„Je mým životním snem smět stát v čele sociální demokracie“, pronesl v sobotu v Linci na sjezdu Sociálnědemokratické strany Rakouska (SPÖ) burgenlandský hejtman Hans Peter Doskozil hlasem poznamenaným vleklým onemocněním hrtanu a v dobré víře, že se právě stal stranickým šéfem.

Po dvou dnech se ale tento jeho životní sen rozplynul. Po kontrole hlasovacích lístků na základě dotazu novináře veřejnoprávního média ORF, který se nemohl dopočítat jednoho odevzdaného hlasu, volební komise zjistila, že i při samotném vyplňování excelové tabulky se dopustila chyby a Doskozilovi přiřkla součet hlasů odevzdaných pro jeho soupeře, starostu obce Traiskirchen, Andrease Bablera. Ten, a nikoliv Doskozil, se tak s 317 hlasy (tj. 53 % delegátů sjezdu) stává právoplatným a od vzniku strany v roce 1889 v pořadí čtrnáctým předsedou SPÖ.

Tato chyba, zvláště u strany na evropské poměry masové, tj. se 148 tisíci členy a více než stotřicetiletou historií, je navýsost trapná. Kdo ale v sobotu sledoval přímý přenos sjezdu a má třeba i zkušenost z práce v okrskové volební komisi, nemusel být tímto rozuzlením zas až tak šokován. Rozprava delegátů byla totiž zakončena v půl třetí a pracovní předsednictvo sjezdu následně oznámilo, že se delegáti po hlasování o předsedovi znovu sejdou o hodinu později.

To je při sjezdu s 603 delegáty pro volební komisi poměrně šibeniční termín. I kdyby nedošlo k výrazným prostojům při volebním aktu delegátů, zbývá na sečtení hlasů a sepsání potřebných protokolů méně než půl hodiny. Když si strana na sebe upletla nezvládnutým časovým managementem takovýto bič, není divu, že se její jistě nervózní straníci ve volební komisi dopustili takovéto chyby.

K nervozitě ostatně měli mnozí důvod, neboť linecký sjezd měl učinit konec dlouholetým vnitřním mocenským sporům a po volbách v řádném termínu na podzim 2024 nastartovat návrat SPÖ do vládních lavic. Ostatně hrát první housle ve vládě je SPÖ za více než půlstoletí od prvního vítězství Bruna Kreiského zvyklá.

Od roku 1970 byla v opozici pouze v letech 2000 až 2007 a znovu od roku 2017. Po zbylý čas vždy byla nejsilnější vládní stranou a stavěla kancléře, byť od roku 1986 opět jen ve velké koalici s konzervativními lidovci (ÖVP), což straně ovšem bránilo v realizaci některých priorit, například v systému zdravotního pojištění či v majetkových daních.

Od posledního odchodu do opozice se však SPÖ zmítá ve vnitřních sporech, jejichž prominentním protagonistou byl nakonec neúspěšný kandidát Hans-Peter Doskozil. Ten po překvapivém rozuzlení oznámil, že se stahuje z celostátní politiky a soustředí se jen na správu svého třísettisícového regionu na hranicích s Maďarskem. Doskozil však i po těsné prohře představuje v rámci rakouské sociální demokracie relevantní proud a strategické myšlení, které může promlouvat i do činnosti nového stranického vedení pod Andreasem Bablerem.

Doskozil, právo a pořádek

Sám Doskozil se nejen rakouským občanům poprvé viditelněji představil v předvečer uprchlické krize v létě 2015, kdy ještě z pozice zemského policejního šéfa Burgenlandska komentoval na mezinárodně sledované tiskové konferenci spolu s tehdejší ministryní vnitra hrůzný nález 71 udušených uprchlíků v útrobách nákladního vozu s maďarskou poznávací značkou u obce Parnsdorf.

Tehdy a v následujících měsících si Doskozil udělal jméno, když se v prvé řadě jím vedené policejní jednotky staraly o kontrolu a humanitární zabezpečení nově příchozích syrských, afghánských a jiných uprchlíků, kteří do EU proudili tzv. balkánskou cestou. Muži a ženy v uniformách burgenlandské policie této výzvě dostáli se ctí a Doskozil byl pro svůj management v následujícím roce povolán kancléřem Wernerem Faymannem do rakouské vlády na post ministra obrany a sportu, kde setrval i za Faymannova nástupce Christiana Kerna až do odchodu SPÖ do opozice koncem roku 2017.

