Píšu knihu o Labi. Objednalo si ji u mě nakladatelství Labyrint. S jeho majitelem, Joachimem Dvořákem, se známe od roku 1990. Labyrint dělá dobré a krásně upravené knížky, jsem rád, že mě pozvali, a že mě pozvali zrovna k řece.

Jako mladý jsem závodil na divoké vodě. Dnes už jezdím po klidnějších vodách a v prostornějších lodích. Řeka připomíná plynutí života. Dříve jsem ji v kajaku brázdil po horním toku plném peřejí, dnes po klidných partiích jezdím se svými dětmi a vnučkami.

Labe je místo, odkud lze pozorovat dějiny jedné části Evropy, pokládat otázky z oblasti historie, ekologie, obchodu, trávení volného času. A mnohých dalších. Když plujete po Labi, potkáte Evropu.

Labe je v češtině rodu středního, v němčině rodu ženského. Jako kdyby se na hranici Čech a Německa z děvčete stala žena. Život ženy je delší; tak i tok Labe je delší v Německu.

Když se od města Litoměřic zadíváme k hranici, máme před sebou Středohoří, následují Labské pískovce. Krásnější krajinné scenérie si těžko lze představit. Po Labi ze Saska dorazil romantismus, našel si Středohoří. Labské pískovce jsou na obou stranách hranice turistickými a horolezeckými magnety.

Po dlouhá staletí česko-saská hranice nebyla hranicí jazykovou, němčina českých Němců přejímala slova a tóny ze Saska. Hranice rozdělovala lidi podle náboženství. U nás, v monarchii, katolíci, v Sasku protestanti. Dnes se na obou stranách hranice v Boha věří nejméně v Evropě.

Saská renesance v 16. a 17. století zanechala krásné stavby i na české straně, ze Saska k nám, do rakouského mocnářství, v 18. století dorazily osvícenské myšleny na reformu státu, náboženství, výroby, úplně všeho. Osvícenství se svým důrazem na rozum a rozumná řešení se považuje za plod protestantské vzdělanosti. Ta se od Lutherových dob šířila z Wittenbergu, později z Halle.

Když stojíme na Labi nedaleko hranice, můžeme přemýšlet o vlivech a souvislostech. Jak přemýšlet a neutopit se v nich? Z německých zemí do Čech po staletí přicházejí inspirace, a samozřejmě také tlaky.

Polabští Slované během desátého až třináctého století postupně zmizeli, protože byli slabší. My, Češi jsme se dočkali časů, kdy se evropskou unijní politikou slabším pomáhá. Je to na Labi velmi zvláštní čas. Úplně nový.

České dějiny si libují v datech končících na osmičku, jedním takovým je rok 1618, kdy náboženské neshody vyústily do Pražské defenestrace. Třicetiletá válka do exilu vypudila Pavla Stránského, excelentního českého intelektuála sedmnáctého století.

Stránský latinsky napsal knihu „O státě českém“, která se pak tajně vozila do českého království. V knize najdeme popis české země, z hlediska zeměpisného, přírodního a politického. Řeší se v ní, mimo jiné, zda a do jaké míry jsou Čechy samostatné, což je úvaha, která se v našich zemích vede a vést bude, protože jsme země malého jazyka a nevelké rozlohy, která přežila patnáct staletí mezi Němci a Rusy.

Podívejme se, jak Stránský umně bruslí v politicko-právních souvislostech: „Spletitá zajisté a nesnadná je ona otázka, zda Čechy jsou či nejsou připoutány k německé říši a jí podrobeny nějakými tak řečenými manskými zákony. Přemnoho je těch, kteří z naší země činí léno německé říše a z našich knížat vazaly čili leníky císařů. Naopak zase někteří hájí názoru, že nad sebou k nižádné hlavě nevzhlíží moc ta v světě, leč jedině ke králi nebes, nepřipouštějí německým panovníkům žádné právo na ni a tvrdí, že se čeští panovníci chápou vlády a ji vykonávají nad národem, jak říkají, svobodným jedině z milosti Boží a z pouhé vůle obyvatelstva.“

Dnes občas slýcháme otázky, jak moc jsme samostatní vůči Evropské unii. Je to špatně položená otázka. Ve své knize chci rozšířit obzor, kam až české oko dohlédne. V českém povědomí totiž Labe končí někde v Drážďanech, nejdál v Míšni. Pak — najednou — přijde až Hamburk.

