Změny klimatu se po celé planetě projevují delšími obdobími sucha, většími záplavami a silnějšími bouřemi. Nejvýrazněji přitom působí v tropických oblastech, kde i nepatrný růst teplot dokáže proměnit vlnu veder z nesnesitelné na smrtící či propůjčit hurikánu takovou ničivou sílu, která srovná se zemí i menší město. V příštích dekádách se kvůli nepředvídatelným výkyvům počasí miliony lidí z Mexika, střední Ameriky a Karibiku přestěhují do vnitrozemí Spojených států. Tato nová podoba migrace vlastně už započala — v důsledku sucha, které devastuje živobytí farmářů z Guatemaly a Hondurasu, a čím dál nebezpečnějších hurikánů, jež sužují komunity žijící kolem Mexického zálivu.

Panel Organizace spojených národů loni rozhodl, že žádný uprchlík, který čelí bezprostřednímu nebezpečí kvůli změnám klimatu, nesmí být deportován pryč ze státu, jenž ho přijal. Rozhodnutí nicméně není závazné a není ani jasné, jak mají soudy určit, koho lze za klimatického uprchlíka považovat, neboť pojem zatím postrádá formální definici. Spojené státy, které přispěly ke klimatickým změnám víc než kterákoli jiná země na světě, a nejvíce se tedy podílely na přesídlení lidí zasažených klimatickými pohromami, však lidi vysídlené v důsledku změn klimatu za uprchlíky nepovažují.

Může se tak stát, že dva různí lidé unikající před obdobnými klimatickými katastrofami nabydou při hledání útočiště ve Spojených státech naprosto odlišné zkušenosti. Uprchlík z Portorika může využít všechny výhody spojené s americkým občanstvím a bez problémů se přestěhovat do vnitrozemí. Uprchlíka ze střední Ameriky, byť kvůli změnám klimatu čelí stejným hrozbám, čeká mnohem složitější cesta.

Jose Luis Zelaya patří ke druhému ze zmíněných příkladů. Do Spojených států přišel poté, co přežil hurikán Mitch — hurikán páté kategorie, který na území celé střední Ameriky zabil přes jedenáct tisíc lidí a stal se nejvíce smrtícím atlantským cyklónem nejméně za poslední století. Víme přitom, že hurikány sílí v důsledku oteplování vod způsobeného změnami klimatu. Mitch udeřil v roce 1998, což byl do té doby nejteplejší rok v historii měření.

Tehdy jedenáctiletý Zelaya vzpomíná, jak se skučící vítr a záplavy hnaly ulicemi Hondurasu. Vzpomíná si i na stržené budovy, těla bez života a odporný zápach.

„Po hurikánu přišel strašný chaos. Řada lidí sháněla vodu, další sháněli léky,“ řekl. „Všechno, co se dělo potom, bylo fakt bolestivé. Právě proto tolik lidí odešlo.“

Zelayova matka utekla spolu s jeho sestrou do Spojených států, zatímco on sám zůstal se svým násilnickým otcem. Podle Zelayi bylo lepší, že matka zachránila alespoň jedno dítě, on sám se o sebe uměl postarat.

„Vždycky jsme si byli blízcí. Vždycky jsme se milovali, ale okamžiky bolesti, násilí, chudoby a přírodních katastrof nás rozdělily.“

S následky hurikánu Mitch se vyrovnával další dva roky. Celá ta zkáza jen prohloubila chudobu, což vedlo k nárůstu střetů mezi gangy. Po dobu dvou let se násilí dokázal vyhýbat, pak se ale ocitl uprostřed přestřelky, po které mu v paži zůstaly dvě kulky. Právě tehdy se jeho matka rozhodla, že použije veškeré peníze, které našetřila, aby Zelayovi pomohla dostat se do Spojených států.

Zelaya cestoval bez doprovodu a přijel bez jakékoli dokumentace. Putoval šest týdnů pěšky, na koni, autobusem i vlakem, aby dorazil do Ria Grande, kde ho imigrační úředníci na další dva měsíce zadrželi. Vzpomíná si na okamžik, kdy se konečně opět shledal se svojí matkou.