Tehdy už se ale z agilního úředníka Doskozil proměnil v představitele politiky „práva a pořádku“ v dresu sociální demokracie, který si za svůj úkol vzal „bránit“ národní sociální systém před přílivem migrace. Kvůli tomu v létě 2017 dokonce jako šéf resortu obrany neváhal vyvolat diplomatickou roztržku s Itálií, když k hraničnímu přechodu v Brennerském průsmyku vyslal hlídkovat vojáky a obrněnce. Svůj postoj „tvrďáka vůči nelegální migraci“ — ne nepodobný tomu, jaký jsme v České republice zažili od ministra vnitra Chovance — pak ve veřejném prostoru občanům pravidelně dávkoval.

Vrcholem bylo společné interview s tehdejším ministrem zahraničí a čerstvým předsedou koaličních a současně tradičně konkurenčních lidovců (ÖVP) Sebastianem Kurzem krátce před předčasnými parlamentními volbami na podzim 2017. V něm si Doskozil veřejně notoval s Kurzem na téma přísnosti vůči migraci a neschopnosti EU tento problém řešit, což ale vzhledem k probíhající volební kampani působilo jako cokoliv jiného než jako pomoc vlastní SPÖ a jejímu tehdejšímu lídru Christianu Kernovi.

Ten se ostatně po volbách musel z čela vlády poroučet právě ve prospěch mladého lidovce Kurze. Nejpozději od té doby ale začínalo být zřejmé, že Doskozil má velké ambice a neváhá kvůli nim bez větších skrupulí překračovat meze kolegiality.

To pokračovalo i po odchodu SPÖ do opozice, po němž se Doskozil vrátil do rodného Burgenlandska v roli zemského radního a od roku 2019 hejtmana, a to nejprve ve „zděděné“ koalici se Svobodnými (FPÖ) a po mimořádném úspěchu v zemských volbách v lednu 2020 s 49 % hlasů v čele jednobarevné vlády SPÖ. Od téže doby se datuje i jeho konstantní ostřelování pozice první a zatím jediné předsedkyně SPÖ Pamely Rendi-Wagnerové, jejíž vedení systematicky a různými narážkami osočoval z nedostatečných schopností, elitářství, programové jalovosti a prvoplánového odporu k jeho „law and order“ konceptům.

Stranické vedení podle Doskozila svou laxností v bezpečnostních tématech přispělo k odlivu řady sociálnědemokratických voličů ke Stracheho a později Hoferovým a Kicklovým Svobodným. Vzhledem k vlastnímu volebnímu úspěchu v Burgenlandsku se Doskozil cítil pevný v kramflecích, zatímco celorakouská předsedkyně SPÖ Rendi-Wagnerová se musela straníkům zodpovídat za historicky nejhorší volební výsledek sociálních demokratů s 21,2 % hlasů v zatím posledních celostátních volbách vyhlášených po aféře Ibiza a pádu první Kurzovy vlády na podzim 2019.

Letos pak stranické spory mezi Rendi-Wagnerovou a Doskozilem eskalovaly po jednoznačných či relativních neúspěších v zemských volbách v Dolním Rakousku a Korutanech. V polovině března 2023 předsednictvo SPÖ rozhodlo o svolání mimořádného volebního sjezdu, kterému mělo, a to na Doskozilův návrh, předcházet konzultativní referendum mezi straníky, kdo by se novým předsedou SPÖ měl po sjezdu stát.

Obecně se očekával se duel právě mezi Pamelou Rendi-Wagnerovou a Hansem-Peterem Doskozilem, jímž měl být ukončen vleklý mocenský boj. Doskozil také svým návrhem na referendum zjevně kalkuloval s tím, že hlasování všech členů dopadne jasně v jeho prospěch.

Překvapivá situace

Člověk však míní, ale Bůh či strana mění. Do vyhlášeného referenda se totiž jako další kandidát na předsedu přihlásil Andreas Babler, který stojí od roku 2014 v čele radnice dolnorakouského Traiskirchenu, obce s největším uprchlickým táborem v Rakousku známým i řadě československých emigrantů po roce 1968. Babler se zhlédl v pozici „černého koně“ hlasování a zahájil na sociálních sítích nápaditou kampaň, během níž získal podporu zejména v mládežnické organizaci SPÖ.

