Domy otevřené prachu i pomoci. Zničené jihomoravské obce objevují sílu komunity
Lucie Čejková, Gaby KhazalováPár dní po katastrofě na jižní Moravě už bylo možné na místě pozorovat, co se v prvotní reakci osvědčuje, a kde jsou naopak rezervy. Se skvělou reakcí místních lidí, hasičů, záchranářů a občanské společnosti kontrastuje těžkopádnost státu.
Od pohromy na jižní Moravě neuběhl ani týden a přišla další vlna bouřek. Pro obyvatele domů, jejichž postel od provazů deště dělí přibitá plachta, to nebyla obyčejná letní bouřka, jakých člověk zažije bez větších obav stovky.
„Volal mi kamarád, že už se to blíží od Brna, a sousedka hned ráno hlásila, jaký měla hrozný strach, co zas bude,“ shrnuje Anička z Moravské Nové Vsi pocity většiny místních. Vrásky způsobené věkem jí prohlubuje strach z toho, že „ojedinělá událost“, která zničila celou vesnici, je možná příznakem něčeho většího a hlubšího.
„Je to až komické: patří k místnímu koloritu, že déšť se Hruškám vždycky vyhne. Vlastně jsme se těšili, že konečně pořádně zaprší,“ popisuje Zdeňka náladu nic netušících lidí ve vesnici, když už se k ní blížilo tornádo. „Sucho a vedra jsou tady velká témata. Poslední roky chybí voda ve studních, v létě není na zalévání,“ vysvětluje, jak jde vesnice od jednoho extrému ke druhému.
„Prvotní šok byl, že se podobná věc může u nás vůbec stát. Když poté v úterý hlásili bouřky a krupobití, byli všichni jako na jehlách — je to jako po povodních, kdy stačí, aby stoupla hladina řek a spustí se obranný mechanismus,“ vysvětluje reakci psychoterapeut Jiří Byčkov, který jel na místo bezprostředně poté poskytnout pomoc v rámci dobrovolnického týmu Masarykovy univerzity. Jeho sil nakonec bylo zapotřebí jinde: „Kdo měl ruce a nohy, tak pomáhal uklízet a plachtovat.“
Mozaika rozmanitých, ale velmi intenzivních pocitů je v poničených vesnicích patrná. Zatímco jedni se objímají se slzami dojetí, že se jim podařilo dokončit nejnutnější opravy, jiní zatím události posledních dní přebíjejí vtipy a humorem. „Co záleží na střeše, když nám zůstalo to víno,“ glosují fakt, že láhve uložené ve sklepech jsou skutečně jediným spolehlivě nepoškozeným majetkem.
Plyšáci namísto generátorů
Zdeňka bydlí v Brně, ale v Hruškách se narodila, oba její rodiče tam mají dům. Poprvé jsme se setkaly před šesti lety, kdesi na poli mezi maďarsko-srbskými hranicemi, za hluboké tmy s čelovkami a v chaotické změti aut naložených materiální pomocí a lidí prchajících ze Sýrie, kteří tam přišli takřka o všechno.
Přestože je tentokrát Zdeňka sama v roli člověka, jemuž katastrofa zničila rodné místo a vzpomínky na dětství, dobrovolnickou zkušenost v sobě nezapře. Svou roli popisuje jako „mikrokoordinaci“.
„Objíždím místní a ptám se jich, s čím zrovna potřebují pomoct. Podle toho k nim nasměruju dobrovolníky, kteří se často ostýchají jen tak někomu vlézt do závratí. Včera jsem zase na kole rozvážela obědy pracovníkům s těžkou technikou,“ vypráví, zatímco kolem nás právě obědvají skupinky hasičů, vojáků a policistů.
Stále tu pomáhají i někteří z těch, kteří přijeli ze vzdálených měst a obcí, a tak se při obědové pauze seznamují s místními kolegy. Teď zrovna si vyprávějí o svých dětech.
Dnes, už týden poté, co tornádo udeřilo, působí náves Hrušek uspořádaně. Své stánky tam mají pojišťovny, jeden slouží jako informační bod, v dalším se zase třídí hory tašek se vším možným od čistících prostředků až po oblečení. Ještě celé tři dny po katastrofě to však bylo jinak.
„Ještě v pátek i sobotu tu byl úplný chaos, silnice zůstaly otevřené, takže tu byly zácpy, lidé vozili plyšáky a trička, když potřeba byly ve skutečnosti hlavně generátory na elektřinu,“ popisuje Zdeňka. Doplňuje, že nikdo nečekal příchod pomoci z okolního světa tak rychle.
