Minulý čtvrtek večer se několika obcemi na Hodonínsku a Břeclavsku prohnalo tornádo. Zůstaly po něm obrovské materiální škody, stovky zraněných a bohužel i mrtví. Jednalo se o nejsilnější tornádo v moderní historii České republiky, které za sebou zanechalo pětadvacet kilometrů dlouhou a až pět set metrů širokou stopu.

Při sledování záběrů z míst neštěstí člověka napadne spousta otázek k tomuto u nás nepříliš často se vyskytujícím jevu. Nabízíme proto krátké vysvětlení toho hlavního.

Co to je tornádo?

Tornádo je rychle rotující vzdušný vír vznikající na spodku konvektivních bouří, tedy zvláštního typu bouřkových oblaků, které se vyskytují při vývoji kupovité oblačnosti. Konvektivní bouře zahrnují mrak, běžnou letní přeháňku, ale i bouřku s blesky, krupobití, prudký vítr a samozřejmě i tornáda.

Aby se víru začalo říkat tornádo, musí se vzdušný vír alespoň jednou (ale klidně i opakovaně) dotknout povrchu a na něm způsobit materiální škody. Tornáda mohou být různě velká i mít různé tvary.

V horní části pod oblakem má tornádo tvar chobotu nebo nálevky, které jsou tvořeny stejně jako oblak malými kapičkami. U země je tornádo zvýrazněno nasátým prachem nebo troskami.

Ve většině případů vzniká pod oblakem jen jeden vír, nicméně existují i tornáda s více víry.

Jak tornádo vzniká?

Vznik tornáda je poměrně dlouhý příběh, pro jehož vyústění musí být splněna řada nesamozřejmých podmínek. Proto je tornádo tak vzácným jevem. Vše začíná u silné konvektivní bouře. Tedy kupovitého oblaku, který všichni tak dobře známe z letních měsíců.

Tento mohutný oblak se silným vzestupným proudem, který může způsobit přívalový déšť, ale třeba i krupobití, vzniká tehdy, když je v atmosféře dost energie. Jenže samotný vznik oblaku pro zformování tornáda nestačí. Je třeba víc.

Ve spodních partiích atmosféry obyčejně roste rychlost větru s výškou. Můžete se o tom přesvědčit ostatně sami — až příště vyrazíte do hor, všimněte si, že tam fouká více než v údolích pod vámi. A je to právě výrazný rozdíl v rychlosti větru, který bouře využívá coby zdroj energie.

Jinak rychle totiž fouká vítr nad zemí ve výšce deset metrů a jinak ve výšce šest kilometrů. Vzniká tak velký rozdíl v rychlosti větru, kterému odborně říkáme střih větru, a který je pro chování atmosféry velmi důležitý.

Střih větru totiž způsobuje tendenci atmosféry rotovat. Možná jste si podobného jevu všimli i v potoce. V něm totiž voda proudí rychleji uprostřed koryta než na kraji, vlivem čehož vznikají u břehu malé vertikální vírky.

Občas se ale stane, že rychlý vzestup proudu vzduchu dokáže horizontální tendenci stáčení vzduchu obrátit, přeměnit na vertikální, a vzduch tak začne rotovat. Tehdy se bouře roztočí obdobně jako voda v potoce. Tuto rotaci bouře na obloze nevidíme, ale jsme schopni ji odhalit měřeními za pomoci Dopplerova radaru a občas i vyčíst z tvaru oblaku.

Rotace oblaku ve výšce dva až čtyři kilometry stabilizuje i prodlužuje jeho život. Zatímco obyčejný oblak vydrží přibližně hodinu, rotující oblak — nazývaný supercela — může vydržet i několik hodin.

V České republice jsou supercely poměrně běžné — vyskytují se zde i několikrát do roka. Naštěstí ne každá supercela vytvoří tornádo, všechna opravdu silná tornáda s nimi ale souvisí…

A to nás přivádí k poslední fázi vzniku tornáda. Jelikož v zadní části bouře prší, se srážkami se dostává na zem studený vzduch. Ten se po povrchu roztéká a tím vytváří „louži“ chladného plynu. Na kraji takové louže se při roztékání studeného vzduchu vytváří rotace, která je, pokud se jí podaří bouři nasát, základem budoucího tornáda.

A to je právě nejkritičtější bod procesu vzniku tohoto extrémního jevu. Pokud se bouři nepodaří nasát z blízkosti povrchu dostatečné množství této rotace vznikající při okraji louže studeného vzduchu, tornádo nevznikne.