Sem tam se to už říká nahlas a ještě více bude, až dorazí čísla z nových průzkumů, stále to ale mnozí nedoceňují: Andrej Babiš je jako prezidentský kandidát mnohem silnější figura, než naznačují dosavadní šetření. Vladimíra Dvořáková zde v DR upozorňuje na skok, který v podpoře zažije každá výrazná postava poté, co kandidaturu ohlásí. A Lubomír Kopeček na Seznamu nedávno připomínal, že 50 procent dotazovaných v posledních šetřeních nemá stále rozhodnuto, pro koho hlasovat.

Nebylo by divu, kdyby Babiš teď skočil zase do čela průzkumů, kde dlel celé jaro. A nebylo by ani divu, kdyby na něm už zůstal. Strategie, jíž zvolil jeho tým pro volební kampaň, je totiž z nabízejících se ta nepřímočařejší a zároveň nejslibnější.

Nechme teď stranou kulturně-politické postřehy typu neochota Čechů oblizovat lumpa na známce a važme prostá čísla: k výhře v prezidentských volbách bylo u nás v letech 2013 a 2018 zapotřebí 2,7 milionu, respektive 2,8 milionu hlasů; Babišovo hnutí ANO dostalo ve sněmovních volbách 2021 1,5 milionu při podobné účasti.

Kde vzít zbývající potřebné 1,3 milionu, když je zřejmé, že stoupenci vládních stran Babiše volit nebudou? 700 tisíc propadlo v roce 2021 dohromady komunistům, ČSSD, Přísaze, Volnému bloku, Trikolóře a různým pidipopulistům. 500 tisíc získal Tomio Okamura.

Lze debatovat, zda je pro nacionální populisty, antivaxery a stoupence staré levice Babiš menším zlem než Petr Pavel či Danuše Nerudová. Zřejmé je ale, že hlasy tohoto tábora budou jistější, pokud se podaří blížící se volby přerámovat. A právě na tom nyní Babišův tým pracuje: „Ve druhém kole nepůjde o dilema Někdo vs. Babiš, ale o dilema Někdo podpořený Fialovou vládu vs. K vládě opoziční kandidát,“ křičí různými formami kampaň, jíž Babišova mašina rozjíždí.

Všimněme si, jak je Babiš už od neděle svými lidmi stylizován: on kandiduje, protože se už nemohl dívat, co Fialova vláda dělá; on je znám tím, že umí krizový management; o něm se ví, že pomáhá.

Volební modely pro druhé kolo ze začátku podzimu, v nichž Andreje Babiše porážejí i Fischer a Hilšer, neadekvátně zohledňují, jak se před druhým kolem rozdělí voličstvo, získá-li výběr spin vládní vs. protivládní. A i Vladimíra Dvořáková zde v rozhovoru zmiňuje, že místní buňky ANO už dostaly pokyn vytipovat místa s sociálními těžkostmi, kam bude Babiš jezdit agitovat.

Jak vidno na výše uvedených číslech, Babiš by měl šanci zvítězit i v atmosféře minulého roku — bez řečí o dvou svetrech, bez růstu cen energií, bez všeobecného zdražování. Zkušenost ze Zemanova předvolebního tažení proti Nečasově (Kalouskově!) vládě z přelomu let 2012 a 2013 přitom ukazuje, že odpovídající přístup dokáže k druhému kolu přivést i nevoliče.

Babišova cesta k prezidentství je tedy narýsovaná. Pokud se dopustí, aby jeho tým realizoval zvolenou strategii, je dost dobře možné, že oligarcha na konci ledna volby vyhraje. Naštěstí pro ty, kdo Babiše prezidentem nechtějí, je ale podobně zjevná i žádoucí proti-strategie: vrátit volební dilema do pravdivé polohy.

Taktik se nabízí celá řada: rekapitulovat, jak Babiš coby politik přistupoval k hlavním demokratickými institucím; připomínat, co způsobuje stomiliardová díra v rozpočtu a co po jeho vládnutí vlastně celkově sociálně zůstalo; vrátit se zpět ke zkušenostem s jeho krizovým managementem za covidové krize; s konkrétními příklady rozebírat, jak by s Babišovým nástupem do funkce ještě nabobtnal jeho střet zájmů, co by mu v jeho tahanicích se zákonem umožnily milosti, co vliv na centrální banku při podnikání a podobně.

Jsou to zatím jen rady od stolu. Je však ještě tak měsíc a půl na to vše vypilovat. Možná, že Fialova vláda udělá za tu dobu něco, co Babišovi znemožní přesvědčivě hořekovat, že stávající kabinet nedělá dost pro lidi. Možná, že se podaří dalším kandidátům média přesvědčit, jak je škodlivé už dopředu přistupovat k prezidentské volbě jako k two horse race — souboji pouhých dvou dopředu jasných favoritů. Spoléhat na to však nelze.

Pro řadu osob z ČSSD bude Babišova prezidentská kampaň další příležitostí dodat si konečně odvahy a zveřejnit svoji otřesnou zkušenost s tímto „zastáncem lidu“ z vlády, doposud sdělovanou jen mimo záznam. Pro levici obecně půjde pak o šanci fakticky doložit, že Babiš není věrohodný reprezentant sociální kritiky; že mu šlo vždycky pouze o sebe.

Času ještě trochu je. Stále je možno Babišovu cestu k prezidentství překazit. Bude-li se však přednostně řešit jeho estébáctví, křupanství či vkusnost prezentace na sociálních sítích a budou-li ti, kdo Babiše poznali, pouze dál mlčet, či dokonce jako krysy čenichat, kde se spolu s ním přiživit na sociálních těžkostech a protivládním sentimentu, bude se Andrej Babiš na konci ledna smát.