviny totiž v tomto případě musí ctít princip předběžné opatrnosti.
Ničivé tornádo na jižní Moravě neprobudilo jen nebývalou vlnu pomoci, empatie a solidarity, ale také debatu o podobách klimatické krize v České republice. Narážejí přitom na sebe dva přístupy. Jeden dává nebývale silné tornádo do souvislosti se změnami klimatu, druhý takové spojení odmítá. V analogii s principem předběžné opatrnosti bychom jej mohli označit za princip „předběžného popírání“.
Druhý přístup se v zásadě prolíná většinou rozhovorů s klimatology či meteorology a v zásadě říká, že tornádo je natolik složitý a obzvlášť v České republice ojedinělý jev, že věda nemá v současnosti dostatek dat na potvrzení hypotézy, podle níž byla pohroma na Moravě přímým důsledkem rostoucí průměrné globální teploty. V analogii se známým pořekadlem o tom, že jedna smrt je neštěstím, zatímco mnoho smrtí je statistikou, argumentují, že první takto ničivé tornádo je prostě neštěstí bez souvislosti se změnami klimatu.
V karikaturní podobě se výstavní skříní popíračského přístupu stal Deník N, kde hned ráno po katastrofě Petr Koubský všechny ujistil, že tornádo a klima bezpochyby nesouvisí a také, že tornáda jsou v České republice vlastně běžnou záležitostí. Rámování článku se pak snažil v sociálních sítích sice mírnit, ale škoda už byla napáchána, jeho text se s návodnou interpretací šířil dál: v partnerském médiu na Slovensku s titulkem, který souvislost událostí na Moravě se změny klimatu přímo vylučoval.
Premisa opakovaná klimatology a meteorology ale platí jen tehdy, pokud se na jihomoravské tornádo budeme dívat skutečně jen jako na ojedinělý jev bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem jeho vzniku a k nejnovějším poznatkům o proměnách klimatu. Už od devadesátých let vědci ve zprávách Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu upozorňují, že s přibývající průměrnou teplotou bude častější také výskyt extrémních projevů počasí.
Poslední výzkumy bouřek navíc dokládají, že se vlivem oteplování planety v atmosféře kumuluje víc energie, což prohlubuje intenzitu a sílu bouřek. Spolu s tím je častější i vznik supercel, tedy typu bouřky, ze které čas od času vznikne tornádo. I v rozhovoru pro Deník N, opět se zcela nepochopitelným rámováním, klimatolog Ladislav Metelka z Českého hydrometeorologického ústavu popisuje, že tři ze čtyř faktorů pro vznik supercel nepříznivě ovlivňují změny klimatu.
Celá řada expertů opakuje, že ke vzniku podmínek pro vznik takto ničivého tornáda přispělo několik faktorů, například rekordní teploty v několika zemích či anomálie v tryskovém proudění, které se se změnami klimatu dávají explicitně do souvislosti. Je zřejmým novinářským selháním zpracovávat texty o tornádu tak, že se daná souvislost naopak potlačí.
Jinými slovy, pro vlastní vznik konkrétně jihomoravského tornáda a spojitost s oteplováním planety nemáme dostatek dat, což ale ostatně platí pro každou jednu extrémní událost. Současně ale víme, že vypouštěním skleníkových plynů děláme vše pro to, aby se výrazně zvýšila pravděpodobnost vzniku právě toho typu bouře, jenž způsobuje tornáda.
Trochu jasnější obrázek člověk dostane, když se podívá na výzkumy tornád ve Spojených státech, kde je tento typ ničivé bouře častější a výzkumníci tak mají k dispozici větší množství dat. I tamější výzkumy provází řada nejistot, ačkoliv čím dál větší množství výzkumů poukazuje na častější výskyt tornád i v místech, kde se dříve tolik neobjevovala, některé i na jejich rostoucí sílu.
Právě takto změny klimatu působí. Nepřinášejí s sebou zcela nové jevy, protože tornáda, sucha, hurikány, záplavy či lesní požáry nás provázejí, co je lidstvo lidstvem. Změny klimatu však výrazně zvyšují pravděpodobnost jejich výskytu a často i jejich celkovou sílu.
