Co je to za lidi? Prezidentské klání odstartovalo

Petr Bittner

Dosud známí kandidáti blížících se prezidentských voleb sázejí na ledasco. Jeden faktor však opomíjejí všichni. Je jím prostá oblíbenost. Na skutečně klíčového kandidáta tak možná stále teprve čekáme.

Za seriózního kandidáta nelze považovat ani Karla Janečka. Při vší představivosti. Foto FB Karel Janeček

V polovině ledna roku 2023 se v České republice uskuteční v pořadí již třetí přímá volba prezidenta. Kandidáti (a kandidátka) se již pomalu vyrovnali na startovní čáře. Ačkoli zastávám názor, že možný vítěz mezi nimi dosud nemusí figurovat, po ostrém startu kampaně rektora Tomáše Zimy se již cítím na první obecnější glosu.

Ustarané oči národa těžce zakoušeného dvojím mandátem Miloše Zemana plny skeptického očekávání totiž v posledních týdnech mohly spatřit mnohé…

Temná hmota

Předně, oproti často kritickým názorům mám za to, že zavedení přímé volby prezidenta předběhlo dobu a zpětně uštědřilo české společnosti některé direkty, které potřebovala — a i mnoho takových, které si ani ona nezasloužila.

Když před devíti lety polovině národa do báboviček poprvé sednul dlouhou meditací v lesích Vysočiny téměř odčarovaný žlučovitý druid, byl to nepochopitelný otřes hned několika setrvačných procesů uvnitř české společnosti. Pár pražských městských částí zjistilo, že kromě dalších městských částí hlavního města existuje i zbytek společnosti, jemuž rovnost voličského hlasu poprvé v něčem umožnila převahu. A my jsme se dověděli, že o české společnosti nevíme vlastně nic. Asi jako když astronomové zjistili, že všechny naše teorie se týkají necelých 5 % známého vesmíru, zatímco zbytek tvoří temná hmota a energie, jejichž vlastnosti vůbec nechápeme — akorát už víme, že tam jsou.

Sotva open-spacy pražských redakcí vstřebaly šok z faktu, že u národa neprošel Karel Schwarzenberg, místopředseda Nečasovy vlády, proti níž toho času v Praze demonstrovalo 100 tisíc lidí, a to přesto, že se v den voleb objevil na titulních stranách pravicových deníků (sic!), vydali se odhodlaní novináři tzv. „do regionů“ s cílem zachytit na svůj MacBook alespoň nějaké subtilní vlastnosti oné čerstvě objevené české „temné hmoty“.

Usilovná čtyřletá snaha kulturních elit poučit se z těchto chyb vyústila v Jiřího Drahoše. Jeho pád nejlépe vystihly poslední dny před druhým kolem, kdy nejprve v dekadentní „aréně“ TV Prima moderované jedním z nejhorších moderátorů v dějinách pohyblivého obrazu Karlem Voříškem s hrůzou v očích vyhlížel první zmačkanou plechovku Braníku, která ho trefí do čela. Pár dní na to diametrálně změnil taktiku, sám sáhl po útočném stylu, ovšem tentokrát bohužel v seriózní debatě České televize moderované Světlanou Witowskou, aby tak neomylně minul cíl podruhé. Možná právě tahle energie přilila na čas oživlému Zemanovi klíčový zlomek váhajících potřebných k znovuzvolení.

Jediné Drahošovo poučení z krizového vývoje první přímé volby se projevilo v úzkostné snaze nenechat na sobě ulpět zbla humanistického diskurzu. Žádné kvóty, žádní uprchlíci, bránit naše kulturní hodnoty? To mu tak regiony budou věřit, když ho podporuje Kavárna! A tak Drahoš prohrál za hodnoty, které v kritickém momentu ani neměl odvahu zastávat. S ním prohráli i liberálové a humanisté, aniž by se vlastně mohli cítit v této porážce reprezentováni. Konec patlání ve starých ranách, mysleme dopředu.

Prostá obliba

Léta strávená v prostředí politického marketingu mě utvrdila v přesvědčení, že — navzdory stále sofistikovanějším technikám a práci s daty — zůstává hlavním faktorem úspěšnosti politického kandidáta… prostá oblíbenost. Netroufám si tvrdit, že to tak funguje všude, ale u nás jaksi ano. Tuto zemi poslední roky obývaly miliony voličů, kteří měli autenticky v oblibě Miloše Zemana. Můžeme se tomu vzpouzet, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžeme dělat. Lidí, kteří měli výrazně v oblibě jeho dva poslední soupeře, bylo nesrovnatelně míň — a jejich hlasy až téměř k remíze dotlačil jen vydatný příspěvek minimálně milionu lidí, kteří Miloše Zemana se stejným espritem nenáviděli.

