Od pohromy na jižní Moravě neuběhl ani týden a přišla další vlna bouřek. Pro obyvatele domů, jejichž postel od provazů deště dělí přibitá plachta, to nebyla obyčejná letní bouřka, jakých člověk zažije bez větších obav stovky.

„Volal mi kamarád, že už se to blíží od Brna, a sousedka hned ráno hlásila, jaký měla hrozný strach, co zas bude,“ shrnuje Anička z Moravské Nové Vsi pocity většiny místních. Vrásky způsobené věkem jí prohlubuje strach z toho, že „ojedinělá událost“, která zničila celou vesnici, je možná příznakem něčeho většího a hlubšího.

„Je to až komické: patří k místnímu koloritu, že déšť se Hruškám vždycky vyhne. Vlastně jsme se těšili, že konečně pořádně zaprší,“ popisuje Zdeňka náladu nic netušících lidí ve vesnici, když už se k ní blížilo tornádo. „Sucho a vedra jsou tady velká témata. Poslední roky chybí voda ve studních, v létě není na zalévání,“ vysvětluje, jak jde vesnice od jednoho extrému ke druhému.

„Prvotní šok byl, že se podobná věc může u nás vůbec stát. Když poté v úterý hlásili bouřky a krupobití, byli všichni jako na jehlách — je to jako po povodních, kdy stačí, aby stoupla hladina řek a spustí se obranný mechanismus,“ vysvětluje reakci psychoterapeut Jiří Byčkov, který jel na místo bezprostředně poté poskytnout pomoc v rámci dobrovolnického týmu Masarykovy univerzity. Jeho sil nakonec bylo zapotřebí jinde: „Kdo měl ruce a nohy, tak pomáhal uklízet a plachtovat.“

Mozaika rozmanitých, ale velmi intenzivních pocitů je v poničených vesnicích patrná. Zatímco jedni se objímají se slzami dojetí, že se jim podařilo dokončit nejnutnější opravy, jiní zatím události posledních dní přebíjejí vtipy a humorem. „Co záleží na střeše, když nám zůstalo to víno,“ glosují fakt, že láhve uložené ve sklepech jsou skutečně jediným spolehlivě nepoškozeným majetkem.

Plyšáci namísto generátorů

Zdeňka bydlí v Brně, ale v Hruškách se narodila, oba její rodiče tam mají dům. Poprvé jsme se setkaly před šesti lety, kdesi na poli mezi maďarsko-srbskými hranicemi, za hluboké tmy s čelovkami a v chaotické změti aut naložených materiální pomocí a lidí prchajících ze Sýrie, kteří tam přišli takřka o všechno.

Přestože je tentokrát Zdeňka sama v roli člověka, jemuž katastrofa zničila rodné místo a vzpomínky na dětství, dobrovolnickou zkušenost v sobě nezapře. Svou roli popisuje jako „mikrokoordinaci“.

„Objíždím místní a ptám se jich, s čím zrovna potřebují pomoct. Podle toho k nim nasměruju dobrovolníky, kteří se často ostýchají jen tak někomu vlézt do závratí. Včera jsem zase na kole rozvážela obědy pracovníkům s těžkou technikou,“ vypráví, zatímco kolem nás právě obědvají skupinky hasičů, vojáků a policistů.

Stále tu pomáhají i někteří z těch, kteří přijeli ze vzdálených měst a obcí, a tak se při obědové pauze seznamují s místními kolegy. Teď zrovna si vyprávějí o svých dětech.

Dnes, už týden poté, co tornádo udeřilo, působí náves Hrušek uspořádaně. Své stánky tam mají pojišťovny, jeden slouží jako informační bod, v dalším se zase třídí hory tašek se vším možným od čistících prostředků až po oblečení. Ještě celé tři dny po katastrofě to však bylo jinak.

„Ještě v pátek i sobotu tu byl úplný chaos, silnice zůstaly otevřené, takže tu byly zácpy, lidé vozili plyšáky a trička, když potřeba byly ve skutečnosti hlavně generátory na elektřinu,“ popisuje Zdeňka. Doplňuje, že nikdo nečekal příchod pomoci z okolního světa tak rychle.

Hromady lopat a košťat

Situace na místě ukazuje, že na ni z institucí státu s výjimkou složek Integrovaného záchranného systému — hasiče si tu nemohou vynachválit — nebyl připraven nikdo. A to nikoliv v řádu hodin, ale v řádu dní.

Tak dlouho trvalo, než začala fungovat například krizová linka Jihomoravského kraje, která zprvu sloužila dobrovolníkům, zatímco místní se na ni nemohli dovolat. „V pondělí v poledne mi volali z Břeclavi, že mají ode mě nepřijatý hovor, co prý jsem potřebovala. Volala jsem jim v pátek,“ suše konstatuje Zdeňka.

„Veškeré pomoci si neskutečně vážíme, ale je pravdou, že sem věci proudily bez rozmyslu. Už teď přemýšlíme, co si s nimi počneme,“ dodává místostarosta Hrušek Marek Babisz a vyjmenovává, co všechno se v zasažené obci sešlo — od polorozbitých cihel až po novou pračku, kterou nebylo kde uskladnit. Situace je o to komplikovanější, že potřeby se mění i několikrát během dne a lidé často jednají na základě zastaralých informací.

„Řešením není lidem říct: ‚Nejezděte,‘ ale je potřeba jim říct: ‚Jeďte tam a tam, nahlaste se tomu a tomu a vezměte s sebou to a to,‘“ uzavírá Zdeňka. To se první dny podle výpovědí z místa nedělo.