Ostatně ještě pár let zpátky neměli vědci dostatek důkazů pro tvrzení, že hurikány a tajfuny jsou silnější v důsledku teplejší hladiny oceánů, a dnes se již jedná o poměrně jasně doložený jev. Je proto mnohem poctivější předpokládat podobný vývoj i u tornád nežli se držet principu „předběžného popírání“.
Jedním z posledních nových trendů jsou i výrazné změny v tryskovém proudění, které laicky řečeno už najednou nefouká rovně kolem planety, jako dříve. Ale čím dál častěji se vlní. Vědci dnes nejsou schopní popsat, jaký bude mít tento jev přesné důsledky, ačkoliv mu již dnes přisuzují například extrémní vedra na Sibiři, překvapivě mrazivou zimu v Texasu, ale i stále častější vlny veder v Evropě. Některé, dosud nepotvrzené, hypotézy tvrdí i to, že se podílejí i na častějším vzniku tornád.
Je tu ale ještě jeden faktor. Jednoznačně víme, že celoplanetární klima se mění s rychlostí v historii nezaznamenanou. Od roku 1975 stoupla průměrná globální teplota o jeden stupeň a rychlost nárůstu průměrného oteplení se zrychluje. Navíc v našem podnebném pásmu se jedná o nárůst průměrných celoročních teplot ještě podstatně vyšší.
Graf nárůstu teploty začíná připomínat křivky, které jsme vídali u rostoucího počtu nakažených koronavirem. Poslední úniky z již brzy vydané šesté zprávy Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu ukazují, že spolu s tím akcelerují i dopady změn klimatu.
Takto rychlá proměna s sebou přináší množství jevů, jejichž důsledky zatím neznáme. Jestliže je dnes na planetě průměrná teplota o 1,2 stupně vyšší než před padesáti lety a jestliže se o 0,7 stupně z toho zvýšila jen v novém století, pak je jasné, že se zkrátka budou mnohé nepříznivé věci dít poprvé. Je to součást definice slova „změna“ v sousloví „změny klimatu“. Ignorovat to v referování o fenoménu znamená dělat špatnou novinářskou práci.
Jinými slovy, svět se nám doslova mění před očima a většina z vědců v současnosti není schopná dohlédnout všech důsledků, jež takto rychlá a razantní proměna podmínek našeho života přinese. Princip „předběžného popírání“ ale není nevinný.
V konečném důsledku přispívá k oddalování nutné politické akce, kterou potřebujeme k zvládnutí tak obtížného a komplexního problému, jakým je klimatická krize. Pokud bychom k problému přistupovali jako redakce Deníku N, je pravděpodobné, že nakonec sice budeme mít dat a informací, abychom mohli o zvyšující se četnosti, ničivosti i teritoriálním výskytu tornád či dalších dílčích projevů změn klimatu hovořit kategoricky, bude však pozdě s tím cokoli dělat.
Kriticky důležité je proto začít uplatňovat namísto principu „předběžného popírání“ princip předběžné opatrnosti, který se využívá například v právu životního prostředí. Ten nám jednoznačně říká, že „i když není jisté, zda hrozící nevratné nebo závažné poškození skutečně nastane, není to důvod pro odklad opatření, jež mu mají zabránit.“
V daném případě se navíc bavíme o reálné, vědou detailně podložené, hrozbě globální katastrofy. Už nejméně třicet let víme, že závažné poškození klimatu skutečně nastane. Je čas jednat.
Pro novináře píšící o událostech typu moravského tornáda z toho plyne jediný možný skutečně odpovědný přístup. Událost je třeba explicitně dávat do souvislosti s měnícím klimatem bez ohledu na to, že věda zatím o daném jevu má, zcela pochopitelně, nedostatek informací. Ještě jednou pro Deník N: podstatou změn klimatu je fakt, že spousta hrozných věcí se nyní bude dít poprvé.
#BečvaNevyšumí
Téma otravy řeky Bečvy, jedné z největších ekologických katastrof v českých dějinách, při níž zahynulo na osmdesát tisíc ryb, je jednou z nejdůležitějších investigací Deníku Referendum. Reportéři Jakub Patočka a Zuzana Vlasatá případ sledují od počátku a přinesli v něm řadu nových zjištění. Nyní pokrývají soudní proces se svévolně obviněnou firmou Energoaqua a zpracovávají poznatky, které během něj vycházejí najevo. Podpořte naši další práci!