Slovo Cuxhaven, kde se ve skutečnosti Labe vlévá do moře, je moc složité, takže Labe se většině Čechů vlévá do moře v Hamburku. Chci upoutat český pohled k Magdeburku, Dessau, Wittenbergu, Tangermünde, Torgau a dalším místům, protože tam všude lze vyprávět o kusu Evropy — a je to na „našem“ Labi.

V českých Litoměřicích, jednom z nejkrásnějších měst na Labi, byla vyšší soudní instance pro Magdeburské městské právo. Do Wittenbergu se před třicetiletou válkou jezdili nechat světit nekatoličtí kněží z Čech, ti schopnější zde studovali na univerzitě, u méně schopných se přivíraly oči, slevovalo se z jinak přísných standardů pro vzdělání duchovních pastýřů.

Češi přeci přicházeli ze země Jana Husa. Ten byl Lutherem rehabilitován a vyzdvižen. Jestli se na Labi stalo něco, co pohnulo evropskými a snad i světovými dějinami, je to reformace. Na Labi se odehrála také poslední fáze vývoje Bauhausu, než nacisté některé hlavní jeho tváře vypudili až za oceán, a paradoxně tak zajistili této škole moderního myšlení a svobodného života dvacátého století celosvětový vliv.

Když se po Labi díváme od začátku ke konci a zpět, vyvstávají další a další souvislosti. Prvním svatým na Labi, viděno od pramene, je český patron svatý Václav. Českému státu udělal zásadní službu.

Češi měli od 10. století svého svatého z knížecího rodu, takže vstoupili do společenství křesťanských národů. Karel IV. svatého Václava prohlásil za symbolického věčného panovníka českých zemí. Korunu českého království nazýváme Svatováclavskou. Všichni, kdo tu vládnou, jsou tedy symbolicky podřízeni svatému Václavovi. Jak by asi svatý Václav komentoval aktuální vlády a jejich složení?

Labské souvislosti jsou souvislosti evropské, a tak cestou po Labi potkáváme svatého Václava ve Staré Boleslavi, svatého Benna v Míšni, svatého Norberta v Magdeburku, svatého Ansgara v Hamburku. Svatý Ansgar byl prvním arcibiskupem v Hamburku v 9. století. Svatý Benno byl desátým biskupem v Míšni ve století 11. Svatý Norbert, zakladatel řádu premonstrátů, byl arcibiskup magdeburský ve 12. století. Dnes je pohřben a uctíván v Praze na Strahově, protože Češi za třicetileté války jeho ostatky z hořícího Magdeburku odvezli.

Magdeburk spálený za třicetileté války má na Labi smutné příbuzenství s Drážďanami zničenými za druhé světové války. I to jsou paralely, které můžeme na řece vidět a vyprávět.

Fenomenální český fotograf Zdeněk Tmej se dostal do Drážďan hned po válce. Fotoaparáty mu tam ukradli, zbylo jen slovní svědectví: „Když jsme přejeli hranice a blížili se k Drážďanům, mysleli jsme si, že vidíme hladinu moře. Byly to Drážďany rozemleté na prach. Tramvaj úplně zkroucená žárem zápalné bomby, nasládlý pach doprovázený armádou much, šílená mlčící stařena, řeka plná lidských těl, zkamenělé jídlo náhle neexistujících lidí. ‚Úžasně‘ vybombardovaná klasicistní budova plná soch, pitoreskní pohledy na zbytky dokonalých těl antiky, dívající se skrze zbytky zdí.“

Hořící Drážďany byly vidět jako záře nad Krušnými horami. Záři viděli i vězni v Terezíně a spojovali ji s nadějí na konec války. I tak vypadají labské souvislosti.

Myslím si, že naše doba přeje novému vyprávění o starých souvislostech. Proč? Protože když jedeme po dálnici, lákavé cedule nás posílají povětšinou ke katedrálám, hradům, zámkům, klášterům. K pamětihodnostem, které mají věže. V době, kdy už nestavíme věže, se v Evropě povětšinou držíme v místech i vyprávěních tam, kde nějaké věže stojí nebo stály.

