↗

„Je vidět, že klima se mění rychleji než dříve a extrémy se stávají extrémnějšími.“ Foto Archív Michala Žáka

Minulý čtvrtek jste v rámci živého vstupu v České televizi moravské tornádo vysvětlil změnami klimatu. Řekl jste, že „v souvislosti s postupující změnou klimatu a s tím, jak je v atmosféře — zjednodušeně řečeno — více energie, pravděpodobnost silných bouří stoupá. Byla asi otázka času, kdy se tak silné tornádo strefí do oblasti České republiky.“ Můžete tuto myšlenku rozvést?

Zdůraznil bych hlavně první část citace, druhá část je trochu s otazníkem. První část je logická v tom smyslu, že oteplování probíhá delší dobu. Vyšší teploty a více vodní páry v atmosféře jsou prokazatelné, navíc vyplývají ze zákonů termodynamiky. Proto se dá usuzovat, že v atmosféře je potenciálně více energie pro jevy, které se v ní vyskytují. Může jít i o nejvýraznější projevy počasí, jakými jsou silné bouře.

Pokud jde o tornádo, otázku výskytu tornád v souvislosti změn klimatu není jednoduché zodpovědět. Když vyjdeme čistě z pozorování, data zatím nejsou dostatečně početná a k vyvození závěrů máme omezené možnosti.

Přeci jen se v evropských podmínkách tornádům delší dobu nepřipisovala taková důležitost. Tornáda byla vnímána za záležitost Ameriky, a nikoli středí Evropy. Výskyt tu byl malý a možnosti sledování před nástupem mobilů velmi omezené.

Máme tedy v budoucnu v České republice čekat častější výskyt extrémních projevů počasí — i třeba tornád?

Konkrétně u tornád to není samozřejmé. Tornádo — a zejména velmi silné tornádo na Moravě — je natolik výjimečná událost, že bych ho jako příklad neuváděl. Mimořádně výjimečnou událostí v rámci Evropy zůstane asi i v budoucnu.

Ostatní extrémní projevy počasí ale určitě častější budou. Sice nejsou tak dramaticky tragické na první pohled, ale třeba vlny veder si mohou vyžádat mnohem větší počet obětí, než kolik zahynulo při průchodu tornáda.

Tragická smrt na přehřátí organismu jen často není tak zřejmá. Tím vůbec nechci zlehčovat tornádo na Moravě, chci jen říct, že ostatním extrémním jevům je věnovaná menší pozornost. Jsou plíživější a zdánlivě méně naléhavé.

Jakých plíživých dopadů změn klimatu na náš každodenní život se obáváte nejvíc?

Zmíním se o dvou hlavních. Tím prvním je rozkolísanost srážkového režimu — už ji pozorujeme, a bohužel to podle všeho bude jen horší. Znamená to častější srážky přívalového typu, ale i naopak delší období beze srážek. Potom snáze nastane sucho — ačkoliv se v ročním úhrnu suma srážek nezmění, ba může dokonce stoupnout.

Právě častější výskyt silnějších, prudších srážek a delších období sucha vidím jako velký problém. Má dopady na krajinu, zemědělství, hospodaření s vodou. Způsobuje škody, jako je eroze či lokální záplavy.

Druhým dopadem jsou horké vlny. Mám na mysli především vysoké teploty v letních měsících, ale nadprůměrné teploty mohou přijít i v jiných ročních sezónách. Za dopad mají například nedostatek sněhu v zimě nebo předčasný nástup vegetační sezóny.

V České republice už jsme horké vlny zažili, viz léto 2003 nebo léto 2015. Zároveň nám ale extrémní teploty třeba v Kanadě — ačkoliv tam jsou jiné podmínky — ukazují, že razance horkých vln může být mnohem větší a intenzivnější, než na co jsme zvyklí.

V Kanadě byl tento týden třikrát po sobě překonán absolutní teplotní rekord. Navíc byl překonán o čtyři a půl stupně Celsia, u nás byl překonán před pár lety v Dobřichovicích o dvě desetiny stupně.

Co vidíme v Kanadě, je děsivé, a svědčí o bezprecedentní síle současné horké vlny. Naštěstí v podmínkách střední Evropy se ještě dají horké vlny nějakým způsobem snést, ale v jižních státech, především těch v Asii, kde se horka kombinují s vyšší vlhkostí, je pocitová teplota tak vysoká, že bez klimatizace tam lidé de facto nemají šanci takové horké vlny do budoucna přežít.