A kdože je tím „přirozeně oblíbeným“ z letošních kandidátů? Je-li měřítkem nemrtvý fenomén z Vysočiny, patrně nikdo. V preferencích prvního kola prozatím dominující Andrej Babiš má jistý typ — jakkoli pro mnohé z nás těžko vstřebatelného — charismatu, které umí rozvibrovat onu vnitřní strunku českého člověka. S Milošem Zemanem jej pojí táž milionová skupina zarytých odpůrců, jejíž aktivity vyústily až v jeho faktickou porážku ve sněmovních volbách. Tábor „zamilovaných“ je však u Babiše ve srovnání se Zemanem výrazně řidší. A Babišův pasivně agresivní, nevychovaný styl, při kterém často upadá do hysterie, ba do slovenštiny, už musí unavovat i jeho vlažné či potenciální příznivce, protože — marketing nemarketing — už toho prostě bylo dost. Neutuchající ufňukanost a dětinský štěkot se tu proměňuje ve stabilních 12 %. Sklizeň pak v této oblasti obhospodařuje zlínský Japonec.

Babišův miliony promazaný marketingový stroj si musí být vědom, že v takové atmosféře je případný oligarchův úspěch ve druhém kole věcí krajně nejistou, ne-li nepravděpodobnou. I stupňované oživování jeho bolestných kauz napříč Evropou Babišovu toxicitu jen přiživuje. I proto kolují zvěsti, že jeho obytňáková kampaň ve skutečnosti není kampaní prezidentskou, ale premiérskou. A směřuje k hypotetickým volbám, které by nás při pohledu na pád vládních preferencí mohly čekat ještě dřív než ty lednové. Dnes, v polovině srpna tedy seberu odvahu a budu tvrdit, že Andrej Babiš se prezidentem nestane. A pokud ano, tak jsem se spletl.

Vraťme se k mojí oblíbené analytické kategorii, která nemá vůbec žádný faktický základ. S všeobecnou oblíbeností, tímto záhadným „faktorem X“ u ostatních kandidátů (a kandidátky) to je ještě výrazně vachrlatější než u oligarchy. Jako jedna z prvních ohlásila — a ještě dříve fakticky rozjela — kampaň bývalá rektorka Mendelovy univerzity, ekonomka z vlivné brněnské právnické rodiny, Danuše Nerudová.

Musela začít dřív než ostatní ze dvou důvodů. Prvním je sběr podpisů, který nezávislou kandidaturu podmiňuje, druhým pak faktor „obeznámenosti“ — Danuši Nerudovou prostě moc lidí nezná. Ne tolik, aby byla všeobecná lidová vůle posadit ji na pět let do jedné z nejviditelnějších politických funkcí v zemi. Až na podivně neohrabané (ne)vysvětlování dosavadních zdrojů kampaně proti její kandidatuře nic nemám. Její osobní štít je podle všeho čistý, v minulosti se politicky prezentovala jako vážená a inteligentní ekonomka, která se nebojí moderních ekonomických proudů ani progresivních skandinávských inspirací. V tom posledním by její úřadování na hradě představovalo kontinuitu.

Za hlavního vyzyvatele estébáckého skřeta je však zatím médii vykreslován generál Petr Pavel. I jeho však „zdobí“ komunistická minulost a lze očekávat, že se její vysvětlování povine jako červená nit až do ledna — nic příjemného. Právě Pavel a Nerudová se přitom jeví jako dosud nejserióznější zájemci o Hrad. Pavlova kampaň mi zatím neposkytla nic, co by zrodilo jakoukoli glosu. Vojenská identita možná zažila vinou geopolitických otřesů určitý „rebranding“. Jako starý hipík se ale pořád nemůžu ubránit dojmu, že generál v prezidentském úřadu představuje „dohnání Západu“ zejména směrem do jižní Ameriky. A vůbec, co je to za generála, když potřebuje volby. Ani generála Pavla na hradě zatím nevidím — věštím mu osud Marka Hilšera či Jiřího Drahoše, tedy Senát.

Za seriózního kandidáta nemůžu při nejlepší vůli považovat Karla Janečka. Kdyby za ním nestálo finančním algoritmem nashromážděné astronomické jmění a dostatek neléčeného narcismu na to, aby je neváhal rozfrcat v kampani, vypadala by jeho další snaha proniknout do politiky jako bizár. Takhle sledujeme řekněme bizár s prvky dystopie. (Vzpomeňme jeho děsivý protiočkovací projev v průběhu přímého přenosu Slavíka, jehož si pro tento účel pro jistotu rovnou zakoupil.) Až Janeček narazí na nevyhnutelnou drtivou porážku v prvním kole, únikovou cestu z trapasu mu dovolí prohlášení, že se nejednalo o skutečnou prezidentskou kampaň, ale o kampaň komerční, jejímž výhradním účelem byla propagace jeho matematického pexesa a volebního systému 21, jehož absence bude rovněž „logickým vysvětlením“ porážky.