Hromady lopat a košťat
Situace na místě ukazuje, že na ni z institucí státu s výjimkou složek Integrovaného záchranného systému — hasiče si tu nemohou vynachválit — nebyl připraven nikdo. A to nikoliv v řádu hodin, ale v řádu dní.
Tak dlouho trvalo, než začala fungovat například krizová linka Jihomoravského kraje, která zprvu sloužila dobrovolníkům, zatímco místní se na ni nemohli dovolat. „V pondělí v poledne mi volali z Břeclavi, že mají ode mě nepřijatý hovor, co prý jsem potřebovala. Volala jsem jim v pátek,“ suše konstatuje Zdeňka.
„Veškeré pomoci si neskutečně vážíme, ale je pravdou, že sem věci proudily bez rozmyslu. Už teď přemýšlíme, co si s nimi počneme,“ dodává místostarosta Hrušek Marek Babisz a vyjmenovává, co všechno se v zasažené obci sešlo — od polorozbitých cihel až po novou pračku, kterou nebylo kde uskladnit. Situace je o to komplikovanější, že potřeby se mění i několikrát během dne a lidé často jednají na základě zastaralých informací.
„Řešením není lidem říct: ‚Nejezděte,‘ ale je potřeba jim říct: ‚Jeďte tam a tam, nahlaste se tomu a tomu a vezměte s sebou to a to,‘“ uzavírá Zdeňka. To se první dny podle výpovědí z místa nedělo.
Dnes už se materiální pomoc shromažďuje ve skladech v Břeclavi a Hodoníně, a právě tam i v zasažených obcích fungují kontaktní místa pro dobrovolníky. „Některé věci řeším s Hodonínem a Břeclaví, jiné si zase zajišťujeme sami napřímo, jsme třeba v kontaktu s různými stavební firmami,“ popisuje místostarosta Babisz.
Přesto v každé z vesnic na návsi, kam se stěží namačkají lidé a stánky, najdeme haldu zhruba stovky lopat a dvou stovek košťat. Na vině samozřejmě nejsou lidé, kteří dary posílají, ale chybějící koordinace, která by zajistila, aby se přímo na místo dovezlo lopat jen tolik, kolik se jich tam uplatní.
Byl by to detail pro pousmání. Kdyby jedním z hlavních problémů, s nímž ve všech obcích bojují nebyl zoufalý nedostatek místa.
Umění dobrovolnictví
Nedostatky v koordinaci vnímá jako hlavní problém i dobrovolnice Veronika, která řídí sběr materiální pomoci na hodonínském zimáku. Na místo přitom přijela až v pondělí, tedy čtyři dny po události.
„Ze začátku panoval úplný chaos, přijížděly nám kamiony, o nichž nikdo nedal dopředu vědět a nacpané věcmi, které nebyly vůbec potřeba,“ popisuje. Neskrývá, jak ji to samu mrzelo, neboť lidé byli naštvaní, když museli koordinátoři jejich pomoc odmítnout. Posteskla si, že typickou darovací komoditou je oblečení, které nebylo takřka vůbec třeba, a přitom jeho třídění a skladování bralo dobrovolníkům kapacitu na důležitější úkoly.
Veronika má s dobrovolnictvím zkušenosti v iniciativách zezdola jako řada dalších lidí na místě, a to se promítá do toho, jak o své pomoci uvažuje. „Dobrovolnictví není sprint, pomoc bude potřeba dlouhodobě, musí se vybudovat udržitelný systém, který bude fungovat i když budou lidé odcházet a přicházet jiní,“ vysvětluje.
Sama prý sklad přebírala od paní, která sice dělala práci skvěle a s nadšením, ovšem svůj pracně vybudovaný systém měla uložený pouze v hlavě. „Koordinaci na místě skvěle zajišťovali skauti a Červený kříž, organizace kraje však nebyla vůbec vidět,“ uzavírá.
Oceňuje však to, že jejich dobrovolnická skupina měla jistou míru autonomie, a mohla si tak dělat věci po svém. Vybudovali funkční strukturu, která už nyní dobře komunikuje s ostatními štáby a zajišťuje tak nepřetržitý proud informací.
Celá situace vyžaduje několik úrovní koordinace — od prací na jednotlivých domech a úsecích, až po celou vesnici a její komunikaci s okolními obcemi a krajem. Určitá míra chaosu bude z logiky situace přítomná vždy, naopak může být i prospěšná — živorodá a lidská jako Zdeňčina „mikrokoordinace“.
