Moravské tornádo a změny klimatu: princip „předběžného popírání“ nemůže obstát
Radek KubalaPřímou souvislost mezi moravským tornádem a klimatickou změnou nelze doložit. Přesto je namístě o události mediálně referovat výhradně v kontextu masivní změny klimatu. Noviny totiž v tomto případě musí ctít princip předběžné opatrnosti.
Ničivé tornádo na jižní Moravě neprobudilo jen nebývalou vlnu pomoci, empatie a solidarity, ale také debatu o podobách klimatické krize v České republice. Narážejí přitom na sebe dva přístupy. Jeden dává nebývale silné tornádo do souvislosti se změnami klimatu, druhý takové spojení odmítá. V analogii s principem předběžné opatrnosti bychom jej mohli označit za princip „předběžného popírání“.
Druhý přístup se v zásadě prolíná většinou rozhovorů s klimatology či meteorology a v zásadě říká, že tornádo je natolik složitý a obzvlášť v České republice ojedinělý jev, že věda nemá v současnosti dostatek dat na potvrzení hypotézy, podle níž byla pohroma na Moravě přímým důsledkem rostoucí průměrné globální teploty. V analogii se známým pořekadlem o tom, že jedna smrt je neštěstím, zatímco mnoho smrtí je statistikou, argumentují, že první takto ničivé tornádo je prostě neštěstí bez souvislosti se změnami klimatu.
V karikaturní podobě se výstavní skříní popíračského přístupu stal Deník N, kde hned ráno po katastrofě Petr Koubský všechny ujistil, že tornádo a klima bezpochyby nesouvisí a také, že tornáda jsou v České republice vlastně běžnou záležitostí. Rámování článku se pak snažil v sociálních sítích sice mírnit, ale škoda už byla napáchána, jeho text se s návodnou interpretací šířil dál: v partnerském médiu na Slovensku s titulkem, který souvislost událostí na Moravě se změny klimatu přímo vylučoval.
Premisa opakovaná klimatology a meteorology ale platí jen tehdy, pokud se na jihomoravské tornádo budeme dívat skutečně jen jako na ojedinělý jev bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem jeho vzniku a k nejnovějším poznatkům o proměnách klimatu. Už od devadesátých let vědci ve zprávách Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu upozorňují, že s přibývající průměrnou teplotou bude častější také výskyt extrémních projevů počasí.
Pokud čtu dobře článek Radka Kubaly, praví se v něm, že spojitost jihomoravského tornáda s klimatickou změnou nemůžeme empiricky prokázat.
Dodejme k tomu, že se jedná o zcela raritní událost, jaká se výjimečně v našich krajinách objevila již dříve. Ovšem například o „ďáblovi v podobě víru“, který v roce 1066 řádil na Vyšehradě, víme ovšem zjevně jen proto, že zbořil knížecí palác, prý rychleji než člověk zlomí stonek obilí. O zničené vesnici by Kosmas sotva psal.
„Přesto je namístě o události mediálně referovat výhradně v kontextu masivní změny klimatu,“ tvrdí se v perexu článku a Kubala označuje každý jiný přístup jako „předběžné popírání".
Připadá mi to poněkuď rozporné. A také poněkud kontraproduktivní. O klimatické změně víme zásluhou vědeckého poznání. A to je ze své podstaty b) falibilní: může se mýlit a je schopno svůj omyl korigovat; b) argumentované: tvrdí jen to, co může při stávajícím stavu našeho poznání dokázat či vystavět jako bezrozpornou hypotézu. A to, co můžeme dnes dokázat, praví, že dochází ke klimatické změně, a dále to, že se na této změně významně podílí nezáměrné důsledky lidské činnosti. Zároveň byla poměrně přesvědčivě vystavěna hypotéza, že globální změna lidské produkce a konzumu by mohla vývoj klimatu pozitivně změnit.
Přijmout tato tvrzení není pro velkou část lidské populace lehké. Protože ono by bylo po jejich přijetí absurdní podle nich nejednat. A to znamená zásah do současného způsobu života a náklady tohoto zásahu budou nutně rozděleny nerovnoměrně. Pro větší část lidstva to znamená, že nikdy nedosáhne úrovně hmotného blahobytu, kterou si chtějí lidé z bohatého severu dobrovolně omezit, ovšem stále vysoko nad úroveň většiny lidstva. A v těch bohatých zemích to znamená obavy pro velkou část obyvatel strach o práci a obavy ze zdražení energií (opět existenční hrozba pro část populace a nanejvýš mírná nepříjemnost pro střední a vyšší příjmové vrstvy).
Na lidském strachu a obavách a závisti se vždy úspěšně živí populismus, v tomto případě popíráním změny klimatu (či její nebezpečnosti). Ovšem zatímco adresáti populismu mohou být často lidé prostého ducha, neplatí to o jeho producentech. Ti dokážou vynalézavě nacházet nepřesnosti a rozpory a právě tak je dokážou zveličit a využít. Jen řídkou spekulací oprávněná, avšak apodikticky tvrzená myšlenka, že jihomoravské tornádo je určitě důsledek klimatické změny, představuje přímo přihrávku na smeč.
Proč takto přihrávat protivníkovi? Pomineme-li utěslivou, byť nezdvořilou domněnku hlouposti, zbývá jen jedna smutna a trochu děsivá odpověď. V kostce: jde o to stát na správné straně a hájit ji. S gestem toho, kdo je v menšině a bojuje jak proti podlému nepříteli, který si chce udržet svou moc a pohodlí, tak proti smutné zaostalosti a ignoranci mas, které je nutné oslovit ve prospěch dobré věci. A když už je nejde oslovit pravdivě, protože pravda se našemu menšináři zdá pro masy příliš složitá, tedy alespoň efektivně. Polopravdy ve jménu dobré věci po určitou dobu fungují: oponent jim vyvracením poskytne publicitu. A ti, kdo jsou na stejné straně, a jen postrádají příslušné přesvědčení o bytostně špatné podstatě nepřítele a nutnosti manipulovat masy ve prospěch dobra, ti mlčí, protože nechtějí kompromitovat dobrou věc. A abych nezapomněl: články podle jednoho doktrinálního kopyta se píšou mnohem snáz a nemusí se při tom přemýšlet. Jedna potíž takového menšinářského přístupu spočívá prostě v tom, že jeho provozovatel zůstává jaksi z definice v menšině a dokáže lidem žádoucí dobro nanejvýš vnutit, nikoliv je o něm přesvědčit.