V polovině ledna roku 2023 se v České republice uskuteční v pořadí již třetí přímá volba prezidenta. Kandidáti (a kandidátka) se již pomalu vyrovnali na startovní čáře. Ačkoli zastávám názor, že možný vítěz mezi nimi dosud nemusí figurovat, po ostrém startu kampaně rektora Tomáše Zimy se již cítím na první obecnější glosu.

Ustarané oči národa těžce zakoušeného dvojím mandátem Miloše Zemana plny skeptického očekávání totiž v posledních týdnech mohly spatřit mnohé…

Temná hmota

Předně, oproti často kritickým názorům mám za to, že zavedení přímé volby prezidenta předběhlo dobu a zpětně uštědřilo české společnosti některé direkty, které potřebovala — a i mnoho takových, které si ani ona nezasloužila.

Když před devíti lety polovině národa do báboviček poprvé sednul dlouhou meditací v lesích Vysočiny téměř odčarovaný žlučovitý druid, byl to nepochopitelný otřes hned několika setrvačných procesů uvnitř české společnosti. Pár pražských městských částí zjistilo, že kromě dalších městských částí hlavního města existuje i zbytek společnosti, jemuž rovnost voličského hlasu poprvé v něčem umožnila převahu. A my jsme se dověděli, že o české společnosti nevíme vlastně nic. Asi jako když astronomové zjistili, že všechny naše teorie se týkají necelých 5 % známého vesmíru, zatímco zbytek tvoří temná hmota a energie, jejichž vlastnosti vůbec nechápeme — akorát už víme, že tam jsou.

Sotva open-spacy pražských redakcí vstřebaly šok z faktu, že u národa neprošel Karel Schwarzenberg, místopředseda Nečasovy vlády, proti níž toho času v Praze demonstrovalo 100 tisíc lidí, a to přesto, že se v den voleb objevil na titulních stranách pravicových deníků (sic!), vydali se odhodlaní novináři tzv. „do regionů“ s cílem zachytit na svůj MacBook alespoň nějaké subtilní vlastnosti oné čerstvě objevené české „temné hmoty“.