Vrátím se ke Kanadě, kde tento týden zemřelo na extrémní vedra přes sto lidí. V obci Lytton teplota dosáhla téměř padesáti stupňů Celsia a kvůli lesním požárům ji museli evakuovat. Dalo se předvídat, že to nastane? Obecná představa o Kanadě je přeci jen jiná…

Ano, je úplně jiná. Něco takového nečekal téměř nikdo — prognózy počasí sice vyšly, ale intenzita vlny byla naprosto překvapující nejen pro tamní obyvatele, ale i pro klimatologickou komunitu.

Jde totiž o hodnoty teplot, které podle klimatologických modelů měly přijít třeba až v druhé polovině tohoto století — a my je zažíváme už teď. Je tedy vidět, že klima se mění rychleji než dříve a extrémy se stávají extrémnějšími.

Mohu připomenout i loňský rok na Sibiři, kde také byla dlouhotrvající vlna veder. I tam byly naměřeny teploty, které měly být obvyklé až na konci tohoto století. Dostáváme se do situace, kde ve výjimečném případě může nastat intenzita jevu, která by měla být obvyklá teprve až za sedmdesát, osmdesát let.

Pokud se tohle vše děje při globálním oteplení 1,1 stupně Celsia, co můžeme čekat za deset, patnáct let, až se teplota dostane k hranici 1,5 stupně?

Nárůst teploty se bohužel nadále zrychluje. Podle nejčerstvějších propočtů je pravděpodobné, že práh jednoho a půl stupně překročíme ve třicátých letech, což je brzo. Co se bude dít, je velká otázka, ale myslím že nás počasí bude překvapovat jevy, na které jsme nebyli zvyklí.

Nemyslím jen moravské tornádo, ale i intenzitu vln veder nebo neobvyklé teplotní výkyvy a extrémnější srážky, dále třeba i vichřice. V minulosti už jsme sice něco zažili, ale budeme častěji překonávat extrémy, které mohou být výraznější než pár desetin stupně Celsia nebo pár milimetrů srážek.

Když tedy vezmeme v potaz nedávné extrémy počasí — nejen horké vlny v Kanadě a na Sibiři, ale třeba i únorové mrazy ve státě Texas — můžeme všechny souhrnně vysvětlit globálními změnami klimatu?

Beze změny klimatu — zapříčiněné z rozhodující části člověkem — by intenzita daných jevů nebyla taková. Tím si můžeme být jistí.

V Kanadě by při této povětrnostní situaci i tak byla horka, ale třeba dvaačtyřicet, třiačtyřicet stupňů — ne devětačtyřicet, jak jsme tento týden viděli. Stejně tak v Texasu by teploty byly třeba o pět, sedm stupňů vyšší, než byla dosažená minima. Čili ano, beze změny klimatu by extremita těchto jevů s velmi vysokou pravděpodobností nebyla tak vysoká.

Britský deník Guardian měl v pátek 2. července na titulní straně palcový titulek „Nowhere is Safe: warning on escalating climate crisis“, tedy „nikde není bezpečno“. Článek cituje přední klimatology z celého světa, kteří v kontextu nejen kanadských veder vyzývají politiky, aby změnili svůj přístup a začali se změnou klimatu skutečně bojovat. Nepřijde vám, že podobné apely od českých klimatologů chybí?

Takový apel u nás opravdu není tak znát — možná spíš není dost slyšet. Asi je to specifikem podmínek v České republice. I během pandemie koronaviru nebyl názor vědecké obce — alespoň zpočátku — slyšet tolik, jak by v mediálním mainstreamu slyšet být mohl.

Nemohu mluvit za kolegy, ale myslím si, že jde i o negativní zkušenost z minula: apely na politiky totiž většinou nikam nevedly. Snažíme se promlouvat spíš k veřejnosti než k politikům…

Mám ale obecně pocit, že apely ze strany odborné komunity u nás nejsou ani v jiných oblastech. Nejsme na to moc zvyklí. Občas se něco objeví, ale není to norma jako v západní Evropě — podle mě na nás v tomto ohledu komunistický režim zanechal své stopy.

Mě třeba zajímá dění na železnici, a taky mi chybí jasný tlak. Proč tady nestavíme kvalitní vysokorychlostní tratě, abychom se napojili na západní Evropu? Pořád se o tom jen mluví, a realita zatím žádná… Je to takový český problém. Což ale neznamená, že je to tak dobře. Takže ano, asi bychom my klimatologové měli být víc slyšet.

Pokud apelujete především na veřejnost, vnímáte posun? Přijde vám, že česká společnost chce o změnách klimatu mluvit a v konečném důsledku je i řešit?

