Příběh dvou klimatických uprchlíků
Jeremy DeatonSpojené státy americké se na příčinách klimatické migrace podílejí více než kterákoli jiná země na světě. Přesto tam klimatičtí uprchlíci nejsou vždy vítání.
Změny klimatu se po celé planetě projevují delšími obdobími sucha, většími záplavami a silnějšími bouřemi. Nejvýrazněji přitom působí v tropických oblastech, kde i nepatrný růst teplot dokáže proměnit vlnu veder z nesnesitelné na smrtící či propůjčit hurikánu takovou ničivou sílu, která srovná se zemí i menší město. V příštích dekádách se kvůli nepředvídatelným výkyvům počasí miliony lidí z Mexika, střední Ameriky a Karibiku přestěhují do vnitrozemí Spojených států. Tato nová podoba migrace vlastně už započala — v důsledku sucha, které devastuje živobytí farmářů z Guatemaly a Hondurasu, a čím dál nebezpečnějších hurikánů, jež sužují komunity žijící kolem Mexického zálivu.
Panel Organizace spojených národů loni rozhodl, že žádný uprchlík, který čelí bezprostřednímu nebezpečí kvůli změnám klimatu, nesmí být deportován pryč ze státu, jenž ho přijal. Rozhodnutí nicméně není závazné a není ani jasné, jak mají soudy určit, koho lze za klimatického uprchlíka považovat, neboť pojem zatím postrádá formální definici. Spojené státy, které přispěly ke klimatickým změnám víc než kterákoli jiná země na světě, a nejvíce se tedy podílely na přesídlení lidí zasažených klimatickými pohromami, však lidi vysídlené v důsledku změn klimatu za uprchlíky nepovažují.
Může se tak stát, že dva různí lidé unikající před obdobnými klimatickými katastrofami nabydou při hledání útočiště ve Spojených státech naprosto odlišné zkušenosti. Uprchlík z Portorika může využít všechny výhody spojené s americkým občanstvím a bez problémů se přestěhovat do vnitrozemí. Uprchlíka ze střední Ameriky, byť kvůli změnám klimatu čelí stejným hrozbám, čeká mnohem složitější cesta.
Jose Luis Zelaya patří ke druhému ze zmíněných příkladů. Do Spojených států přišel poté, co přežil hurikán Mitch — hurikán páté kategorie, který na území celé střední Ameriky zabil přes jedenáct tisíc lidí a stal se nejvíce smrtícím atlantským cyklónem nejméně za poslední století. Víme přitom, že hurikány sílí v důsledku oteplování vod způsobeného změnami klimatu. Mitch udeřil v roce 1998, což byl do té doby nejteplejší rok v historii měření.
Tehdy jedenáctiletý Zelaya vzpomíná, jak se skučící vítr a záplavy hnaly ulicemi Hondurasu. Vzpomíná si i na stržené budovy, těla bez života a odporný zápach.
„Po hurikánu přišel strašný chaos. Řada lidí sháněla vodu, další sháněli léky,“ řekl. „Všechno, co se dělo potom, bylo fakt bolestivé. Právě proto tolik lidí odešlo.“