Stát se musí naučit administrovat krizovou pomoc
Přesto se lze stěží ubránit dojmu, že na podobnou situaci zkrátka stát, a to ani na centrální ani na krajské úrovni, nebyl administrativně připraven — a že na ni reagoval na rozdíl od místních lidí, složek integrovaného záchranného systému a občanské společnosti těžkopádně. Jedno ze základních poučení tedy je, že stát se musí naučit zhostit se koordinační a manažerské role prakticky stejně rychle jako se dovedou zmobilizovat záchranné složky.
Vyžaduje to rychlost dnešní doby, kdy veřejnost podobné události sleduje prakticky v přímém přenosu a v řádu hodin je díky sociálním sítích schopna vyslat materiální pomoc. Když na Břeclavsko mířily první dodávky, místní ještě neměli ani nabité telefony, aby zjistili, co se děje ve vedlejší obci.
Nejistota z toho, co bude, je nadále, týden po neštěstí, všudypřítomná. Budou trámy? Máme si vzít půjčku na tašky nebo počkat? Kolik nám zaplatí pojišťovna, kolik stát a kolik přijde z darů? Většina lidí neví, přestože z médií už se lze leccos dozvědět.
Do sbírek na pomoc poničeným obcím už lidé přispěli víc než miliardu korun. Část občanských organizací a nadací se dohodla, že budou při finanční pomoci postupovat společně, a na účet pěti nejsilněji zasažených obcí — Hrušek, Moravské Nové Vsi, Lužic, Mikulčic a Pánova — zaslaly tento týden po pěti milionech.
Každá domácnost zasažená tornádem by pak do dvou týdnů měla dostat pomoc rovným dílem, a to sto padesát tisíc na nejnutnější zajištění svých domovů. Další peníze organizace rozdělí už poměrově. Nejprve však chtějí přímo na místě a ve spolupráci s obyvateli obcí zjistit škody na jednotlivých domech.
Dozvědět se podobně jasným a uceleným způsobem informace o státní pomoci ale už tak snadné není. Zejména finanční podporu pro tornádem postižený region v uplynulých dnech oznámila různá ministerstva, lidé ale bližší přehled o její podobě získají až na internetových stránkách jednotlivých resortů.
Třeba ministerstvo místního rozvoje nabízí domácnostem a obcím příspěvky a zvýhodněné úvěry na obnovu obydlí. Podnikatele chce podpořit ministerstvo průmyslu a obchodu. Další programy připravují ministerstva práce a sociálních věcí či financí. Přehledné informace ale lidé v místě k dispozici nemají.
To, jakým způsobem orgány státní správy fungují týden po katastrofě, ilustruje dobrovolník Robert: „Obrátila se na nás stará paní, které to vzalo dům, že prý zaslechla o možnosti požádat o dotace stát. Tak jsme ihned volali na ministerstvo financí, kde nám bylo řečeno, že žádná linka pro oběti neexistuje a že si máme zavolat ve středu po svátcích, neboť je pátek a všichni už šli v poledne domů.“
Dokud trvá zájem médií i dobrovolníků
„Kdyby nebylo nevládek a občanské společnosti, tak tu ještě visíme na trámech,“ pochvaluje si Zlata, která v Moravské Nové Vsi sama vybudovala komunitní nadaci. K jejímu domu se prodíráme uličkami připomínající staveniště, kolem kostela, jehož snímky se zastavenými polorozbitými hodinami obletěly všechna média.
Ve stodole za domem, kam za ní na besedy jezdívali šéfové českých neziskovek i prezidentští kandidáti, se to nyní hemží přespolními dobrovolníky a místními lidmi. K těm přespolním měla ještě před tornádem Zlata paradoxně blíž. „Víte Zlata je taková, co na srdci, to na jazyku, tak si umíte představit, že to někdy lidé ve vesnici těžko snášejí,“ vypráví její sousedka. To se teď mění.
„Vždyť mě znáte, že ráda všechno organizuju,“ směje se Zlata, zatímco jedna návštěva střídá druhou a mobil nepřetržitě vyzvání. Na pomoc přímo její nadaci už byla vypsána sbírka — stejně jako na řadu dalších nejvíce zasažených rodin či vinařů, jimž tornádo smetlo vinice.