Určitě se to lepší. Pohybuji se v této oblasti delší dobu, a když si vzpomenu na nultá léta, bylo to u nás dost smutné. Když jsem například jel na konferenci do zahraničí a viděl, jaké je vnímání změny klimatu tam, a potom ten kontrast, když jsem se vrátil do České republiky… v posledních pěti letech se však česká debata o klimatu z různých důvodů přeci jen výrazněji posouvá. Například sucho řadě lidí ukázalo, že se to týká i nás.

S rostoucí naléhavostí se vědecká komunita snaží častěji pronikat do mediálního prostoru. Ono je to asi oboustranné, média pochopitelně více zajímá, co se děje a co to bude znamenat pro lidi v České republice. Navíc klimatické modely a projekce se lepší a z nich získané signály jsou průkaznější.

Ochota klimatologů mluvit o změně klimatu a jejích konkrétnějších dopadech je proto větší než třeba v předchozí dekádě. Celkově se debata o klimatu pod tlakem vývoje zlepšila, to téma se řeší mnohem více. Veřejnost je lépe informována. Stále se ale setkávám i s názory z nultých let typu „vliv člověka na klima je zanedbatelný“.

Přijde vám popírání lidského vlivu jako jedna z hlavních překážek do budoucna? Od klimatologů ze zahraničí je často slyšet, že doba mainstreamového popírání je u konce, a nastává doba klimatického předstírání. Politici se tváří, že změnu klimatu řeší, ale k potřebným krokům se ve skutečnosti nemají…

Souhlasím, že od slov k činům je někdy delší cesta. A někdy se volí ne úplně šťastná řešení pro řešení klimatické krize — například biopaliva.

Také se obávám, že některá opatření se podaří prosadit jen proto, že se nějakému politikovi nebo lobbystické skupině „hodí do krámu“. Skutečně potřebná je samozřejmě globální změna, například celkové snížení spotřeby zdrojů. Ale je mi jasné, že to vůbec není jednoduchá věc…

Jak se v tomto kontextu stavíte k nejnovějším závěrům Mezinárodního panelu OSN (IPCC), podle kterých je k záchraně před klimatickou katastrofou potřeba rozsáhlá společenská transformace? Nebude ve finále potřeba změnit víc, než naši politici často přiznávají?

Pokud se chceme posunout do bodu, kdy nehasíme požár, ale zamezíme vzniku požáru, tak ano. S kolegy o tomhle debatujeme delší dobu, je skutečně potřeba změnit globální poměry — a především myšlení. Jde o změnu využívání zdrojů, spotřebovávání energií a podobně.

Tam je ze strany našich politiků velká mezera — v některých státech je to lepší, v některých dokonce dobré. Ve většině států to ale dobré rozhodně není, a Česká republika do této skupiny patří.

Tady se moc lidí zatím neodváží téma potřebných změn uchopit — kdo o nich začne mluvit je často označen například za komunistu. Přitom abychom byli schopni na planetě přežít delší dobu, musíme naše fungování výrazně změnit. Přál bych si, aby to politici brali mnohem vážněji. Samozřejmě jedna věc je potřebná praktická opatření vymyslet a jiná věc je přesvědčit veřejnost, což bude velmi obtížné.

Zmínil jste se o tom, že v některých zemích je klimatická politika lepší, nebo přímo dobrá. Můžete konkretizovat, které to jsou?

Například Norsko či Dánsko. Pro nás v České republice ale může být inspirující i sousední Rakousko nebo Německo.

Je to znát i v otázkách veřejného prostoru. Spousta lidí má pořád pocit, že musí dát najevo své bohatství například autem. A samozřejmě máme pod vlivem reklam tendenci si pořizovat spoustu věcí, které jsou někdy hodně nepotřebné, případně si koupíme novou věc, i když ta starší stále ještě dobře funguje. Což samozřejmě nepomáhá ochraně životního prostředí nebo klimatu.

Co vám jako meteorologovi a klimatologovi ve veřejné diskuzi o změnách klimatu u nás nejvíce chybí?

Nejvíc mi chybí zdůrazňování mezinárodního kontextu. Moc neprožíváme, co se děje na druhé straně planety, ačkoli v propojeném světě a propojené atmosféře se jev odjinud může projevit i u nás. Například otázka stavu oceánu se tady tolik neřeší, přitom je to téma zásadně důležité pro klima a život na naší planetě. Je třeba častěji mluvit o dění i jinde než jen v České republice. A soustředit se na souvislosti.

ADAM REKTOR POLÁNEK