Evropská civilizace postupovala a postupuje dopředu v několika zřetelných tazích. Řím, renesance, osvícenství, Evropská unie. O poslední jmenovaný tah se pořád hraje, nevíme, jak dopadne. Platí ale, že každý předcházející tah v sobě zpracuje odkaz toho předešlého. Labe je místem, kde sousedí hodně rozdílné regiony. Dříve sousedé číhali, až za mezí zeslábnou, aby je mohli položit na lopatky a připojit. To se dnes neděje, to je nové.

Na Labi leží tři hlavní města. Drážďany, hlavní město svobodného státu Sasko, Magdeburk, hlavní město spolkové země Sasko Anhaltsko, Hamburk, který je hlavním městem sám sobě, protože je Svobodným hanzovním městem. Hlavních měst někdejších německých malých států najdeme na Labi víc.

Magdeburk má o něco více obyvatel než aglomerace Hradec Králové-Pardubice. Z této aglomerace se vládne dvěma krajům. Pardubický a Královéhradecký kraj zabírají zhruba poloviční plochu ve srovnání se spolkovou zemí Sasko-Anhaltsko, a mají také zhruba poloviční počet obyvatel.

Když po Labi jezdíme tam a zpět, narazíme na dominantu, na Svobodné a hanzovní město Hamburk. Druhé největší město v Německu, s více než 1,85 milionem obyvatel, centrum obchodu, kultury, médií, moderních technologií. A se sebevědomím místa, které vždy hrálo prim.

Vodní cesta, která vede do Hamburku je pro Čechy strategicky důležitým spojením, jež bylo v posledních desetiletích hodně zanedbáno. Myslím si, po všech rozhovorech o Labi, za dva roky, že Labe má být splavné pro lodě a labské přístavy mají zas žít.

Hledám ve své knize o Labi, jak si v 21. století spojit řeku do celku. V minulosti bylo spojeno jednou velmi silně. Řetězem. Od roku 1821 „plavba po Labi požívá svobody“, což v řeči jasné znamená, že po porážce Napoleona, když se ve středu Evropy utahovaly politické šrouby, polické elity daly přednost svobodnému obchodu před suverenitou místních vládců. Zájem na rozvoji obchodu byl větší, než zájem na vybírání cel.

Železnice byla ve své době novým prvkem, stejně jako novým prvkem bylo uhlí. Průmyslová éra stojí na výrobě; co se vyrobí, musí se přepravit. Po staletí bylo Labe tepnou civilizační a obchodní výměny. Velká dopravní změna ale přišla až s průmyslovou érou.

Před ní se proti proudu dalo jet leda tak, že ze břehu táhli lidé nebo se místo nich plahočila zvířata. Také se plachtilo, což vidíme na starých obrazech a rytinách, protože to vypadá výborně. Po proudu po staletí jezdily vrchovatě naložené vory. Když se vyložilo zboží z voru, kmeny se použily jako stavební dřevo. V Hamburku tak stály domy s trámovím ze stromů vyrostlých na Šumavě.

České země 19. století byly průmyslovým srdcem starého Rakouska, vznikaly zde technické školy, přihlašovalo se ohromné množství patentů. Pražská plavební společnost (Prager Schiffart-Gesellschaft) byla založena již v roce 1822, tedy rok poté, co se smluvně, potvrdil politický záměr provozovat Labe jako svobodnou řeku.

Tehdejší podnikatelé museli hodně věřit politice, že si to nerozmyslí, protože investice do plavby byly veliké a musely se vrátit. Železnice, jako tehdy nové odvětví dopravy, byla rychlejší, nezávislá na počasí, od počátku budovaná tak, aby jezdila plynule. Přeprava po vodě si nesla historickou zátěž cel a privilegií.

Přesto Labe spojil řetěz, který pomáhal lodím. Princip řetězové plavby je na první pohled jednoduchý. Na dně řeky leží mocný řetěz, na palubu lodi se dostává na přídi, na zádi zas mizí dolů. Řetěz se dobře hodí k tomu, aby po něm jely bubny poháněné parním strojem. Bubny byly při vývoji plavby nahrazeny mechanismem poháněcího kola, které využívalo tvaru řetězu a méně ho deformovalo.

Lopatky kolesových parníků se opíraly o vodu, později vynalezený lodní šroub také, i když s lepším výsledkem. Řetězová plavba vyřešila pohyb napřímo a natvrdo.

