Klimatickou krizi výrazně zhoršuje oteplení oceánů

Harold R. Wanless

Lidstvem způsobené oteplení planety směřuje k nejméně šestimetrovému vzedmutí hladiny moří. Lze tomu ještě nějak zabránit? Možné scénáře zvažuje profesor geografie a regionálních studií z Univerzity v Miami Harold R. Wanless.

Hladina moře podle Harolda R. Wanlesse možná poroste tak rychle, že nepostačí ani opatření jako pobřežní valy a zdi. Foto Oikos-team, WmC

Klimatická nouze je hlubší, než si mnozí odborníci, volení zástupci a aktivisté uvědomují. Lidstvem způsobené emise skleníkových plynů přehřívají zemskou atmosféru a rozpoutávají drsné vlny veder, hurikány a další projevy extrémního počasí — o tom není pochyb. Horší však je, že přehřátá atmosféra přehřívá také oceány, což povede k bezpochyby katastrofickému zvýšení hladiny moří.

Deník Referendum psal o klimatu ještě, než to bylo cool. Podpořte naši práci a pomozte nám učinit z něj společenskou prioritu.
×

Když se oceány oteplují, hladina stoupá částečně tím, jak se teplá voda rozpíná, a také proto, že teplejší voda masivně rozpouští polární ledovou pokrývku. V důsledku se tak po celé planetě už téměř jistě zvýší průměrná výška hladiny alespoň o šest až devět metrů. Postačí to k tomu, aby velké části přímořských měst, v nichž žijí stovky milionů lidí, skončily pod vodou.

Klíčové je, kdy se tak stane a jestli lidé zvládnou ochladit atmosféru a oceány dost rychle, aby předešli alespoň části následků.

Pokud moře stoupnou o šest metrů v příštích dvou tisících letech, naše děti a jejich potomci možná najdou způsob, jak se tomu přizpůsobit. Pokud se tak ale stane v příštích sto či dvou stech letech — k čemuž momentálně směřujeme — výhledy jsou ponuré. Při takovém scénáři poroste hladina o šedesát centimetrů do roku 2040, o devadesát centimetrů do roku 2050 a tak dále, čím dál víc.

Ačkoli šedesát až devadesát centimetrů moře nemusí znít nijak děsivě, postačí to k tomu, aby se lidské společnosti proměnily všude na světě. Na jihu Floridy přijdou obyvatelé o sladkovodní zdroje, přestanou fungovat čistírny odpadních vod, velká území se navždy ocitnou pod vodou. Miami Beach a další bariérové ostrovy budou z většiny neobyvatelné. V Číně, Indii, Egyptě a dalších zemích s obrovskými říčními deltami zapříčiní růst hladiny o šedesát až devadesát centimetrů stěhování desítek milionů lidí a ztrátu rozlehlých zemědělských ploch.

Snaha zamezit stoupání oceánů se proto musí stát bezodkladnou prioritou, a to i pro světové lídry, které americký prezident Joe Biden pozval na klimatický summit ke Dni Země. Musíme změnit způsob, jímž chápeme klimatickou nouzi a jehož prostřednictvím se k boji s ní stavíme. Je samozřejmě třeba dosáhnout cíle Pařížské dohody a udržet oteplení do jednoho a půl až dvou stupňů Celsia, stačit to ale nebude.

Řešení rapidně rostoucích hladin moří je dvojí: musíme nejen přestat plnit atmosféru plyny, které zadržují teplo, ale také odčerpat velkou část z toho, co už jsme do vzduchu vypustili. Od dob průmyslové revoluce před dvěma sty padesáti lety množství oxidu uhličitého v ovzduší prudce stoupá, a to hlavně v důsledku využívání fosilních paliv. Aby hladiny oceánů vzrostly co nejméně, potřebujeme snížit koncentraci částic skleníkových plynů ze současných 417 na milion na 280, jako tomu bylo před industrializací.

Ekonomika se musí ihned zbavit fosilních paliv a přejít k obnovitelným zdrojům energie. Musí skončit odlesňování, je nutné přeorientovat se na zemědělství šetrné ke klimatu, začít sázet lesy, které umožňují ukládat atmosférický uhlík do půdy, a podobně. Ale i pokud zvítězíme na této frontě, na níž zatím spíše citelně prohráváme, přestane se oteplovat pouze atmosféra.

Zchladit oceány bude těžší úkol. Jeho splnění vyžaduje odstranit obrovské množství oxidu uhličitého z ovzduší i vody zároveň a uložit ho někam, odkud nemůže unikat.

Prototypy podobných „uhlíkově negativních“ technologií už existují. Jde například o obohacování hnojiv o rozmělněnou bazaltovou lávu, které může vést k odčerpávání vzdušného CO2. Další způsoby je však třeba urychleně vyvinout. Považuji za zásadní, abychom sledovali obě cesty — zastavení dalších emisí CO2 i odstraňování již vypuštěného oxidu uhličitého. Zaměřit se důkladně jen na jednu z cest nelze považovat za omluvu pro opomenutí té druhé, nýbrž za selhání.