Zničená vesnice je podle Zlaty i příležitost — napravit, co v obci nefungovalo a stmelit komunitu místních. „S některými lidmi jsem měla spory, ale to je teď zapomenuto. Když mi tady zbyly plachty, hned jsem s nimi obešla sousedy, nebo když jsem slyšela sousedku po večerech plakat, nabídla jsem jí, jestli si nepotřebuje s někým promluvit,“ vypráví.
„Teď se nejvíc ukazuje, jak moc je potřeba mít třeba starostu, který bude lidi stmelovat, a ne rozdělovat. Odjakživa si myslím, že ženské jsou v komunální politice to nejlepší — v Hruškách, Mikulčicích i Lužici mají starostky a ten rozdíl je vidět,“ říká Zlata.
Prohloubené soudržnosti a otevřenosti mezi sousedy nahrává také skutečnost, že domy zůstaly po tornádu doslova otevřené. Jindy zřetelně oddělené soukromí domova a veřejný prostor ulice se prolínají skrze vytržená okna, rozbité dveře nebo ruiny obvodových stěn. Dovnitř tak snáz proudí jak všudypřítomný prach, tak i vzájemná pomoc.
„Z jednoho domu někdo zakřičí, že potřebuje kolečka, tak mu je soused přiveze. Z dalšího někdo zavolá, že shání čtyři lidi na odnos nábytku, tak se odněkud zvednou a přijdou,“ popisuje Zdeňka spolupráci obyvatel poničených ulic v Hruškách.
Ještě pár dní před tornádem dávala Zlata na facebook fotky z rekonstrukce domu, který zateplovali. Dnes mu chybí střecha i okna. „Když jsem na sračky, je potřeba si to přiznat,“ vypráví s nadhledem několika dní po prožité katastrofě. Právě dnes má přijet psycholožka, k níž chodí na terapie už léta.
„Snažím se povzbuzovat lidi, aby se nebáli říct si o pomoc. Spousta z nich si nedovede představit, že by to probírali s někým cizím, psychologická péče má stále stigma,“ říká. Její slova potvrzuje i psychoterapeut Byčkov. Podle něj dosud moc lidí zájem o sezení neprojevilo, může se to ale prý změnit.
„Představte si to jako pyramidu potřeb — nejdřív potřebujete zajistit to základní, tedy střechu nad hlavou,“ vysvětluje. Život v postižených vesnicích teď plyne ze dne na den. Každý den, který přinese déšť, je riziko, že se zničí i to, co zůstalo, a o to více si lidé se záplatovanou střechou uvědomují, že rychlé opravy jsou pro ně teď to nejdůležitější — zvlášť dokud trvá zájem médií i dobrovolníků.
Solidarita jako lidská přirozenost
Už nyní si místní také všímají, že na vzdálenější vesnice — Mikulčice a Lužice — se zprvu trochu pozapomnělo. Hrušky a Moravská Nová Ves si totiž v prvních hodinách získaly větší mediální pozornost. Proč, nikdo neví. Už na první pohled je totiž zřejmé, že mírou poškození to není. Ukazují to i data: právě v Mikulčicích se bude muset strhnout nejvíce domů.
Také demolice už chtějí mít lidé co nejdříve za sebou, aby mohli začít znovu. Nový začátek to bude pro všechny. Na dolním, nejvíce zasaženém, konci Hrušek smetlo tornádo i nově opravenou hospodu. „Bez ní by to nebylo ono, lidé by se neměli kde potkávat,“ říká smutně Zdeňka.
Nyní všude panuje solidarita — pomáhat ostatním se všem jeví jako to nejpřirozenější, co lze v takovou chvíli dělat. Do jaké podoby se však podaří život v obcích, které jsou známé svým folklorem i vinařskými sklípky, obnovit, uvidíme až v příštích měsících.
Některé věci již vrátit nepůjdou, jako třeba staleté lípy u hřbitova v Moravské Nové Vsi. Prach a vedro v ulicích čas od času zmírní kropící vůz, nedostatek stínu stromů ale budou místní pociťovat ještě dlouho.
„Víme, že co si neuděláme sami, to nemáme,“ říká Zlata, zatímco kolem ní proudí dobrovolníci, často ti, kteří pomáhali už během covidu nebo uprchlické krize. „Jsou to pořád ti stejní lidé,“ řekne. Lidé, pro něž je samozřejmostí rozdávat se pro druhé. Právě v tísni, jaká teď nastala, je najednou skoro všem v postižené oblasti jasné, že snad nic nemá v životě větší smysl.