První, zkušební, pětikilometrový úsek začal fungovat 15. srpna 1866 u Magdeburku, v místech, kde je silný proud. Technologie řetězové plavby přišla z Francie, řetěz, který nakonec ležel na dně od Hamburku po Mělník, se nikdy nevyráběl v Čechách nebo v Německu. Kromě Francie se vozil také z Anglie.

Zkušební provoz dopadl dobře, takže se řetěz prodloužil na trase Hamburk—Magdeburk, do délky 288 kilometrů. Kdo měl transportní loď, chtěl jet najisto a rychleji, mohl se připojit k tažnému parníku.

Plachty asi plakaly, ale přepravený objem zboží nebývale vzrostl. Řetěz šplhal proti proudu. V Drážďanech byla koncese pro řetězovou tažnou plavbu udělena v roce 1869, a už jsme u nás, v Čechách, kde první řetězová plavba do Ústí proběhla 5. května 1872. Mělník se připojil v roce 1885.

Z Hamburku do Mělníka to bylo 745 kilometrů řetězové plavby. Na spotřebu uhlí vyšla levněji než železnice, lodě měřily čtyřicet až padesát metrů na délku, široké byly 7—8 metrů. Ponor měly půl metru až pětašedesát centimetrů, jak upozorňuje autor v katalogu jedné z výstav o Labi, je to ponor nižší než výška stolu. Řetězové parníky tak nebyly z provozu vyřazeny nízkými stavy vody v letních měsících.

Na příkladu řetězové plavby se dá zahlédnout život řeky. Novota začala inspirací ve Francii, ale lodě se pak vyráběly na Labi. Našla v Drážďanech člověka, který jí věnoval své technické schopnosti.

Jmenoval se Ewald Bellingrath, byl ředitelem tamní řetězové plavební společnosti. Systém prošel inovací, když bylo zavedeno řetězové hnací kolo. Tento způsob plavby doprovázené charakteristickým zvukem postupně vytlačily zdokonalené parníky.

Řetězová plavba se postupně rušila zas od Hamburku nahoru. U Hamburku se s rušením začalo v roce 1895, poslední parník jezdil pod Ústím nad Labem do roku 1948. Průmyslová éra na Labi skončila v devadesátých letech dvacátého století. Konec řetězové dopravy ji předznamenal.

Když projdete Labe, naučíte se kus Evropy, zažijete věci, co stojí za to zažít, budete samostatně, svobodně, prožívat a myslet. Evropský kontinent je místem velkých rozdílů na malých plochách. Abychom se zde snesli, museli jsme vyvinout právní a komunikační pravidla. Je to dobrá zkušenost a inspirace pro celý svět. Jak nastavit pravidla, jak přežít, a jak se občas mít dobře.

Těším se na léto, kdy pojedeme v nafukovacím člunu po Labi a budeme potkávat lidi kolem řeky. Začneme za Míšní, za hranicí, kam české oko obvykle dohlédne.

Těším se, až budeme mluvit s lidmi, kteří opravili jediný dochovaný řetězový parník. Byl rekonstruován v roce 2010. Zachoval se, protože od roku 1933 do roku 2005 sloužil veslařskému klubu. Na souši, opatřen dřevěnou nástavbou. Loď nahradila základy, mohlo se rovnou stavět.

Parník je k vidění v obchodním přístavu v Magdeburku. Rekonstrukci určitě udělali nadšenci, kteří budou vyprávět spousty příběhů. Zachytím je a napíšu, posbíráme určitě spousty dalších.

Evropa čitelná na Labi nám na viditelných stopách ukazuje počátky křesťanství, zmizelé Slovany, náboženské zápasy a vědecké objevy, průmyslovou éru stejně jako dnešní snahu v otevřené Evropě najít rovnováhu mezi podnikáním a ekologií, mezi opuštěností některých oblastí a přeplněností jiných. Na Labi je dobře vidět, že se v Evropě neobejdeme bez živého vnímání toho, co je za námi, když chceme rozumně přistoupit k tomu, co nás čeká.

Esej psaný pro sborník autorek a autorů ze střední a východní Evropy, který pod vedením bývalého německého disidenta a nositele Spolkového řádu za zásluhy Wolframa Tschicheho vydá Zemská centrála pro politické vzdělávání v Sasku-Anhaltsku.