Jistá nespokojenost v rakouské společnosti probublává na povrch v každých volbách, a i ty prezidentské nebyly výjimkou. Rakušané si ale o minulém víkendu zvolili raději stabilitu — i za cenu toho, že Van der Bellen třeba úplně neodpovídá jejich politickému zaměření.

To, že Van der Bellen představoval v podstatě jedinou „příčetnou“ sílu, sehrálo totiž v jeho triumfu nemalou roli. Z ostatních sedmi kandidátů bylo hned pět zařaditelných do sekce „nepřátelsky nastavený vůči cizincům a zpochybňující coronavirovou pandemii“, dva kandidáti patřili vyloženě z kategorie „skurilní“. Na rozdíl od České republiky totiž v Rakousku stačí k účasti v prezidentském klání jen šest tisíc nasbíraných podpisů.

Van der Bellen měl v souboji o post spolkového prezidenta někdy až komické konkurenty a v zádech rakouskou konzervativnost, která prozatím vždy poslala úřadujícího prezidenta i do druhého volebního období.

Přesto se s Alexandrem Van der Bellenem pojí ještě něco, co chybí například v současné české prezidentské politice — smířlivost, nadstranickost, ohleduplnost a slušnost. A to za všech okolností. Jistě, dalo by se říct, že prezident z principu není vtažen do špinavé partajní a koaliční politiky. Jak ale ukazuje Van der Bellen, tento „usmiřovací“ úřad a „vyvažující“ part v domácí politice lze odehrát i s grácií. Van der Bellen sice byl předsedou strany rakouských Zelených v letech 1998—2007, ale ve volbách před šesti lety kandidoval jako nezávislý a vyhrál v podstatě jako protikandidát establishmentu.

Majestát profesora ekonomie doplňuje Van der Bellen svým životním příběhem. Dětství strávil v tyrolském údolí, kam jeho rodiče s nizozemskými předky z otcovy strany prchali před ruským bolševismem. Z Ruska nejprve do Estonska, odkud pochází matka Van der Bellena, poté z Estonska do Vídně a z Vídně na venkov. Možná proto zůstává Van der Bellen neochvějným odpůrcem nyní mnohde populární protiimigrační politiky.

Umění vést zemi bezpečně ve všech krizích

Ačkoliv se bývalý rakouský kancléř Sebastian Kurz oháněl stavbou hraničních plotů, kde mohl, rakouský prezident jasně, s klidnou sílou podporoval univerzální humanismus. Tím si získal i mnohé — a především ke zvolení do prvního mandátu důležité — mladé voliče. Mladí za Van der Bellenem stojí i proto, že jako jeden z mála starších a nejvyšších politiků aktivně podporuje boj s klimatickou změnou.

Zajímavé ovšem je, že v letošních volbách do Hofburgu zažil oproti roku 2016 odliv mladých voličů a naopak ho podrželo nemálo voličů v důchodovém věku. Ty zřejmě oslovuje ona kontinuálnost a předvídatelnost chování rakouského spolkového prezidenta, který zemi provedl nejednou vládní krizí. V jeho prvním funkčním období padlo hned pět vlád. Jmenovat musel na chvíli i úřednickou vládu a k veřejnosti se obracel vždycky s vlídným a trochu poťouchlým úsměvem, jako kdyby se sám musel smát frekventovanosti svého úřadu. Vždycky to však šlo ruku v ruce s vysvětlováním ústavních postupů a procedur.

Uklidňování jako by bylo Van der Bellenovým tajným trumfem, který mu dopomohl k vítězství už v prvním kole. Výhra Alexandera Van der Bellena ale nesmí být brána jako automatický efekt jeho aury „klidu“. Je to mnohem víc jen těsné vítězství toho, co už tu bylo, nad pocitem, že „všechno je špatně“, který sdílí stále větší část rakouské společnosti.

Ve střetu s vyhrocenými výkřiky antiestablishmentových platforem, jejichž politická agenda se dá nejlépe shrnout jako opozice vůči všemu, je zřejmě jedinou možnou alternativou právě ona kontinuálnost a důvěra v demokratické instituce, kterou Van der Bellen zosobňuje.

Držet se v pozadí bylo heslem jeho kampaně i v předchozím funkčním období. Rakouský spolkový prezident má právo rozpustit parlament a vládu, na rozdíl od většiny protikandidátů se však tohoto práva dopředu vzdal. I když se to zdá málo, očividně to stačí k tomu, aby ho v prvním kole zvolilo 56,7 procent oprávněných voličů.

Alexander Van der Bellen jim poděkoval typickým prohlášením: „Budu podle svého nejlepšího vědomí a svědomí pracovat pro všechny Rakušanky a Rakušany a všechny, kteří v Rakousku žijí.“ S ohledem a úmyslem zahrnout a myslet na všechny. Za posledních šest let ukázal, že to v jeho podání není jen prázdná fráze.