Naše dilema přitom vychází z neznalosti základů fyziky. Jakmile se jednou CO2 uvolní, zůstává v atmosféře po tisíce let, zachytává teplo a ohřívá planetu tak, jako když se lidské tělo přikryje dekou. Zpravidla si nicméně neuvědomujeme, že většina tohoto oteplení, konkrétně přes třiadevadesát procent, se přelilo do oceánů a zásadně oteplilo jejich svrchních šest set metrů. Tím se urychluje tání ledu na pólech a hladina moří globálně roste — a nejinak tomu bude i v příštích staletích.

Co víc, moře budou stoupat skutečně nebezpečným tempem. V roce 1900 se hladiny zvedaly o šest desetin milimetru ročně. Po roce 1930 se oceány začaly oteplovat a voda rozpínat, rychlost růstu hladiny moří se zdvojnásobila jednou a pak i podruhé, takže k roku 1990 dosáhla 3,1 milimetru ročně. Od té doby stále teplejší oceány dál rozpouštějí polární ledy a zvyšování hladiny moří ještě zesílilo. Dnes dosahuje šesti milimetrů za rok, tedy více než pěti centimetrů za desetiletí, a bude dál dramaticky zrychlovat.

Pět centimetrů za dekádu může vypadat zanedbatelně, ale pamatujte — jsme stále na začátku. Americký Národní úřad pro oceán a atmosféru v roce 2017 předpověděl, že do roku 2100 se oceány celosvětově zvednou o jeden a půl až dva a půl metru. Dnes, o čtyři roky později, je jasné, že dva a půl metru je pouze umírněný odhad. A regionální vlivy — pokles půdy, změny oceánských proudů a pohyb ledových mas na Zemi kvůli tání ledu — způsobí na některých místech růst vyšší o dvacet až sedmdesát procent, než tomu bude globálně.

Zvýšení mořské hladiny o dva a půl metru by byla katastrofa. Bez rozsáhlých a velmi drahých adaptačních opatření by pod vodou skončila velká část New Yorku a Washingtonu D. C., Šanghaje a Bangkoku, Lagosu, Alexandrie a mnoha dalších pobřežních měst. Zatopila by se jižní Florida. A stavět příbřežní zdi jižní Floridě nepomůže, leží na porézním vápenci, jímž stoupající voda jednoduše prosákne. Dokonce i protipovodňovými hrázemi obehnané Nizozemsko nebo New Orleans budou mít velké potíže.

Při současných trendech budeme dokonce moci hovořit o štěstí, pokud oceány do roku 2100 stoupnou „jen“ o dva a půl metru. Počítačové modely používané například Národním úřadem pro oceán a atmosféru totiž nezohledňují, co víme o růstu moří z minulosti. Předpokládají, že oceány rostou postupně. Geologické záznamy však ukazují, že se tak ve skutečnosti děje v náhlých impulzech. Vyšší teploty, jež následovaly doby ledové, způsobily rozpad polárních ledových sektorů nikoli zároveň, ale postupně, kvůli čemuž se hladiny zvedaly o devadesát centimetrů až devět metrů. A dnešní rychlejší odtávání ledu v Grónsku a Antarktidě stojí téměř jistě na začátku nového impulzu pro další rapidní růst mořské hladiny.

Lidstvo musí bez dalších prodlev přejít k obnovitelným zdrojům energie, přestat spalovat fosilní paliva a vyvíjet a používat technologie, které dostanou CO2 ze vzduchu a moří. Musíme se rovněž realisticky postavit k adaptaci na takové stoupání moří, kterému už nyní nepůjde zabránit. Měli bychom být připraveni pomoci s přesunem lidí a infrastruktury z nejohroženějších oblastí a tato území vyklidit ještě před zaplavením. Bude to jistě prozřetelnější než v nízko položených regionech za veřejné peníze dále budovat pobřežní stavby, které stejně selžou.

Bez uvedených opatření se dříve, než si většina lidí vůbec uvědomuje, ocitneme v bodě, kdy civilizace, jak ji známe, velmi zeslábne nebo rovnou zkolabuje. Můžeme tomu zabránit jen opravdu seriózním plánováním, financováním a vynaložením potřebných sil. Naši potomci si totiž zaslouží mnohem víc, než kolik činíme teď.

Text vznikl jako součást Covering Climate Now, globální novinářské spolupráce s cílem posílit informování o změnách klimatu. Z anglického originálu Warming Oceans Are Making the Climate Crisis Significantly Worse zveřejněného v magazínu The Nation přeložila LUCIE ČEJKOVÁ.