Pokud čtu dobře článek Radka Kubaly, praví se v něm, že spojitost jihomoravského tornáda s klimatickou změnou nemůžeme empiricky prokázat.
Dodejme k tomu, že se jedná o zcela raritní událost, jaká se výjimečně v našich krajinách objevila již dříve. Ovšem například o „ďáblovi v podobě víru“, který v roce 1066 řádil na Vyšehradě, víme ovšem zjevně jen proto, že zbořil knížecí palác, prý rychleji než člověk zlomí stonek obilí. O zničené vesnici by Kosmas sotva psal.
„Přesto je namístě o události mediálně referovat výhradně v kontextu masivní změny klimatu,“ tvrdí se v perexu článku a Kubala označuje každý jiný přístup jako „předběžné popírání".
Připadá mi to poněkuď rozporné. A také poněkud kontraproduktivní. O klimatické změně víme zásluhou vědeckého poznání. A to je ze své podstaty b) falibilní: může se mýlit a je schopno svůj omyl korigovat; b) argumentované: tvrdí jen to, co může při stávajícím stavu našeho poznání dokázat či vystavět jako bezrozpornou hypotézu. A to, co můžeme dnes dokázat, praví, že dochází ke klimatické změně, a dále to, že se na této změně významně podílí nezáměrné důsledky lidské činnosti. Zároveň byla poměrně přesvědčivě vystavěna hypotéza, že globální změna lidské produkce a konzumu by mohla vývoj klimatu pozitivně změnit.
Přijmout tato tvrzení není pro velkou část lidské populace lehké. Protože ono by bylo po jejich přijetí absurdní podle nich nejednat. A to znamená zásah do současného způsobu života a náklady tohoto zásahu budou nutně rozděleny nerovnoměrně. Pro větší část lidstva to znamená, že nikdy nedosáhne úrovně hmotného blahobytu, kterou si chtějí lidé z bohatého severu dobrovolně omezit, ovšem stále vysoko nad úroveň většiny lidstva. A v těch bohatých zemích to znamená obavy pro velkou část obyvatel strach o práci a obavy ze zdražení energií (opět existenční hrozba pro část populace a nanejvýš mírná nepříjemnost pro střední a vyšší příjmové vrstvy).
Na lidském strachu a obavách a závisti se vždy úspěšně živí populismus, v tomto případě popíráním změny klimatu (či její nebezpečnosti). Ovšem zatímco adresáti populismu mohou být často lidé prostého ducha, neplatí to o jeho producentech. Ti dokážou vynalézavě nacházet nepřesnosti a rozpory a právě tak je dokážou zveličit a využít. Jen řídkou spekulací oprávněná, avšak apodikticky tvrzená myšlenka, že jihomoravské tornádo je určitě důsledek klimatické změny, představuje přímo přihrávku na smeč.
Proč takto přihrávat protivníkovi? Pomineme-li utěslivou, byť nezdvořilou domněnku hlouposti, zbývá jen jedna smutna a trochu děsivá odpověď. V kostce: jde o to stát na správné straně a hájit ji. S gestem toho, kdo je v menšině a bojuje jak proti podlému nepříteli, který si chce udržet svou moc a pohodlí, tak proti smutné zaostalosti a ignoranci mas, které je nutné oslovit ve prospěch dobré věci. A když už je nejde oslovit pravdivě, protože pravda se našemu menšináři zdá pro masy příliš složitá, tedy alespoň efektivně. Polopravdy ve jménu dobré věci po určitou dobu fungují: oponent jim vyvracením poskytne publicitu. A ti, kdo jsou na stejné straně, a jen postrádají příslušné přesvědčení o bytostně špatné podstatě nepřítele a nutnosti manipulovat masy ve prospěch dobra, ti mlčí, protože nechtějí kompromitovat dobrou věc. A abych nezapomněl: články podle jednoho doktrinálního kopyta se píšou mnohem snáz a nemusí se při tom přemýšlet. Jedna potíž takového menšinářského přístupu spočívá prostě v tom, že jeho provozovatel zůstává jaksi z definice v menšině a dokáže lidem žádoucí dobro nanejvýš vnutit, nikoliv je o něm přesvědčit.