Janečkovu partnerku, mezinárodním vzděláním ověnčenou ezoteričku a propagátorku přirozených porodů Lilii Khoustdtinovou, která se docela nenásilně prezentuje jako první skutečně „alternativní“ první dáma, mám navzdory některým názorovým odlišnostem rád. Osobní život excentrického páru pro mne není tématem — věřím dokonce, že je Karel Janeček dobrým partnerem i tátou, třebaže svoje děti nenechal očkovat. Úcty k úřadu, na nějž údajně aspiruje, i k voličům, které žádá o hlas, v tom ale nevidím ani za mák.

Hrdinové příběhu

Asi jediným kandidátem, který má ještě mylnější představu o tom, co si o něm lidi myslí, je zatím poslední ohlášený — bývalý rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Dlouholetý člen KSČ a posléze předseda mnoha institucí uzavřel v roce 2019 tichou dohodu mezi Univerzitou Karlovou a úvěrovou firmou ničící životy chudých lidí na několika kontinentech, Kellnerovou společností Home Credit. V jednom z bodů utajované dohody se obě strany zavazovaly, že se „zdrží všeho, co by mohlo poškodit jejich dobré jméno či pověst“. Stovky akademiků žádaly tehdy jeho konec. Bez úspěchu.

Zimova kampaň odstartovala ve stylu „zde sedím na zahrádce, mám rád sluníčko, s přáteli na grilovačce, a hele — opička“. Ještěže ostrý start Zimovy kampaně zatím ambicí připomíná spíš prosté facebookové fotoalbum tetičky z Bruntálu. Těžko odhadovat, s kým vším by Zima uzavřel dohody o nepoškozování dobrého jména z Hradu. Lze však důvodně očekávat, že nezanedbatelná část těchto dohod by byla vyhotovena i v čínštině.

Poněkud nečitelným kandidátem je paradoxně známá tvář — dlouholetý šéf odborářů Josef Středula. Ještě v roce 2019 se Středula (spolu s dalším z letošních kandidátů, diplomatem Pavlem Fischerem) otevřeně zastal hongkongských demonstrantů, čímž si vysloužil ostrou reakci čínské ambasády. Letos v květnu nicméně přišel Seznam se zjištěním, že jeho kampaň vedou muži, kteří byli v minulosti napojení na ruské a čínské peníze. Dlouholetý hradní protokolář Josef Sklenář působil v nechvalně proslulé Tvrdíkově česko-čínské investiční komoře CEFC, Pavel Vlček byl pro změnu lobbistou ruského Rosatomu. Nemusí to nic znamenat, ale vzhledem ke geopolitickému vývoji to odmítám brát na lehkou váhu. Právě odpojení Hradu od těchto špionážně-mafiánských vlivů má být jednou z hlavních devíz toužebně očekávaného konce Zemanovy gaunerské bandy.

Na druhou stranu Středulovi přímí sokové z řad průmyslu a financí (Radek Špicar, Miroslav Singer) mu vyjadřují respekt jako drsnému, ale poctivému a ambicióznímu vyjednavači. Faktor „oblíbenosti“ mi u něj nijak zvlášť nezáří. Zároveň je to možná jediný z kandidátů s čitelnými politickými názory a tahem na bránu v ostrých politických sporech. Snad proto ho vidím spíš v čele tradiční levicové strany. Tím by se ostatně mohl stát i bez rusko-čínských stínů za zády.

V přímém prezidentském klání nakonec uspěje člověk, který se dokáže zpětně stát hlavním hrdinou příběhu celé kampaně. A je docela možné, že takový člověk ještě svou kandidaturu neohlásil. Ale i kdyby byl už peloton kompletní, čeká nás bezpochyby starý dobrý cirkus přímé volby. Snad si ale po dvou morových ranách zasloužíme taky jednou renesanci.

Diskuse
IV
August 17, 2022 v 2.7

Janeček...

Kdyby už nic jiného, tak jeho pobratření se s ezo-grázlem Chobotem*), by mělo potenciál učinit z představy jeho prezidentství noční můru pro všechny, kdo si dělají starosti s expanzí ducha iracionality v národním i celosvětovém všeobecném diskurzu - tedy pokud by měl Janeček šanci na zvolení větší než, řekněme, 0,01%. To ale naštěstí zřejmě nemá, takže se může stát jen štědrým přispěvatelem (v materiálním i nemateriálním smyslu) do českého prezidentského volebního bizáru...

*) https://www.cestyksobe.cz/petr-chobot-videozaznam-z-akce-spojeni-srdce-a-rozumu/50256