„Už jenom vidět, jak se ty dveře otevírají a v nich stojí moje máma — to byla krása,“ řekl. „Byl to nový začátek. Bylo to, jako bych se zbavil veškeré té bolesti.“

Tak začal jeho nový život v Texasu. Pomalu se naučil anglicky, plně se věnoval studiu, a nakonec získal doktorát z pedagogiky na univerzitě Texas A&M se zaměřením na studenty, pro něž je angličtina druhým jazykem.

Zelayova cesta do Spojených států byla složitá, poznamenaná bolestivým odloučením od matky a sestry, hrůznou cestou a dlouhou internací. Více než dvě desetiletí po příjezdu mu navíc nebyl přiznán trvalý pobyt. Zelayu chrání jen program pro děti přistěhovalců, který umožňuje imigrantům bez dokladů, pokud přijdou do Spojených států ještě jako děti, v zemi legálně žít a pracovat.

Ne všichni klimatičtí uprchlíci však musejí urazit tak strastiplnou cestu. Některé sice, podobně jako Zelayu, postihne pohroma, ale jejich osud se na kriticky důležité křižovatce vydá jiným směrem.

V roce 2017 se do Buffala ve státě New York přestěhoval Willam Pagán-Pérez. Jako učitele hudby si jej pozvali místní úředníci, kteří do místních veřejných škol sháněli bilingvního vyučujícího pro španělsky hovořící studenty. Podle plánu se k němu v Buffalu měla brzy připojit i jeho manželka Sharellee Rosariová-Rondónová.

Hurikán Maria o síle pátého stupně zasáhl Portoriko v roce 2017, jenž byl v průměru asi o tři desetiny stupně Celsia teplejší než zmíněný rok 1998, kdy hurikán Mitch udeřil v Hondurasu.

Hurikán Maria zabil přes tři tisíce lidí, a stal se tak nejhorším v americké historii. V důsledku klimatické změny jsou přitom podobně silné bouře stále pravděpodobnější.

„Byly to obrovské ztráty. Pamatuji si, jak jsem se rozhlížela po ulicích a viděla všechna ta poničená místa,“ řekla Rosariová-Rondónová. „Cítila jsem se osaměle.“

Po bouři bylo složité dostat se k základním potřebám. U bankomatů se tvořily fronty, ve kterých se čekalo až šest hodin. U čerpacích stanic to bylo až dvanáct hodin. Rosariová-Rondónová se snažila žít z úspor. Když už nestačily, začala využívat kreditní kartu.

Rosariové-Rondónové se nicméně podařilo najít si do vnitrozemí Spojených států cestu. Na rozdíl od Zelayi totiž přiletěla do Buffala letadlem a jako americká občanka měla hned od příletu veškerou zákonnou ochranu. Dokonce si s sebou mohla přivézt svého psa. Nakonec byli s manželem odděleni týdny, nikoli roky. Po přesídlení si Rosariová-Rondónová vypilovala svoji angličtinu při práci v supermarketu a poté si našla zaměstnání jako učitelka španělsky hovořících studentů.

Rosariová-Rondónová i Zelaya utíkali před ekvivalentní klimatickou katastrofou, jen jednomu z nich se však dostalo výhod spojených s narozením na půdě Spojených států. Takové rozdělení, jakkoli je jen dílem historické a geografické náhody a jakkoli je naprosto nahodilé, určilo, kdo se může pohybovat volně a kdo bude odsunut do pozadí.

Jak teploty na planetě rostou, otázka, koho lze považovat za klimatického uprchlíka a jakou právní ochranu by mu měly Spojené státy poskytnou, bude stále palčivější. Zelaya říká, že příběhy, jako je ten jeho, jsou důležité k pochopení celé zkušenosti přistěhovalců i toho, proč lidé vůbec do Spojených států přicházejí, co musejí absolvovat, aby se na jejich půdu dostali, ale také toho, co mohou této zemi přinést.

„Když si tím vším člověk projde, některým věcem prostě rozumí, protože je zažil, což je velice důležité. Mnoho takových příběhů si ale bohužel nikdo nikdy nevyslechne.“

Text vznikl jako součást Covering Climate Now, globální novinářské spolupráce s cílem posílit informování o změnách klimatu. Z anglického originálu A Tale of Two Climate Migrants zveřejněného v na webu Nexus Media News přeložila LUCIE ČEJKOVÁ.