Píšu knihu o Labi. Objednalo si ji u mě nakladatelství Labyrint. S jeho majitelem, Joachimem Dvořákem, se známe od roku 1990. Labyrint dělá dobré a krásně upravené knížky, jsem rád, že mě pozvali, a že mě pozvali zrovna k řece.

Jako mladý jsem závodil na divoké vodě. Dnes už jezdím po klidnějších vodách a v prostornějších lodích. Řeka připomíná plynutí života. Dříve jsem ji v kajaku brázdil po horním toku plném peřejí, dnes po klidných partiích jezdím se svými dětmi a vnučkami.

Labe je místo, odkud lze pozorovat dějiny jedné části Evropy, pokládat otázky z oblasti historie, ekologie, obchodu, trávení volného času. A mnohých dalších. Když plujete po Labi, potkáte Evropu.

Labe je v češtině rodu středního, v němčině rodu ženského. Jako kdyby se na hranici Čech a Německa z děvčete stala žena. Život ženy je delší; tak i tok Labe je delší v Německu.

Když se od města Litoměřic zadíváme k hranici, máme před sebou Středohoří, následují Labské pískovce. Krásnější krajinné scenérie si těžko lze představit. Po Labi ze Saska dorazil romantismus, našel si Středohoří. Labské pískovce jsou na obou stranách hranice turistickými a horolezeckými magnety.

Po dlouhá staletí česko-saská hranice nebyla hranicí jazykovou, němčina českých Němců přejímala slova a tóny ze Saska. Hranice rozdělovala lidi podle náboženství. U nás, v monarchii, katolíci, v Sasku protestanti. Dnes se na obou stranách hranice v Boha věří nejméně v Evropě.

Saská renesance v 16. a 17. století zanechala krásné stavby i na české straně, ze Saska k nám, do rakouského mocnářství, v 18. století dorazily osvícenské myšleny na reformu státu, náboženství, výroby, úplně všeho. Osvícenství se svým důrazem na rozum a rozumná řešení se považuje za plod protestantské vzdělanosti. Ta se od Lutherových dob šířila z Wittenbergu, později z Halle.

Když stojíme na Labi nedaleko hranice, můžeme přemýšlet o vlivech a souvislostech. Jak přemýšlet a neutopit se v nich? Z německých zemí do Čech po staletí přicházejí inspirace, a samozřejmě také tlaky.

Polabští Slované během desátého až třináctého století postupně zmizeli, protože byli slabší. My, Češi jsme se dočkali časů, kdy se evropskou unijní politikou slabším pomáhá. Je to na Labi velmi zvláštní čas. Úplně nový.

České dějiny si libují v datech končících na osmičku, jedním takovým je rok 1618, kdy náboženské neshody vyústily do Pražské defenestrace. Třicetiletá válka do exilu vypudila Pavla Stránského, excelentního českého intelektuála sedmnáctého století.

Stránský latinsky napsal knihu „O státě českém“, která se pak tajně vozila do českého království. V knize najdeme popis české země, z hlediska zeměpisného, přírodního a politického. Řeší se v ní, mimo jiné, zda a do jaké míry jsou Čechy samostatné, což je úvaha, která se v našich zemích vede a vést bude, protože jsme země malého jazyka a nevelké rozlohy, která přežila patnáct staletí mezi Němci a Rusy.

Podívejme se, jak Stránský umně bruslí v politicko-právních souvislostech: „Spletitá zajisté a nesnadná je ona otázka, zda Čechy jsou či nejsou připoutány k německé říši a jí podrobeny nějakými tak řečenými manskými zákony. Přemnoho je těch, kteří z naší země činí léno německé říše a z našich knížat vazaly čili leníky císařů. Naopak zase někteří hájí názoru, že nad sebou k nižádné hlavě nevzhlíží moc ta v světě, leč jedině ke králi nebes, nepřipouštějí německým panovníkům žádné právo na ni a tvrdí, že se čeští panovníci chápou vlády a ji vykonávají nad národem, jak říkají, svobodným jedině z milosti Boží a z pouhé vůle obyvatelstva.“

Dnes občas slýcháme otázky, jak moc jsme samostatní vůči Evropské unii. Je to špatně položená otázka. Ve své knize chci rozšířit obzor, kam až české oko dohlédne. V českém povědomí totiž Labe končí někde v Drážďanech, nejdál v Míšni. Pak — najednou — přijde až Hamburk.