Je také vysoce pravděpodobné, že právě Bablerova kampaň vedla i ke zvýšenému zájmu o vstup do strany, o čemž svědčilo 9 tisíc nových přihlášek bezprostředně po březnovém vyhlášení referenda (jak ale ukazuje květnová anketa deníku Der Standard, mohou být někteří noví straníci i příznivci Doskozila či Rendi-Wagnerové). V referendu, kterého se účastnilo přes 72 % ze stále velmi početné členské základny se 148 tisíci členy a jehož výsledky byly vyhlášeny 22. května, skončil Babler s 31,5 % hlasů překvapivě na druhém místě relativně těsně za Doskozilem s 33,7 %.

Úřadující předsedkyně Rendi-Wagnerová získala i přes podporu mocné vídeňské organizace jen 31,35 % hlasů, z čehož tato historicky první žena v čele SPÖ vyvodila rezignaci na všechny politické funkce a odchod z rakouské politiky. Na sobotním lineckém sjezdu, který mezi oběma zbylými „vítězi“ Doskozilem a Bablerem rozhodl, už ani nebyla přítomna.

Babler v kampani ostentativně odmítl Doskozilův důraz na téma migrace, a coby hlavní priority SPÖ naopak akcentoval socioekonomická témata jako růst životních nákladů a otázky přerozdělování, tedy nikoliv soutěžení o voliče s FPÖ v kulturněpolitických záležitostech. Babler se rovněž v jednom televizním interview označil za marxistu, což vyvolalo určité veřejné pozdvižení, na což musel opětovně reagovat v tom smyslu, že rozhodně není pro diktaturu proletariátu, zrušení soukromého vlastnictví a zespolečenštění výrobních prostředků.

Na rozdíl od obdobné „aféry“ v České pirátské straně jej však tato vyjádření v očích straníků nijak nediskvalifikovala. Babler se naopak mohl pochlubit podporou mladých sociálních demokratů, sociálnědemokratických žen, kterým vadil Doskozilův odpor ke kvótám pro ženy v politice, a zřejmě i většiny vídeňské organizace SPÖ, která v referendu většinově podporovala bývalou předsedkyni Rendi-Wagnerovou.

Těžký úkol

Po trapném „sčítání“ hlasů na sjezdu, které se právě teď raději přepočítávají ještě jednou, se Babler nemusí obávat, že by mimo stranu musel bojovat s deficitem veřejné známosti. Stojí ale před ním poměrně podobné úkoly, jako by stály před Doskozilem. To znamená, jak úspěšně vyvést stranu z opozičních lavic a preferencí ustrnulých mezi 20 a 25 %, aby po příštích volbách neměli lidovci z ÖVP se Svobodnými (FPÖ) parlamentní většinu.

Postkurzovští lidovci se nyní sice veřejně distancují od celostátní spolupráce s Kicklovými Svobodnými, když ale mohou, utvářejí s nimi koalice, jak se nejnověji ukázalo po zemských volbách v Salzburgu. Pokud FPÖ navíc bude ochotna zopakovat Haiderův kousek z roku 2000 a nabídnout ÖVP, byť by byla na počet hlasů slabší, post kancléře, lze takovou „černo-modrou“ koalici pokládat za hotovou věc.

Pro SPÖ by to znamenalo pobyt v opozici bezmála až do konce dekády . Aby tomuto riziku sociální demokraté unikli, budou muset ve volbách získat výsledek alespoň okolo 30 % hlasů a nejlépe ještě vyšší. Tím by nebyli odkázáni pouze na tradiční velkou koalici s ÖVP, ale mohli by vytvořit i obdobu Scholzovy „semaforové koalice“ se Zelenými a liberální stranou Neos. K tomu bude ale Babler muset „odloupnout“ poměrně velkou část voličů, kteří se nyní dle volebních modelů hlásí právě k lidovcům a Svobodným.

Takovým voličům bude třeba nabídnout spíše uměřenější sociální a ekonomický program a současně pocit, že SPÖ je tu i pro ně. Zároveň se ale nebude strana moci ztratit ze zřetele ani spíše radikálněji naladěné voliče, kteří se v posledních měsících nechávali oslovit opět mírně rostoucí Komunistickou stranou Rakouska (KPÖ) či zatím nepříliš čitelnou Pivní stranou (Bierpartei) překvapivě oblíbeného prezidentského kandidáta z loňského roku, rockera Dominika Wlazneho.

Babler tak, podobně jako by tomu bylo i v případě jeho rivala Doskozila, bude muset pečlivě volit programové akcenty, obezřetně dávkovat stranický marketing a integrovat různé vnitrostranické i voličské názorové skupiny, aby se z SPÖ opět stala strana aktivně utvářející podobu rakouských veřejných politik.